ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.324.2020:22
sp. zn. 2 Azs 324/2020 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Y. P.,
zast. Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 7. 2019, č. j. OAM-22/ZA-ZA11-VL11-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2020,
č. j. 42 Az 7/2019 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský
soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále
jen „rozhodnutí žalovaného“).
[2] Rozhodnutím žalovaného bylo ve věci stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní
ochrany rozhodnuto tak, že se mu podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“), mezinárodní
ochrana neuděluje.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně uvedl, že stěžovatel podal
svou repliku k poštovní přepravě dne 30. 1. 2020, a jelikož lhůta k podání žaloby (a tedy
i k rozšíření žalobních bodů) uplynula již dne 18. 10. 2019, konstatoval krajský soud opožděnost
námitek v replice vznesených.
[4] Dále krajský soud rekapituloval zjištění plynoucí ze správního spisu. Dne 7. 1. 2019 podal
stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany. V poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní
ochranu dne 10. 1. 2019 uvedl, že je pravoslavný křesťan, nemá žádné politické přesvědčení,
nikdy nebyl politicky aktivní, je svobodný, do České republiky přicestoval autobusem přes Polsko
na české pracovní vízum a jeho zdravotní stav je dobrý. Jako důvod žádosti o mezinárodní
ochranu stěžovatel uvedl, že nechce do armády; jiné důvody nemá. V protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 10. 1. 2019 doplnil, že na Ukrajině žil ve Lvovské
oblasti a pracoval ve společnosti, která vyrábí nábytek, a ve skladu potravin. Do České republiky
přicestoval za prací. Vízum mu pomohli zajistit matčini známí. Jeho plánem bylo vydělat
si a vrátit se na Ukrajinu. Původně si chtěl prodloužit vízum, což se mu pro státní svátky
nepodařilo. Jelikož byl povolán do armády, rozhodl se podat žádost o mezinárodní ochranu.
Na Ukrajině žádné potíže neměl, vyjma nízkého platu. Před dvěma lety začaly být do jeho
domova doručovány povolávací rozkazy, avšak stěžovatel vojenskou službu nenastoupil, neboť
je křesťan, vymezuje se proti násilí a není ochoten brát do rukou zbraň. Jeho domov na Ukrajině
v současné době navštěvují různé osoby, přičemž některé muže v odvodovém věku odvádějí
do armády přímo z ulice. Za vyhýbání se vojenské službě mu ve vlasti hrozí pokuta.
Při vycestování z Ukrajiny potíže neměl a připustil, že představitelé pravoslavné církve nejsou
proti tomu, aby lidé bránili svou vlast.
[5] Krajský soud konstatoval, že žalovaný zjistil skutkový stav řádně, neboť si obstaral
dostatek podkladů pro rozhodnutí, důkazy vyhodnotil a v napadeném rozhodnutí podrobně
rozvedl, z jakých důvodů stěžovateli mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů
při své úvaze vycházel. Z judikatury správních soudů vyplývá, že obecně není možné požadavek
státu na brannou povinnost považovat za nelegitimní, naopak její odmítání nezakládá
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a to ani v případě,
že by dotčená osoba mohla být pro nenastoupení ke službě nebo dezerci trestána. Požadavek
na vojenskou službu tak sám o sobě v rozporu se základními lidskými právy není,
a to ani v případě, že by byl její výkon spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném
konfliktu. K opačnému závěru by bylo možné dojít pouze v případech vymezených
např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94 - 27, pokud
by se stěžovatel musel „podílet na bojových akcích, z hlediska mezinárodních společenstvích obecně odmítaných
(jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.) a nikoli
z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život“. Krajský soud dodal, že z žalovaným
opatřených zpráv o zemi původu nevyplývá, že by k porušování lidských práv či páchání
válečných zločinů na Ukrajině mělo docházet paušálně či cíleně. Neshledal důvod, proč by se měl
v daném případě od judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit.
[6] Krajský soud vyzdvihl, že stěžovatel poprvé až v žalobě uvedl, že důvodem pro podání
žádosti o azyl měla být ve skutečnosti jeho obava z nedobrovolného naverbování do některé
ze skupin separatistického odporu vůči legitimní ukrajinské vládě. Žádnou bližší skutečnost k této
své obavě však ani v žalobě neuvedl a neučinil tak ani při jednání soudu, kterého se osobně
zúčastnil. V rámci pohovoru k podané žádosti takovouto obavu vůbec nezmínil a nelze tedy klást
žalovanému k tíži, že se k této otázce ve svém rozhodnutí nevyjádřil. V rámci pohovoru k žádosti
o mezinárodní ochranu hovořil stěžovatel pouze o písemných povoláních doručovaných na jeho
adresu, u kterých je podle názoru krajského soudu zcela nevěrohodné, že by separatistické síly
povolávaly brance prostřednictvím písemných povolávacích rozkazů. Rovněž v případě odkazu
na osoby se krajský soud přiklonil k pravděpodobné verzi, že se jednalo o zástupce legální vlády
Ukrajiny, případně policie, kteří se stěžovatelem chtěli řešit povolání do řádné armády Ukrajiny.
Krajský soud rovněž podotknul, že stěžovatel pobýval na Ukrajině ve Lvovské oblasti, která
je jednou z nejzápadnějších oblastí území tohoto státu, a tedy i jednou z nejvzdálenějších
od ohniska působení separatistických skupin. Krajský soud proto shledal stěžovatelovu obavu,
která ostatně byla vyjádřena prvně až v samotné žalobě, za zcela neodůvodněnou, a proto
i nezpůsobilou založit důvod pro přiznání mezinárodní ochrany.
[7] Z odůvodnění napadeného rozsudku dále plyne závěr krajského soudu, podle kterého
stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by nasvědčovaly závěru, že by byl
příslušníkem určité sociální skupiny, jež je pronásledována za svou příslušnost, názory
či přesvědčení; v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
10. 1. 2019 stěžovatel ostatně uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení. Krajský soud na okraj
podotkl, že dle obsahu spisového materiálu existuje na Ukrajině institut alternativní civilní služby,
kdy je možno například z náboženských důvodů odmítnout základní vojenskou službu
a nastoupit alternativní službu například v nemocnici. K tomu dodal, že ekonomické důvody
nejsou azylově relevantní a že nedostatek pracovních příležitostí či finančních prostředků nečiní
z cizince uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou
je Česká republika vázána. Krajský soud proto neshledal stěžovatelovu žalobu důvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti odkaz na kasační důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. b) a d) s. ř. s.
[9] V konkrétní rovině stěžovatel namítá, že se nezakládá na pravdě konstatace krajského
soudu, podle níž měl stěžovatel o mezinárodní ochranu žádat pouze proto, že nechce
být povolán do vojenské služby. Stěžovatel se však nebrání nastoupení do řádné vojenské služby,
nýbrž se obává toho, že bude násilím naverbován do separatistické armády, která působí
na východě Ukrajiny, odkud stěžovatel pochází, a byl by pak nucen bojovat proti vlastním
občanům. Tato obava je více než odůvodněná, neboť v místě jeho bydliště na Ukrajině
byl již několikrát poptáván, a to nikoliv příslušníky ukrajinské armády, nýbrž příslušníky
polovojenských separatistických skupin. Přestože je v tuto chvíli vyhlášeno na východě Ukrajiny
příměří, tak toto příměří právě separatistické skupiny neustále porušují a vzhledem k probíhajícím
bojům je tedy pravděpodobné, že se budou separatisté snažit verbovat nové mladé muže.
Doposud bylo na východě Ukrajiny v rámci bojů zabito více než 10 000 lidí, z toho skoro třetina
civilistů. Stěžovatel je odpůrcem násilí, a to i vzhledem ke svému náboženství (je aktivní
pravoslavný křesťan a jeho náboženství mu neumožňuje použít násilí proti jiné osobě a už vůbec
ne proti občanům stejného státu). Má odůvodněný strach, že bude na Ukrajině pronásledován
z důvodu náboženství a pro zastávání určitých politických názorů, protože v případě, že by z výše
uvedených důvodů nenastoupil do vojenské služby, by byl pro to pronásledován a mohl by mu
být uložen trest odnětí svobody.
[10] Stěžovatel rovněž namítá, že soudem nebyl poučen o tom, že má právo na tlumočníka,
a z toho důvodu bylo zasaženo do jeho procesních práv. Z napadeného rozsudku je podle
stěžovatele zřejmé, že stěžovatel neovládá český jazyk na takové úrovni, aby rozuměl soudnímu
řízení a aby rozuměl odborným otázkám, které mu byly již dřív položeny.
[11] Pokud jde o otázku přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s.,
má stěžovatel za to, že je dána již tím, že k rajský soud v napadeném rozsudku vycházel
ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisech, když vycházel z jiného odůvodnění žádosti
o azyl, než stěžovatel doopravdy uváděl. Stěžovatel má zároveň za to, že napadený rozsudek
je nezákonný, neboť krajský soud nesplnil svou poučovací povinnost, když jej nepoučil o právu
na tlumočníka.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 10. 2020 popírá důvodnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i napadený rozsudek byly
vydány v souladu s právními předpisy. V podrobnostech žalovaný odkazuje na odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí, obsah správního spisu a na odůvodnění napadeného rozsudku,
s nímž se ztotožňuje a z něhož zcela jednoznačně vyplývá, proč krajský soud v posuzované věci
neshledal pochybení žalovaného. Má za to, že kasační stížnost patří odmítnout pro nepřijatelnost
dle §104a odst. 1 s. ř. s., případně zamítnout pro nedůvodnost dle §110 odst. 1 věty druhé téhož
zákona.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 téhož zákona.
[14] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejprve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[15] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[16] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele je v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnění podmínek přípustnosti
kasační stížnosti, nýbrž také uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti –
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[17] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[18] Stěžovatel argumentoval k otázce přijatelnosti jeho kasační stížnosti jen nanejvýš stroze,
jak plyne z odst. [11] tohoto usnesení. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelovým
názorem, že by význam podané kasační stížnosti mohl podstatně přesahovat stěžovatelovy vlastní
zájmy jen na základě stížního tvrzení, že krajský soud vycházel z jiného odůvodnění žádosti
o azyl, než stěžovatel doopravdy uváděl. Nejvyšší správní soud již při zběžném přezkoumání
napadeného rozsudku může konstatovat, že krajský v jeho odůvodnění výslovně pojednal
o stěžovatelově žalobní námitce poukazující na obavu z naverbování do „separatistických“ sil
(odst. 27 napadeného rozsudku). Jeho námitky si tedy byl krajský soud evidentně vědom.
Krajským soudem vytknutá skutečnost, že tento důvod žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel
neuvedl při pohovoru před žalovaným, ověřil Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého
správního spisu, konkrétně z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 10. 1. 2019, založeného na č. l. 11 až 13 správního spisu. Uvedený rozpor (posun
ve stěžovatelově tvrzení) přitom byl krajským soudem posouzen jako zpochybnění věrohodnosti
stěžovatelem uváděných důvodů; nejednalo se však o faktor jediný, neboť krajský soud rovněž
vyzdvihl nelogičnost toho, že by příslušníci separatistických sil, lokalizovaných na samém
východě Ukrajiny, podomně a současně násilně „verbovali“ muže v nejzápadnější části území
tohoto, resp. dokonce zasílali „povolávací rozkazy“.
[19] Podstatný přesah významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele nemůže
plynout ani z námitky nedostatečného poučení stěžovatele o jeho právu na komunikaci
se soudem v mateřském jazyce, resp. v jazyce, který ovládá. Nejvyšší správní soud sice z obsahu
spisu krajského soudu ověřil, že poučení o právu na tlumočníka nebylo stěžovateli výslovně
ze strany krajského soudu uděleno, avšak stěžovatel jednak plausibilně netvrdí, že by tím bylo
jakkoli substantivně zasaženo do jeho práv, druhak nelze nezmínit, že stěžovatel byl již v řízení
před krajským soudem zastoupen obecným zmocněncem s právním vzděláním, JUDr. J. Z.,
a ostatně při jednání před krajským soudem sám stěžovatel na dotaz krajského soudu sdělil, že
netrvá na tom, aby jej soud vyslechl, neboť mu postačuje možnost účastnit se soudního jednání
ve společnosti svého zástupce.
[20] Dále k meritu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud podotýká, že zde nenalezl právní
otázky, které by již judikaturou správních soudů nebyly ustáleně řešeny. Připomíná,
že bezpečnostní situací na Ukrajině, na niž stěžovatel v kasační stížnosti odkazoval, konkrétně
pak i otázkou vnitrostátního ozbrojeného konfliktu na jejím východním území, se Nejvyšší
správní soud již opakovaně zabýval (viz např. usnesení ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 9 Azs 287/2015 – 20, či ze dne 13. 9. 2016, č. j. 7 Azs 105/2016 – 36, ze dne 25. 10. 2017,
č. j. 6 Azs 290/2017 – 23, ze dne 31 . 10. 2018, č. j. 5 Azs 45/2018 – 31, rozsudky ze dne
14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 402/2017 – 48, či ze dne 9. 5. 2018, č. j. 4 Azs 89/2018 – 27).
Z konstantní rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu se též podává, že samotná snaha
o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 – 94, nebo ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Pokud jde o otázku
výhrady náboženského přesvědčení jakožto důvodu odpírání potenciální vojenské služby
ve vztahu k azylovým důvodům, lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 – 20, rozsudky ze dne 29. 3. 2004 č. j. 5 Azs 4/2004 – 49,
či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31,
ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 - 23, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/201 – 24, či ze dne
25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 79/2017 - 32.
[21] Nejvyšší správní soud rovněž ustáleně judikuje, že tvrzené nedostatky ve zjištění
a posouzení individuálního skutkového stavu věci samy o sobě nemohou být vadou, která by byla
způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Krajský soud se ostatně v nyní posuzované
věci při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála
proti základním zásadám přezkumného soudního řízení, a napadený rozsudek ani nevykazuje
žádné extrémně závažné nedostatky, které ponechat bez povšimnutí by bylo v rozporu s právem
na spravedlivý proces.
[22] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek není stižen vadou
nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada
řízení před soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud
se nedopustil ani žádného judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného
práva. Řádně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jeho úvahy jsou přitom jasné
a srozumitelné. K žádnému porušení práva na spravedlivý proces, natož pak porušení
extrémnímu, v projednávané věci nedošlo, pročež podmínky přijatelnosti kasační stížnosti nejsou
splněny.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[23] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní
soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu, ani z popisu skutečností samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
jeho vlastní zájmy. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci
přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu