ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.182.2020:45
sp. zn. 7 As 182/2020 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) X, b) Y, oba zastoupeni
Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 11 A 185/2019 - 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 11 A 185/2019 - 41,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 9. 2019, č. j. MV-101091-3/SO-2019, a rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 16. 5. 2019, č. j. VS-5091/835.3/2-2017, se zrušují
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti celkem 35 093,80 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Marka Čechovského, advokáta.
IV. Žalobcům se v rac í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 6 000 Kč,
který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Marka Čechovského, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019, č. j. MV-101091-3/SO-2019, žalovaný zamítl rozklad
žalobců a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
16. 5. 2019, č. j. VS-5091/835.3/2-2017 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž nebylo
vyhověno žádosti žalobců o udělení státního občanství České republiky, a to v případě žalobce a)
(dále též „žalobce“) z důvodu nezavršení integrace dle §13 zákona č. 186/2013 Sb., o státním
občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státním občanství“),
a v případě žalobkyně b) (dále též „žalobkyně“) z důvodu nesplnění podmínky trvalého pobytu
v délce 5 let na území ČR dle §14 odst. 1 téhož zákona, která jí nebyla prominuta v návaznosti
na neudělení státního občanství ČR jejímu otci.
II.
[2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Městský soud v úvodu odůvodnění
(body 19 - 33 rozsudku) uvedl, že ačkoli mezi stranami není sporu o tom, že žalobci z formálního
pohledu splnili příslušné podmínky §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání
státního občanství České republiky (dále též „starý zákon o státním občanství“), nelze
odhlédnout od skutkových okolností daného případu, a to že jsou všichni tři nezletilí žalobci
vzhledem ke svému věku dosud značně závislí na svých rodičích, přičemž neprokázali hlubší
a dlouhodobější vztahy k osobám mimo nejbližší rodinu. V odst. 34 městský soud uvedl,
že neshledal důvodnými ani námitky formálně procesní. Výzvy vydané správními orgány měly
v zásadě racionální jádro a nebyly zatíženy vadou způsobující nezákonnost rozhodnutí. V odst. 35
a násl. městský soud konstatoval, že ze správních rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důvodem
nevyhovění žádosti žalobce byl závěr o nedostatečném prokázání jeho pracovní integrace
do české společnosti. Městský soud uvedl, že správní orgány zjistily, že žalobce je v ČR evidován
jako osoba bez příjmů. To samo o sobě dle městského soudu nutně vede k otázce, z jakých
finančních zdrojů žalobce čerpá prostředky nezbytné pro život svůj a své již čtyřčlenné rodiny.
Zisk z pronájmu vlastního majetku nesvědčí o pracovní integraci cizince do společnosti. Pracovní
integrace žalobce tedy dle městského soudu neproběhla. K možnosti udělení státního občanství
pouze žalobkyni městský soud uvedl, že tato byla vyloučena z důvodu zásady jednotného státního
občanství v rodině. Městský soud uzavřel, že žalovaný správní orgán se dostatečným způsobem
vyjádřil k argumentaci žalobců a své úvahy náležitě zdůvodnil. Žalobu žalobců proto jako
nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku městského soudu je přístupné na www.nssoud.cz.
a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Předně namítli nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud
namísto individuálního posouzení případu stěžovatelů do rozsudku pod body 19 - 33 zkopíroval
doslovné znění bodů 23 - 28 a 30 - 38 rozsudku městského soudu ze dne 12. 9. 2019,
č. j. 11 A 11/2019 - 37, týkajícího se skutkově odlišného případu žádosti tří nezletilých cizinců
o udělení státního občanství. Nadto městský soud poukazovanou pasáž převzal včetně chybného
uvedení starého zákona o státním občanství. Stěžovatelé dále namítli, že správní orgány
dostatečně neodůvodnily názor, že u stěžovatele není završena integrace ve smyslu §13 odst. 1
zákona o státním občanství, a že je tento závěr správních orgánů v rozporu s argumentací
stěžovatele a jím doloženými důkazy. Městský soud následně názor správních orgánů
o nezavršené integraci toliko převzal. K pracovní integraci stěžovatel zopakoval, že je hudebním
skladatelem „na volné noze“, přičemž své životní potřeby zajišťuje pronájmem nemovitostí.
Uvedená činnost zahrnuje široké spektrum činností, během kterých jedná s množstvím osob,
společností i státních orgánů, což zajišťuje hlubší integraci než běžná pozice řadového
zaměstnance. Žalovaný ve svém rozhodnutí tuto argumentaci nijak nevyhodnotil ani nezohlednil.
Rovněž městský soud tuto námitku nehodnotil. Stěžovatel dále rozporoval závěr správních
orgánů o nezavršení sociální integrace. Zdůraznil, že v rámci svých podání popsal a doložil
integraci do české společnosti. Má zde mnoho dobrých přátel, je součástí komunity sousedů,
která spolu pravidelně tráví čas, navazuje sociální vztahy při rodičovských povinnostech
spojených s aktivitami nezletilé dcery atd. Správní orgány však veškeré citované aspekty
ignorovaly a omezily se na tvrzení, že završení sociální integrace nebylo prokázáno, neboť tato
úzce souvisí s integrací pracovní. Soud následně tento zkratkovitý závěr přejal. Stěžovatel odmítl
rovněž závěr správních orgánů o nenaplnění rodinné integrace odůvodněný tím, že nikdo
z nejbližších rodinných příslušníků stěžovatele není občanem ČR. Stěžovatel poukázal
na důvodovou zprávu k tomuto ustanovení, z níž se podává, že se nejedná pouze o rodinné
vazby na občany ČR, ale že je nutné posuzovat také rodinné příslušníky v ČR (pouze) trvale
pobývající. Dle stěžovatele jsou v jeho případě naplněna všechna tři hlediska integrace dle §13
odst. 1 zákona o státním občanství (pracovní, sociální, rodinná). Nadto z důvodové zprávy
k citovanému ustanovení vyplývá, že k prokázání integrace postačuje naplnění pouze jednoho
předpokladu. Stěžovatel dále odmítl odůvodnění neudělení státního občanství stěžovatelce (jeho
nezletilé dceři). Stěžovatel se neztotožňuje ani s tvrzením žalovaného, že osud její žádosti musí
sledovat osud žádosti jejího otce, tedy stěžovatele. Podle stěžovatele je třeba v každém
individuálním případě hodnotit konkrétní skutkové okolnosti. Dále stěžovatelé poukazovali
na procesní pochybení správních orgánů v průběhu řízení. Ty dle stěžovatelů opakovaně,
nepřehledně, chaoticky (a po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí) vyzývaly k doplňování
dokumentů, na základě kterých pak učinily závěr o neprokázání integrace a neudělily státní
občanství. Městský soud pak tento jejich postup nesprávně potvrdil. Stěžovatelé uzavřeli kasační
stížnost vyjádřením přesvědčení o nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti správních rozhodnutí
i rozsudku městského soudu. Doplnili, že jsou si vědomi toho, že rozhodování o udělování
státního občanství je výrazem státní suverenity. Nelze však připustit formalistické rozhodování
porušující zásady správního uvážení, jak v nynějším případě učinily správní orgány. Stejně tak
nelze přijmout postup městského soudu, který jejich rozhodnutí výše uvedeným (nepřiléhavým)
rozsudkem potvrdil.
IV.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Z předložených spisů Nejvyšší správní soud zjistil následující podstatné skutečnosti.
[8] Dne 22. 11. 2017 podal stěžovatel žádost o udělení státního občanství ČR, ve které
požadoval udělit státní občanství pro sebe a svou nezletilou dceru (stěžovatelku). Stěžovatel má
na území ČR povolen trvalý pobyt od 21. 8. 2006, stěžovatelka však až od 21. 1. 2015, pročež
stěžovatel požádal o prominutí podmínky 5 let trvalého pobytu v případě stěžovatelky.
[9] Dne 16. 5. 2019 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, kterým žádosti
stěžovatelů o udělení státního občanství nevyhověl. Odůvodnil, že nebyla prokázána dostatečná
rodinná integrace stěžovatele, neboť jeho nejbližší příbuzní jsou cizinci bez občanství ČR.
Rovněž pracovní integraci shledal správní orgán I. stupně nedostatečnou s tím, že je stěžovatel
v posledních letech evidován jako osoba bez zdanitelných příjmů, neboť bylo zjištěno, že nemá
příjmy ani ze zaměstnání, ani z podnikatelské činnosti, ale pouze příjmy z pronájmu nemovitostí.
Nedošlo ani k završení sociální integrace, neboť tato úzce souvisí s integrací pracovní, která byla
u stěžovatele shledána nedostatečnou. Ze spisu ani nevyplývá, že by se stěžovatel podílel
na fungování společnosti, účastnil se občanských sdružení, prokázal určitou míru svého zapojení
do společenského života v ČR, přijal české kulturní tradice apod. Dle správního orgánu I. stupně
je třeba stěžovateli poskytnout delší čas k integraci ve smyslu §13 odst. 1 zákona o státním
občanství. Doplnil, že nezletilá stěžovatelka nesplňuje podmínku povoleného trvalého pobytu
na území ČR nepřetržitě po dobu pěti let dle §14 odst. 1 zákona o státním občanství. S ohledem
na zásadu jednotného státního občanství v rodině správní orgán I. stupně nezletilé stěžovatelce
tuto podmínku neprominul.
[10] Stěžovatelé napadli prvostupňové rozhodnutí rozkladem, v němž označili napadené
rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné, namítli nevypořádání se s doloženými doklady
a vyjádřili přesvědčení o završení integrace do české společnosti. Stěžovatelovu integraci je třeba
chápat v širším kontextu. Stěžovatel je hudebním skladatelem „na volné noze“, na území ČR však
zajišťuje svoje potřeby pronájmem nemovitostí, přičemž již v průběhu správního řízení popsal
svoje aktivity spojené s pronájmem nemovitostí, které svědčí o jeho pracovní integraci. K sociální
integraci poukázal na aktivity provozované v komunitě sousedů z domu a dále na školní
a mimoškolní aktivity nezletilé stěžovatelky, jichž se jako rodič účastní. Stěžovatel pak odmítl
i závěr správního orgánu I. stupně, že v jeho případě nebyla naplněna ani rodinná integrace,
neboť pro splnění této podmínky není nutno prokazovat pouze vazby na občany ČR, ale je třeba
zohlednit i rodinné příslušníky na území pouze trvale pobývající. Stěžovatel brojil rovněž proti
neprominutí podmínky doby povoleného trvalého pobytu na území v případě stěžovatelky.
Poukázal na její sociální integraci a odmítl absolutizaci zásady jednotného občanství v rodině.
[11] Dne 27. 9. 2019 žalovaný podaný rozklad zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Ve shodě se správním orgánem I. stupně shledal, že stěžovatelé neprokázali splnění podmínky
ve smyslu §13 odst. 1 zákona o státním občanství. Stěžovatel nemá vytvořeny žádné rodinné ani
jiné vazby. Ohledně pracovní integrace se žalovaný ztotožnil s prvostupňovým orgánem, že tato
integrace nebyla završena. Stěžovatel je v posledních letech evidován jako osoba bez zdanitelných
příjmů, nemá příjmy ani ze zaměstnání, ani z podnikatelské činnosti, prokázal se pouze příjmy
z nájmu nemovitostí, které staví na roveň úkonů a povinností vyplývajících ze zaměstnaneckého
poměru či podnikatelské činnosti. Jinou pracovní činnost stěžovatel nedoložil. Žalovaný
přisvědčil správnímu orgánu I. stupně i v tom, že stěžovatel neprokázal završení sociální
integrace, která i dle žalovaného úzce souvisí s nedostatečnou pracovní integrací. Žalovaný
současně uvedl, že nezpochybňuje sociální integraci stěžovatele z hlediska společenských vazeb
prezentovaných v rozkladu. Dospěl však k závěru, že je nutné stěžovateli poskytnout delší čas
k plné integraci. Žalovaný doplnil, že nezletilá stěžovatelka byla zahrnuta do žádosti stěžovatele,
sdílí proto s ohledem na charakter společného řízení právní postavení stěžovatele a v souvislosti
s ním byla rovněž zohledněna soudní judikaturou uznávaná zásada jednotného státního občanství
v rodině.
[12] Proti rozhodnutí žalovaného podali stěžovatelé žalobu, v níž setrvali na předchozí
argumentaci, kterou dále rozvedli. Městský soud žalobu zamítl shora rekapitulovaným
rozsudkem. Tento rozsudek pak stěžovatelé napadli shora rekapitulovanou kasační stížností.
[13] Nejvyšší správní soud předně souhlasí se stěžovateli, že městský soud v bodech 19 až 33
rozsudku zkopíroval doslovné znění bodů 23 až 28 a 30 až 38 rozsudku městského soudu ze dne
12. 9. 2019, č. j. 11 A 11/2019 - 37, týkajícího se skutkově odlišného případu žádosti tří nezletilých
cizinců o udělení státního občanství, a to včetně chybného uvedení starého zákona o státním
občanství. Uvedeným postupem městský soud nedostál požadavku na řádné odůvodnění svého
rozhodnutí. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí představuje součást práva
na spravedlivý proces a je odrazem práva účastníka řízení uplatňovat návrhy a vyjádření,
je pojistkou proti libovůli v rozhodování a je předpokladem uplatňování opravných prostředků,
které právo dává účastníkovi k dispozici (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123, dále srov. Kmec, J. Právo na spravedlivý
proces, in: Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech.
Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 a násl.). Má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak
uvážil o konkrétních okolnostech dané věci (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45). Rovněž i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje,
že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním z principů
představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli
při rozhodování. (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99,
ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01). Těmto požadavkům městský soud nedostál; odůvodnění
kasační stížností napadeného rozsudku v této části neodpovídá skutkovým okolnostem
projednávané věci, což představuje vadu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pro kterou je třeba
rozsudek městského soudu zrušit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2020, č. j. 4 As 262/2020 - 68).
[14] Stěžovatelé dále poukazovali na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, resp.
správního orgánu I. stupně. Zdejší soud předesílá, že otázkou přezkoumatelnosti správního
rozhodnutí se musí jak krajský (městský) soud, tak Nejvyšší správní soud zabývat v kterékoliv fázi
řízení, neboť na jejím zodpovězení je závislá možnost meritorního přezkumu.
Nepřezkoumatelnost brání věcnému přezkumu a posouzení žalobních námitek (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84,
č. 2288/2011 Sb. NSS, jakož i např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 3 As 38/2018 - 29). V případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu je krajský
(městský) soud povinen toto rozhodnutí v souladu s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ex offo
bez jednání zrušit; naopak přezkoumá-li krajský (městský) soud rozhodnutí žalovaného,
které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou
nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako
nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody,
pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné
institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní
orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje
argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny
myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí,
kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně
přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména
tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy
nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení
postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal
ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[15] Právní úprava udělování občanství je obsažena v §11 a násl. zákona o státním občanství.
[16] Dle §11 zákona o státním občanství o udělení státního občanství České republiky rozhoduje
Ministerstvo vnitra.
[17] Dle §12 zákona o státním občanství na udělení státního občanství České republiky není právní
nárok.
[18] Podle §13 odst. 1 zákona o státním občanství státní občanství České republiky lze udělit,
pokud je žadatel integrován do společnosti v České republice, zejména pokud jde o integraci z hlediska rodinného,
pracovního, nebo sociálního, a splňuje ostatní podmínky stanovené v §14.
[19] Podle §13 odst. 2 téhož zákona nelze občanství udělit žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu,
jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.
[20] Podle §14 odst. 1 státní občanství České republiky lze udělit, pokud má žadatel na území
České republiky povolen trvalý pobyt ke dni podání žádosti nepřetržitě a) po dobu alespoň 5 let,
b) po dobu alespoň 3 let, jde-li o žadatele, který je občanem státu Evropské unie, nebo c)
po dobu, která společně s bezprostředně předcházejícím oprávněným pobytem na území České
republiky dosahuje alespoň 10 let. Další odstavce §14 pak vyžadují trestní bezúhonnost, znalost
českého jazyka a českých reálií, plnění povinností vyplývajících z vybraných právních předpisů,
povinnost prokázat příjmy a zdroje svých příjmů a nezatěžování sociálního systému.
[21] Kasační stížnost směřuje proti závěru správních orgánů o neprokázání integrace
stěžovatele dle §13 odst. 1 zákona o státním občanství. Stěžovatelé jsou názoru, že správní
orgány dostatečně neodůvodnily závěr, že u stěžovatele není završena integrace ve smyslu §13
odst. 1 zákona o státním občanství. Městský soud následně názor správních orgánů o nezavršené
integraci toliko převzal a nevypořádal uplatněnou žalobní argumentaci.
[22] Komentářová literatura (Körbl, H. Zákon o státním občanství České republiky. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, 331 s., dále též jen „komentář“) k §13 odst. 1 zákona
o státním občanství uvádí, že ačkoli je požadavek na integraci stěžovatele do zákona výslovně
zakotven nově, již za účinnosti starého zákona praxe Ministerstva vnitra dospěla k požadavku
na takovéto užší sepětí mezi žadatelem a českou společností při rozhodování o udělování českého
občanství, a to i za pomoci odkazu na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci
Nottebohm, dle kterého je třeba státoobčanský svazek chápat jako skutečný vztah (genuine link).
K tomu viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 142/2013 - 29,
ze dne 7. 6. 2006, č. j. 3 As 32/2005 - 51.
[23] Uvedená judikatura i komentářová literatura se dále shodují na tom, že udělení českého
občanství je výsledkem výkonu diskreční pravomoci (správního uvážení) ze strany Ministerstva
vnitra. K rozsahu a požadavkům na diskreční pravomoc při rozhodování o udělení státního
občanství komentář poukazuje na historický vývoj judikatury správních soudů i Nejvyššího
správního soudu, která se ustálila na názoru, že diskreční pravomoc ani při rozhodování o udělení
státního občanství neznamená neomezenou libovůli Ministerstva vnitra. Tuto tendenci
demonstruje rozsudkem městského soudu ze dne 21. 12. 2015, č. j. 11 A 167/2014 - 24, z nějž
se podává, že „stát prostřednictvím svých orgánů rozhoduje na základě zcela volné správní úvahy,
zda cizinci státní občanství udělí či nikoliv. I v případě volného správního uvážení však správní orgán musí
respektovat stanovené procesní postupy a základní právní principy správního rozhodování a jeho rozhodnutí musí
být přezkoumatelné, aby byla vyloučena libovůle při rozhodovací činnosti správního orgánu. Správní rozhodnutí,
které bylo učiněno na základě volného správního uvážení, soud přezkoumává pouze z hlediska, zda správní orgán
nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil (ustanovení §78 odst. 1 SŘS). Jde-li,
jako je tomu v daném případě, o zcela volné uvážení správního orgánu jako představitele suverénního státu, je
třeba za meze správního uvážení považovat smysl a účel zákona o státním občanství a posoudit, zda správní
uvážení je v konkrétním případě logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění.“ (důraz přidán).
[24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje též na rozsudek ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 5 As 9/2008 - 10, z nějž se podává, že ze zákona o státním občanství plyne povinnost
správního orgánu vést řádné správní řízení o žádosti splňující zákonem stanovené podmínky.
V tomto správním řízení přitom musejí být dodržována žadatelova procesní práva, státní orgán
musí při svém rozhodování postupovat v rámci zákona, jak plyne z obecného ústavního příkazu
zakotveného v článku 2 odst. 3 Ústavy, a musí se vyvarovat diskriminace a libovůle. Na existenci
subjektivního práva žadatele na řádný proces přitom nic nemění ani fakt správního uvážení,
jež je správnímu orgánu v jeho rozhodování zákonem poskytnuto. K limitům správního uvážení
pak zdejší soud v poukazovaném rozsudku konkrétně uvedl, že „správní uvážení je v prvé řadě vždy
limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání
rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, (…) principem
rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká
kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil,
a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. (…) Libovůle při rozhodovací činnosti správních orgánů by
totiž zjevně odporovala charakteru státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené. Rubem diskrečního
oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi hledisky, které zákon jako
premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit
z těchto důkazů skutková a právní zjištění, a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu
a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu
rozhodnutí. Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení
má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu
diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá
soudnímu přezkumu. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci
ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném
rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav,
a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených
zákonem. Nejvyšší správní soud tak, k otázce v projednávané věci zásadní, uzavírá, že i když správní orgán
rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí
a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní
postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může
spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení (ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s.), nebo
může být způsobena porušením procesních předpisů. (srov. např. rozsudek NSS 2 As 31/2005 ze dne
4. 5. 2006, 6 A 25/2002 ze dne 20. 7. 2006).“ (důraz přidán). Obdobně se Nejvyšší správní soud
vyjádřil rovněž v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, č. j. 5 As 73/2009 - 91, ze dne 30. 1. 2014,
č. j. 4 As 142/2013 - 29. Přípustnost přezkumu všech rozhodnutí o neudělení státního občanství,
s výjimkou těch, která byla vydána z důvodu bezpečnosti státu, ostatně konstatoval i Ústavní
soud v nálezu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17.
[25] Z judikatury dále vyplývá, že úkolem soudu není nahrazovat správní orgán v jeho
odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale pouze
posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným
skutkovým stavem, resp. zda řádně a plně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí
opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007 - 105, rozsudek
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48 http://www.nssoud.cz/). Výkon správního uvážení
nicméně musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní
orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze. V opačném případě je rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 4. 2019, č. j. 1 Azs 45/2019 - 28, týkající se obecně přezkumu správního uvážení, či rozsudek
městského soudu ze dne 12. 10. 2018, č. j. 5 A 2/2018 - 56, týkající se přímo přezkumu správního
uvážení v případě neudělení státního občanství, kterým městský soud zrušil správní rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost).
[26] Nejvyšší správní soud přisvědčil kasační námitce poukazující na nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správních orgánů i rozsudku městského soudu z důvodu nedostatečného odůvodnění
závěru o nezavršení integrace stěžovatele ve smyslu §13 odst. 1 zákona o státním občanství.
[27] Závěr o nedostatečné pracovní integraci správní orgán I. stupně odůvodnil tím, že činnost
související s nájmem nemovitostí, který je jediným zdrojem příjmů stěžovatele, nemůže napomoci
začleňování cizince do struktur domácího obyvatelstva. Žalovaný doplnil, že tuto činnost provádí
stěžovatel sám bez dalšího širšího propojení a sociálních vazeb na občany ČR prostřednictvím
pracovního kolektivu. V tomto hodnocení se však nevypořádal s rozkladovou námitkou
stěžovatele, že již v průběhu správního řízení popsal svoje aktivity spojené s pronájmem
nemovitostí svědčící o jeho pracovní integraci, konkrétně zdůraznil pravidelný kontakt
s nájemníky, řešení vyvstalých problémů s nemovitostmi, provádění jejich kontroly, účasti
na schůzích vlastníků a družstva, řešení veškeré administrativy, kontakt s úřady atp. Nejvyšší
správní soud shledává, že z napadených správních rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu by
popsané aktivity nemohly svědčit o jeho pracovní integraci do prostředí ČR. Pravidelný kontakt
s nájemníky a dalšími osobami, provádění administrativních úkonů zahrnující kontakt s úřady
či účast na schůzích představují aktivity, které bývají pravidelnou součástí pracovní náplně
zaměstnaneckého poměru či podnikatelské činnosti. Nejvyšší správní soud považuje za relevantní
rovněž poukaz stěžovatele, že uvedená činnost napomáhá i hlubší integraci do společnosti ČR
více než práce v zaměstnaneckém poměru u krajanů (tj. osob stejné národnosti), u kterých cizinci
v ČR často pracují. Jestliže správní orgány dospěly k závěru, že v případě stěžovatele tyto činnosti
o pracovní integraci stěžovatele vypovídat nemohou, byly povinny tento svůj závěr náležitě
odůvodnit, a to se zaměřením na vypořádání argumentace, kterou stěžovatel na podporu své
námitky předestřel. Vedle pominutí argumentace týkající se paralel mezi činnostmi souvisejícími
s pronájmem nemovitostí a pracovním poměrem zdejší soud shledal, že se správní orgány
nezabývaly ani stěžovatelovým uměleckým působením, konkrétně jeho činností hudebního
skladatele (na základě které podle svých tvrzení získal finanční prostředky pro nákup
předmětných nemovitostí, a může se díky tomu věnovat své umělecké činnosti). Stran hudebně
skladatelské činnosti považuje soud za nutné předně uvést, že je obecně známo, že taková činnost
nemusí probíhat v klasickém pracovně právním poměru (neuplatní se tedy na ni šablony typické
pro klasická povolání, což má zcela jistě relevanci k možnostem pracovní integrace). Stěžovatel
přitom uváděl, že skladatelskou činností se živil před příchodem do České republiky, přičemž
se snaží v této oblasti prosadit i v podmínkách České republiky. Poukazoval na svou konkrétní
činnost v této oblasti a její specifika (způsobená mj. odlišným kulturně společenským prostředím)
a dokládal, že i přesto již dosáhl dílčích úspěchů v této oblasti. Vedle uzavření smlouvy
o poskytnutí výhradního práva k hudebnímu dílu (s pražskou agenturou X) stěžovatel poukazoval
např. na to, že složil hudbu pro výstavu X či pro českou módní přehlídku X. Ačkoli stěžovatel
nedoložil, že by měl z této činnosti na území České republiky (prozatím) příjmy, nelze je bez
dalšího zcela vyloučit z posuzování jeho pracovní integrace do českého prostředí. Uvedenými
skutečnostmi se měly správní orgány důkladně zabývat a řádně vysvětlit, z jakého důvodu
neshledaly splněnou podmínku pracovní integrace. Tomuto požadavku však nedostály. Nejvyšší
správní soud současně zdůrazňuje, že žádným způsobem nepředjímá posouzení splnění
podmínky pracovní integrace správními orgány v rámci jejich diskreční pravomoci. S ohledem
na výše uvedenou judikaturu však musí trvat na požadavku řádného odůvodnění všech jejich
závěrů, úplném a souhrnném posuzování všech zjištěných skutečností, resp. na důkladném
vypořádání veškeré argumentace účastníka řízení. Městský soud pak ve svém rozsudku závěru
správních orgánu bez dalšího přisvědčil, aniž by tento svůj postup jakkoli odůvodnil. Pouze
uvedl, že „zisk z pronájmu vlastního majetku nesvědčí o pracovní integraci cizince do společnosti“. Městský
soud se však rovněž nijak nevyjádřil ke stěžovatelem akcentovaným aspektům, tedy
ke konkrétnímu obsahu stěžovatelem vykonávané činnosti, který stěžovatel již v průběhu
správního řízení popisoval, a nevyjádřil se ani ke stěžovatelově argumentaci ohledně podobnosti
mezi jeho jednotlivými aktivitami a aktivitami vykonávanými v rámci pracovního poměru
či podnikatelské činnosti. Nelze dále přehlédnout, že správní orgány stěžovatele považovaly
za „osobu bez zdanitelných příjmů“. Podle názoru Nejvyššího správního soudu příjmy z nájmu,
které doložil daňovými přiznáními, představují příjmy podléhající dani (§9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů), kterou dle spisu i správních rozhodnutí
stěžovatel řádně odvádí. Městský soud pak ve svém rozsudku uvedl, že je stěžovatel evidován
jako osoba zcela bez příjmů a vznesl otázku, z jakých finančních zdrojů stěžovatel čerpá
prostředky nezbytné pro život svůj a své již čtyřčlenné rodiny. O několik vět dále v rozsudku
však již zároveň uvádí, že stěžovatel má příjmy z pronájmu vlastního majetku.
[28] Pokud jde o posouzení stěžovatelovy sociální integrace ve smyslu §13 odst. 1 zákona
o státním občanství, správní orgány ve svých rozhodnutích shledaly její nezavršení z důvodu
nedostatečné pracovní integrace dle téhož ustanovení. Vyjádřily názor, že sociální integrace úzce
souvisí s integrací pracovní, přičemž tato nebyla u stěžovatele prokázána. Žalovaný ve svém
rozhodnutí současně uvedl, že nezpochybňuje sociální integraci stěžovatele z hlediska
společenských vazeb prezentovaných v rozkladu. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím,
že jednotlivé formy integrace jsou vzájemně provázány. Nesouhlasí však s kategorickým závěrem,
že by v případě neprokázání pracovní integrace (kterou se správní orgány řádně nezabývaly - viz
výše) již nebylo možno prokázat integraci sociální. K sociální integraci může zcela jistě dojít
i jinak, než pouze při výkonu pracovní činnosti. Zde soud dodává i to, že podle výslovného znění
§13 odst. 1 zákona o státním občanství lze státní občanství udělit, pokud je žadatel integrován
do společnosti v České republice, zejména pokud jde o integraci z hlediska rodinného, pracovního,
nebo sociálního. V důvodové zprávě se pak k tomu uvádí, že ačkoliv ustanovení§13 odst. 1 zákona
o státním občanství dělí integraci do tří oblastí (rodinná, pracovní, sociální), pro závěr o naplnění
podmínky integrace dle tohoto ustanovení postačuje prokázání integrace pouze v jedné oblasti.
Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „vedle taxativně stanovených podmínek pro udělení státního občanství
České republiky je do nové právní úpravy výslovně zakotveno to, že jako k předpokladu pro udělení státního
občanství bude ze strany ministerstva v řízeních o udělení státního občanství České republiky přihlíženo k integraci
žadatele do české společnosti, zejména pokud jde o integraci pracovní (uplatnění žadatele na trhu práce), rodinnou
(intenzita a počet rodinných a osobních vazeb žadatele na státní občany České republiky, resp. jiné osoby trvale
žijící v České republice) a sociální (např. podíl na fungování společnosti, činnost v občanských sdruženích, a míra
jeho zapojení do společenského života, přijetí kulturních tradic). Všechny tyto skutečnosti mohou mít vliv
při prokázání, zda osoby žádající o udělení českého státního občanství prokážou plnou integraci do české
společnosti; k prokázání integrace však bude postačovat naplnění i pouze jednoho předpokladu.“ (důraz přidán).
Tento závěr ostatně vyslovil i městský soud ve svém rozsudku ze dne 12. 10. 2018,
č. j. 5 A 2/2018 - 56. V nyní posuzovaném případě musí zdejší soud rovněž přisvědčit
stěžovatelově námitce o rozpornosti závěrů správních orgánů ohledně stěžovatelovy sociální
integrace. Správní orgány na jedné straně uznaly integraci stěžovatele „z hlediska společenských
vazeb“, zároveň však vyslovily závěr o nezavršení sociální integrace na základě svého
neodůvodněného názoru o podmíněnosti této integrace integrací pracovní (viz výše).
Při posuzování stěžovatelovy sociální integrace se správní orgány nadto nezabývaly jeho
tvrzenými vztahy s českými občany (přátelé, sousedé atp.). Uvedenými skutečnostmi se měly
správní orgány důkladně zabývat a řádně vysvětlit, z jakého důvodu neshledaly splnění podmínky
sociální integrace. Tomuto požadavku však nedostály. Nejvyšší správní soud i zde současně
zdůrazňuje, že žádným způsobem nepředjímá posouzení splnění podmínky sociální integrace.
Posuzování splnění této podmínky náleží správním orgánům. Aby však mohl soud jejich závěry
náležitě přezkoumat, musí jejich závěry nalézt přezkoumatelný odraz v odůvodnění jejich
rozhodnutí, přičemž se musí důkladně vypořádat s veškerou vznesenou argumentací účastníka
řízení. Jinými slovy, i zde musí zdejší soud trvat na požadavku na řádné individualizované
odůvodnění závěru ohledně sociální integrace stěžovatele při zohlednění všech relevantních
skutečností a námitek účastníka řízení. Kasační soud dodává, že městský soud v nynějším případě
závěry správních orgánů o nenaplnění požadavku sociální integrace z důvodu nezavršení
integrace pracovní bez dalšího převzal, aniž by jakkoli reflektoval stěžovatelem poukazované
skutečnosti stran sociální integrace. I v této části je proto jeho rozsudek zatížen vadou
nepřezkoumatelnosti.
[29] Stran rodinné integrace stěžovatele správní orgány dovodily, že k jejímu naplnění nedošlo
z toho důvodu, že nejbližší příbuzní stěžovatele jsou cizinci bez občanství ČR. Stěžovatel však
i v tomto ohledu poukazoval na důvodovou zprávu k §13 odst. 1 zákona o státním občanství,
dle které je nutno při posuzování naplnění rodinné integrace posuzovat nejen to, zda má žadatel
rodinné vazby na osoby disponující občanstvím ČR, ale že je nutno zohlednit rovněž osoby
na území ČR trvale pobývající (viz citaci důvodové zprávy výše). Stěžovatel v tomto ohledu
akcentoval mj. to, že žije na území ČR i s manželkou a dcerou (která chodí do české školy, věnuje
se sportovní činnosti, kde si vytváří vazby na české občany, atp., což se může logicky projevit
i ve vztahu ke stěžovateli). Uvedenými vazbami se však správní orgány při posuzování rodinné
integrace dle §13 odst. 1 zákona o státním občanství nezabývaly. Jestliže vazby na tyto rodinné
příslušníky v případě stěžovatele nepovažovaly správní orgány za způsobilé prokázat naplnění
rodinné integrace na území ČR, byly povinny tento svůj závěr řádně odůvodnit. Jelikož tak
neučinily, zatížily i v tomto ohledu svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Městský soud
se pak námitkou stěžovatele ohledně rodinné integrace stěžovatele rovněž řádně nezabýval.
[30] Nejvyšší správní soud považuje za nutné nad rámec uvedeného dodat, že ze spisu vyplývá
jednoznačná snaha stěžovatele o vyhovění požadavkům zákona, resp. výzvám správních orgánů
stran prokazování jeho integrace (§13 zákona o státním občanství). Stěžovatel řádně odpovídal
na jednotlivé výzvy správního orgánu, ačkoli byly často nepřehledné (mnohdy až chaotické).
Zároveň ve svých odpovědích vyjadřoval vůli doplnit další podklady, v případě, že by správní
orgány shledaly jím zaslané podklady nedostatečnými. Na uvedené však správní orgány
nereagovaly, a v navazujících výzvách (implicitně) potvrzovaly splnění povinností uložených
výzvami předchozími, v důsledku čehož lze stěžovateli rovněž přisvědčit, že v něm vzbudily
i dojem, že řádně splnil své důkazní povinnosti.
[31] Kumulace všech výše uvedených vad vede zdejší soud k závěru, že rozsudek městského
soudu ani rozhodnutí správních orgánů nemohou obstát, a je třeba je zrušit a věc vrátit do stadia
správního řízení. Zároveň však opakovaně zdůrazňuje, že žádným způsobem nepředjímá budoucí
rozhodnutí správních orgánů. Jak bylo uvedeno shora, k rozhodování o udělení státního
občanství je příslušný správní orgán (Ministerstvo vnitra), přičemž podle výslovné dikce zákona
není na udělení státního občanství právní nárok (§12 zákona o státním občanství). I takové
rozhodnutí však musí být výsledkem řádného správního řízení a jeho odůvodnění musí splňovat
požadavky náležitého odůvodnění ve smyslu výše uvedené judikatury. Uvedeným požadavkům
však rozhodnutí správních orgánů v nyní posuzované věci nedostála a městský soud je proto měl
bez dalšího zrušit, což však neučinil (a sám se nadto dopustil řady pochybení). Vypořádávání
dalších námitek je za uvedené situace předčasné a způsobilé zkrátit účastníky na jejich právech
(podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 18/04, a ze dne
26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007,
č. j. 7 Afs 103/2007 - 77).
[32] Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
Vzhledem k tomu, že v dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní
orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[33] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů v řízení o žalobě i o kasační
stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé měli v řízení úspěch, mají
proto právo na náhradu nákladů v plné výši.
[34] V řízení o žalobě stěžovatelé vynaložili na soudní poplatek 6 000 Kč.
Dále mají stěžovatelé právo na náhradu nákladů právního zastoupení za dva úkony ve věci (sepis
žaloby a účast na jednání) dle §11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „advokátní tarif“). Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, užitého
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč. V tomto případě se však snižuje
o 20 %, tj. o 620 Kč za každý úkon, podle §12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť se jednalo
o společný úkon při zastupování více osob. Odměna tak činí 9 920 Kč za dva úkony provedené
při zastoupení dvou osob. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč
za každý ze dvou úkonů na úhradu hotových výdajů, tj. 600 Kč. Protože je advokát plátcem
DPH, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %). Celková částka
náhrady nákladů v řízení o žalobě proto činí 12 729,20 Kč za právní zastoupení a 6 000 Kč
za zaplacený soudní poplatek, celkem tedy 18 729,20 Kč.
[35] V řízení o kasační stížnosti stěžovatelé vynaložili na soudní poplatek 10 000 Kč.
Dále mají stěžovatelé právo na náhradu nákladů právního zastoupení za jeden úkon ve věci (sepis
kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní
služby činí podle §7 bodu 5, užitého na základě §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §12 odst. 4
advokátního tarifu, 2 480 Kč za jednu osobu. Odměna tak činí 4 960 Kč za jeden úkon
provedený při zastoupení dvou osob. Podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst
300 Kč. Protože je advokát plátcem DPH, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této
dani (sazba daně 21 %). Celková částka náhrady nákladů v řízení o žalobě proto činí 6 364,60 Kč
za právní zastoupení a 10 000 Kč za zaplacený soudní poplatek, celkem tedy 16 364,60 Kč.
[36] Celkem za obě řízení je tak žalovaný povinen zaplatit stěžovatelům 35 093,80 Kč,
a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelů.
[37] S ohledem na to, že stěžovatelé zaplatili nad rámec výzvy k zaplacení soudního poplatku
za řízení o kasační stížnosti ještě 6 000 Kč, rozhodl soud o vrácení uvedené částky stěžovatelům
(§10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Uvedená částka bude stěžovatelům vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejich zástupce, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu