ECLI:CZ:NSS:2016:8.AS.247.2016:10
sp. zn. 8 As 247/2016 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 7. 2016, čj. 31 A 70/2016-28, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu Brně ze dne 3. 11. 2016, čj. 30 A 165/2016-32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal u Krajského soudu v Brně „správní žalobu“ směřující proti usnesení
téhož soudu ze dne 19. 7. 2016, čj. 31 A 70/2016-28.
[2] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2016, čj. 30 A 165/2016-32
(dále také jen „napadené usnesení“), tuto žalobu odmítl, neboť shledal, že nesměřuje
proti rozhodnutí správního orgánu, nýbrž proti rozhodnutí soudu vydanému podle soudního
řádu správního, tedy mimo rámec §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proti němu se nelze bránit žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Krajský soud uzavřel, že v žalobcově
případě nejsou splněny podmínky řízení pro nedostatek pravomoci soudu o žalobě rozhodnout.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud také doplnil, že postup
žalobce, který opakovaně podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudu (k témuž soudu),
z nichž je patrné, že snahou žalobce není skutečné vyřešení soudních sporů, ale vytváření
nekonečného řetězce obstrukčních návrhů směřujících proti jednotlivým rozhodnutím soudu,
vykazuje znaky zneužití práva, kterému není poskytována právní ochrana.
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) se proti napadenému usnesení bránil kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Domáhal se jeho zrušení a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel namítal, že v řízení sp. zn. 30 A 165/2016-32 nebyly splněny podmínky řízení,
ve věci rozhodoval nezákonný a vyloučený soudce. Zpochybnil i příslušnost Krajského soudu
v Brně k řízení o žalobě proti usnesení ze dne 19. 7. 2016, čj. 31 A 70/2016-28. Vytýkal také,
že mu krajský soud poskytl nesprávné poučení o možnosti bránit se proti napadenému usnesení
kasační stížností, ačkoliv odpovídajícím opravným prostředkem je podle mínění stěžovatele
odvolání. Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl podjatost soudců krajského soudu
JUDr. Milana Procházky, JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové; závěrem
vyslovil nesouhlas s projednáním kasační stížnosti bez nařízení jednání.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, neboť pouze v tom
případě může přistoupit k věcnému přezkumu stěžovatelovy kasační stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další z řady
věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz např. řízení vedená u soudu
pod sp. zn. 8 As 229/2016, 8 As 147/2016, 8 As 26/2015, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014,
6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších
řízení). Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným
(zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne,
stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení
o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné
návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či krajských
soudů pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří
jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, čj. 2 As 162/2014-42,
„z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování
dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“
[7] V nynější věci stěžovatel brojil kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel v ní však neuvedl žádné
relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu
o nedostatku podmínek řízení. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[8] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých veřejných subjektivních práv.
Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje
právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním
řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které soud vymezil
např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím
práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo
společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Lze odkázat
také na vymezení konceptu zneužití práva obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také
v daném usnesení citovanou judikaturu).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Takové zneužití
lze dovodit i v nyní posuzované věci. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní
soud nepřistoupil k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené
jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední
činnosti známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní
přípravě řízení. Tyto výzvy pouze rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším
soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení
pak bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku, případně odmítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele
viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015, čj. 8 As 89/2015-19;
přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12,
nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12). Předestřený postup je vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup jeví jako úplně neefektivní, a současně
je zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. Tak je tomu i v nyní posuzované věci.
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. (shodně též usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2016, čj. 10 As 167/2016-8). K rozhodnutí o věci nebylo třeba nařizovat
jednání ve smyslu §109 odst. 2 s. ř. s.
[11] Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že namítl-li stěžovatel také podjatost soudců
krajského soudu, kteří ve věci rozhodli, soud tuto námitku posoudil jako opožděnou. Jednou
z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování určité věci
podle §8 odst. 5 s. ř. s. je skutečnost, že je řízení o této věci stále vedeno a že o věci samé nebylo
ještě rozhodnuto. Podjatost soudce totiž nelze namítat z důvodu jeho postupu a rozhodování
ve věci projednávané soudem, což je stěžovateli známo i z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2014, čj. Nao 232/2014-18, ze dne 19. 6. 2014,
čj. Nao 239/2014-28, ze dne 27. 11. 2013, čj. Nao 90/2013-43, ze dne 31. 10. 2013,
čj. Nao 55/2013-54 nebo ze dne 21. 10. 2014, čj. 8 As 136/2014-67).
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. prosince 2016
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu