ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.128.2019:10
sp. zn. 2 As 128/2019 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Vrchní soud v Olomouci, se sídlem Masarykova tř. 609/1, Olomouc, o žalobě proti usnesení
žalovaného ze dne 30. 1. 2019, č. j. 7 Co 5/2019 – 36, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, č. j. 65 A 8/2019 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se podáním ze dne 9. 4. 2019 označeným jako „správní žaloba“
(dále jen „podání“) doručeným Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci
(dále jen „krajský soud“) domáhal, aby tento soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci
(dále jen „vrchní soud“) ze dne 30. 1. 2019, č. j. 7 Co 5/2019 – 36 (dále jen „usnesení vrchního
soudu“).
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) podání
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť dospěl k závěru,
že se žalobce domáhá zrušení usnesení vrchního soudu vydaného při výkonu soudnictví
v občanském soudním řízení, které však není výkonem veřejné správy. Svůj postup krajský
soud dále odůvodnil tím, že z §2 a §4 s. ř. s. vyplývá, že „soudnímu přezkoumávání podléhají toliko
aktivity vykonávané správními orgány. Těmi zákon rozumí orgány rozhodující v oblasti veřejné správy.
Jeden a tentýž orgán přitom může jednou vystupovat v pozici správního orgánu, zatímco jindy nikoli,
a to v závislosti na charakteru právních norem, které upravují vydání napadeného úkonu. Soudy jsou orgány
veřejné moci, přičemž v některých specifických oblastech vystupují v pozici správního orgánu. V pozici správního
orgánu však nevystupují soudy při výkonu soudnictví.“
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, ve věci jednali vyloučení
a nepříslušní soudci a v napadeném usnesení došlo k záměně účastníků řízení a žalované věci.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že napadené usnesení vydal krajský soud coby nepříslušný úřad a požádal
o nařízení jednání.
[4] Nejvyšší správní soud vyhodnotil podání jako kasační stížnost proti
napadenému usnesení. Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení
dle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s., a to z níže uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 112/2019, 2 As 370/2018, 2 As 296/2018, 2 As 219/2018,
2 As 416/2017, 2 As 172/2017, 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014,
3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších). Stěžovatel
v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména)
ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel
buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví
pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá
dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42 (dostupném
tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz),
„z procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování
dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval
tento stav Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36:
„z podání stěžovatele nelze dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze
zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční
hry bez smysluplného významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti napadenému usnesení,
jímž bylo odmítnuto jeho podání. Je přitom prima facie zřejmé, že toto podání, ačkoli
bylo stěžovatelem nazvané „správní žaloba“, nesměřuje proti aktu přezkoumatelnému v rámci
správního soudnictví, jelikož vrchní soudy usneseními tříčlenných senátů soudců rozhodují
o potvrzení jednotlivých rozhodnutí nižších soudních instancí a o právu na náhradu
nákladů odvolacích řízení při výkonu soudnictví, nikoli při výkonu veřejné správy. Stěžovatel
ve své kasační stížnosti neuvedl žádné relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit
rozhodný závěr krajského soudu o odmítnutí jeho podání z důvodu nedostatku pravomoci
krajského soudu pro rozhodnutí o podání, které nesměřovalo vůči výkonu veřejné správy.
Kasační námitky uplatněné stěžovatelem proto nemohou být důvodné, a kasační stížnost
je tak zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou
judikaturu).
[8] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na zdejší soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv
formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti)
a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako
úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto
ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[9] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o žádosti o nařízení jednání. Ani další
doplnění kasačních důvodů či jiných tvrzení by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu