ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.183.2021:39
sp. zn. 2 Azs 183/2021 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. L., zastoupený Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2018, č. j. MV-27792-4/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 54 A 60/2018 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), jímž
byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované (dále jen „rozhodnutí
žalované“).
[2] Rozhodnutím žalované bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno napadené
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 28. 11. 2017,
č. j. OAM-493-21/ZR-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím
ministerstvo zrušilo stěžovateli povolení k trvalému pobytu podle §87l odst. 1 písm. a) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a udělilo mu výjezdní příkaz na 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
[3] Ministerstvo dospělo v prvostupňovém rozhodnutí k závěru, že stěžovatel závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek [§87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovatel
byl totiž rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 37/2013 ve spojení
s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 88/2013 pravomocně odsouzen
k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let za zločin loupeže podle §173
odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“),
ve formě spolupachatelství, a současně za přečin přechovávání omamné psychotropní látky a jedu
podle §284 odst. 2 trestního zákoníku. Podle trestního soudu stěžovatel užil proti jinému násilí
v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobil tímto činem jinému těžkou újmu na zdraví a značnou
škodu. Stěžovatel a jeho spolupachatel vstoupili do prodejny zlatnictví, maskováni dámskými
punčochami navlečenými na hlavách, v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stěžovatel fyzicky napadl
poškozenou tak, že ji kopal a bil do hlavy, do hrudníku a do břicha, čímž jí způsobil otřes mozku,
několik tržně zhmožděných ran na hlavě a podkožní krevní výrony na hlavě, horní končetině
a zadní části hrudníku, zatímco jeho spolupachatel vzal plata se zlatými náramky a řetízky, čímž
způsobili škodu ve výši 2 597 860 Kč. Poškozená utrpěla v důsledku popsaného útoku těžkou
posttraumatickou stresovou poruchu s následným omezením obvyklého způsobu života po dobu
nejméně jednoho roku, s nutností medikamentózní a psychoterapeutické léčby. Z trestních
rozsudků dále vyplývá, že stěžovatel sám vytipoval prodejnu zlatnictví a jeho fyzický útok proti
poškozené se vyznačoval výraznou brutalitou a surovostí. Při zadržení stěžovatele (které
se nicméně odehrálo zhruba po roce od spáchání zločinu loupeže) bylo pak policií zjištěno,
že stěžovatel neoprávněně přechovával pro vlastní potřebu psychotropní látku v množství větším
než malém – 8,1245 g bílé krystalické látky se 71,8 % hmotnostního podílu metamfetaminu.
[4] Závažné narušení veřejného pořádku ministerstvo spatřovalo v kombinaci následujících
skutečností – stěžovatel při loupežném přepadení brutálním způsobem a bez ohledu na následky
svého jednání napadl poškozenou, způsobil značnou výši škody a následně přechovával též
drogu. S ohledem na rozsah a razanci útoku proti poškozené lze takové jednání podle
ministerstva hodnotit dokonce jako zvlášť závažné narušování veřejného pořádku. V posuzované
věci je podle ministerstva naplněna podmínka, že jednání držitele povolení k trvalému pobytu
představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti.
Podle ministerstva nejsou vzhledem k celkovému chování stěžovatele dány záruky,
že se nedopustí trestné činnosti i v budoucnu. Stěžovatel byl sice dne 22. 11. 2016 podmíněně
propuštěn z výkonu trestu, ale zároveň mu byla stanovena zkušební doba do 22. 11. 2023. Teprve
po uplynutí této doby bude možné určit, zda se stěžovatel napravil.
[5] Při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého
a rodinného života ministerstvo vyšlo z toho, že stěžovateli byl udělen trvalý pobyt v roce 2005,
je svobodný, s někdejší družkou má syna (nar. v roce 2011), přičemž tento syn i bývalá družka
jsou státními příslušníky Ukrajiny a stěžovatel s nimi nežije ve společné domácnosti. Na území
České republiky žijí na základě povolení k trvalému pobytu stěžovatelova matka a sestra (obě jsou
ruské státní příslušnosti). Dále zde má stěžovatel adoptivního otce – občana České republiky.
Ministerstvo dospělo k závěru, že ačkoli stěžovatel má na území silné rodinné vazby, nepřevažují
nad negativními okolnostmi jeho trestné činnosti, a to zejména s ohledem na její závažnost (útok
proti životu a zdraví jiné osoby provedený brutálním způsobem s dlouhodobými zdravotními
následky pro poškozenou). Ke stěžovatelovu vztahu se synem pak ministerstvo vyjádřilo
pochybnosti plynoucí ze skutečnosti, že stěžovatel spáchal výše popsaný trestný čin dne
25. 2. 2012, tedy zhruba rok po narození syna, trestní rozsudek nabyl právní moci dne
19. 12. 2013, přičemž stěžovatel byl stíhán vazebně; z výkonu trestu byl propuštěn až dne
22. 11. 2016. Je tedy zřejmé, že většinu (alespoň v době vydání prvostupňového správního
rozhodnutí) života svého syna strávil ve výkonu trestu. Dále ministerstvo podotklo, že zrušení
trvalého pobytu stěžovateli nezapovídá kontakt se synem ani s dalšími osobami, k nimž má
vazby, ani mu nebrání splácet dluhy. Stěžovatel je v produktivním věku, ovládá jazyk země
původu a způsob jeho obživy (kamionová doprava) není natolik specifický, aby svou kvalifikaci
nemohl uplatit či zúročit ke své obživě i mimo Českou republiku. Samotná délka stěžovatelova
pobytu (jejíž část ostatně strávil ve výkonu trestu odnětí svobody) za daných okolností
nezpůsobuje nepřiměřenost zrušení povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel páchal trestnou
činnost s vědomím, že tím může ohrozit svůj pobytový status a že jeho jednání může negativně
zasáhnout do jeho rodinných vztahů. Ministerstvo uzavřelo, že i přes zjištěné rodinné vazby
je zrušení trvalého pobytu přiměřené okolnostem posuzované věci, neboť veřejný zájem
na zrušení povolení k trvalému pobytu převáží nad dopadem do stěžovatelova soukromého
a rodinného života, kterému ostatně není zakázán další pobyt v České republice, nýbrž je mu
pouze odebráno nejvyšší pobytové oprávnění. Zrušení povolení k trvalému pobytu nebrání
možnosti požádat o udělení nižšího pobytového oprávnění a nevylučuje vyhovění takové žádosti.
Trvalý pobyt je oprávněním s nejvyššími výhodami, a proto se protiprávní jednání cizince
posuzuje přísněji. Závěrem ministerstvo dodalo, že zrušením povolení k trvalému pobytu
nedojde ani k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), ani Úmluvy o právech dítěte, která předpokládá, že k oddělení dítěte od rodičů může
dojít, a pro takovou situaci požaduje zabezpečit pravidelné kontakty.
[6] Žalovaná se ztotožnila se závěry vyslovenými v prvostupňovém rozhodnutí. Chování
stěžovatele ve vězení, přijímání návštěv ve vězení, plnění zákonných povinností ani podmíněné
propuštění nelze podle ní považovat za důvody, pro které by bylo možné odhlédnout
od naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu, neboť na závažnosti stěžovatelova
protiprávního jednání se tím nic nemění. Žalovaná odkázala v této souvislosti na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016 - 59, podle kterého
„[s]kutečnost, že byl stěžovatel propuštěn na svobodu, a jeho argument, že již nepředstavuje nebezpečí
pro společnost, neboť je pod dohledem probačního úředníka a má uložen zákaz činnosti, není dle Nejvyššího
správního soudu s ohledem na povahu jeho trestné činnosti relevantní. Opačný výklad by znamenal, že každým
propuštěním cizince na svobodu (po vykonání částečného či celého trestu odnětí svobody) by automaticky pominulo
nebezpečí narušení veřejného pořádku ve smyslu §77 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců.“ Stěžovatel
páchal trestnou činnost úmyslně, spáchal dva trestné činy, o jejichž závažnosti svědčí druh a délka
trestu, způsob spáchání a důsledky pro zdraví poškozené, dále výše škody i skutečnost,
že stěžovatel spáchal trestný čin loupeže ve spolupachatelství, přičemž měl na spáchání
loupežného přepadení větší podíl. O závažnosti jeho jednání svědčí také spáchání dalšího
trestného činu (přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky) zhruba po roce od spáchání
zločinu loupeže. O aktuálnosti hrozby, kterou stěžovatel pro společnost představuje, svědčí
stanovení zkušební doby do 22. 11. 2023 při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody. K hodnocení dopadů do rodinného a soukromého života žalovaná ve shodě
s ministerstvem zdůraznila, že při páchání úmyslné trestné činnosti si stěžovatel musel být vědom
důsledků svého jednání. Skutečnost, že důvodem loupežného přepadení byla stěžovatelova
ziskuchtivost, nesvědčí o jeho dostatečné ekonomické integraci. Před vzetím do vazby byl
stěžovatel bez pracovního poměru a bez trvalého zdroje příjmů. Po dobu trvání omezení jeho
osobní svobody (3 roky a 7 měsíců) si nemohl vytvářet hodnotné vazby na území České
republiky. K tvrzení o výkonu zaměstnání, které ale stěžovatel nedoložil, žalovaná uvedla,
že stěžovatel byl z výkonu trestu propuštěn dne 22. 11. 2016, a nemohl být tedy ještě dostatečně
ekonomicky integrován (v době rozhodování správního orgánu). Z cizineckého informačního
systému pak bylo zjištěno, že na stěžovateli není nikdo pobytově závislý. Jeho nezletilé dítě žije
ve společné domácnosti se svou matkou, bývalou družkou stěžovatele. Zrušení trvalého pobytu
neznamená zákaz pobytu na území ani zákaz styku s dítětem či ostatními příbuznými. Vztah
stěžovatele k zemi původu není natolik vzdálený, aby tam nebyl schopen žít a obstarat si živobytí;
v Rusku strávil 17 let, což je převážná část jeho života, a je v produktivním věku, který
je faktorem zvyšujícím možnost zpětného začlenění do tamní společnosti. Na nepřiměřenost
nelze podle názoru žalované usuzovat ani vzhledem k rodinným vazbám, délce pobytu
či případným problémům s integrací v zemi původu; ztotožnila se tedy s ministerstvem a doplnila
odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30,
ve kterém měl cizinec ještě intenzivnější rodinné vazby, a i přes jejich existenci bylo jeho povolení
k trvalému pobytu zrušeno. Žalovaná uzavřela, že je na stěžovateli, aby po zrušení povolení
k trvalému pobytu nalezl takovou cestu, která by mu umožnila alespoň nějakou formu rodinného
soužití; parafrázovala tak část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017 - 31, podle kterého „[s]těžovatel a jeho rodinní příslušníci budou muset
nalézt takovou formu rodinného soužití, která bude možná i za podmínek zrušení stěžovatelova trvalého pobytu.
Původcem případných neblahých dopadů této skutečnosti je stěžovatel. Ten si jako cizinec trvale pobývající
na území ČR mohl a měl být vědom toho, že i když má nejvyšší stupeň pobytového oprávnění, svým závažným
protispolečenským jednáním o něj může přijít.“
[7] Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil s výkladem a aplikací
pojmu „závažný způsob narušování veřejného pořádku“ tak, jak je provedly správní orgány.
Současně shledal, že byl adekvátně zohledněn čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice o volném pohybu“). Závěr o závažném
způsobu narušování veřejného pořádku totiž nebyl ve správním řízení postaven pouze na zjištění,
že stěžovatel páchal trestnou činnost, nýbrž především na zohlednění podílu a role stěžovatelova
vlastního jednání, závažnosti spáchaných trestných činů a způsobu jejich spáchání, včetně
zhodnocení potenciality budoucího ohrožení veřejného pořádku. Shodl se s ministerstvem
i žalovanou, že zájem na ochraně života a zdraví jsou jedněmi z nejdůležitějších hodnot
chráněných trestním právem, a proto úmyslný útok na tyto hodnoty (nadto se zištným motivem)
je třeba hodnotit přísně. O společenské škodlivosti stěžovatelem spáchaných trestných činů
ostatně svědčí i délka uloženého trestu – odnětí svobody ve výměře sedmi let. Žalobní námitku,
podle které stěžovatel již nepředstavuje aktuální ohrožení veřejného pořádku, byl-li z výkonu
trestu podmínečně propuštěn, shledal krajský soud nedůvodnou (s odkazem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016 – 59). Dobré chování
stěžovatele při výkonu trestu odnětí svobody přitom samo o sobě nedává dostatečnou záruku
jeho dalšího chování po propuštění. Stěžovateli ostatně byla stanovena zkušební doba v délce
sedmi let, tj. s ohledem na §89 odst. 1 trestního zákoníku v maximální možné délce, což svědčí
o míře rizika, kterou propuštění stěžovatele na svobodu podle názoru trestního soudu
představovalo (zde krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018 – 49).
[8] Krajský soud dále v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že posouzením
přiměřenosti zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života se správní orgány zabývaly
v rozsahu odpovídajícím okolnostem posuzované věci, přičemž hodnotily jak povahu a závažnost
dotčeného veřejného zájmu, tak stěžovatelovu rodinnou situaci. Pokud jde o námitku,
že stěžovatel nebyl ve správním řízení vyslechnut jako svědek, ztotožnil se krajský soud
s názorem správních orgánů, a sice že stěžovatelův svědecký výslech nebyl nezbytný pro zjištění
skutečného stavu věci. Stěžovatel se dopustil úmyslného trestného činu loupeže, který
je z hlediska trestního práva klasifikován jako zvlášť závažný zločin. Již obecnou a typovou
společenskou škodlivost tohoto trestného činu je nutno hodnotit jako vysokou, a to zejména
ve vztahu k významu společenského zájmu chráněného uvedeným ustanovením. Kromě zájmu
na ochraně majetku je tímto trestným činem porušen také jeden ze základních a nejdůležitějších
zájmů společnosti – zájem na ochraně života a zdraví lidí (součástí skutkové podstaty je užití
násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči jiné osobě). Nadto je třeba uvést, že stěžovatel
tímto činem způsobil škodu přesahující 2,5 mil. Kč a jeho úloha v rámci spolupachatelství byla
výraznější než u jeho spolupachatele. Závažnost činu pak zejména vyplývá z osobního jednání
stěžovatele, který surovým způsobem zaútočil na jinou osobu a způsobil jí těžké ublížení
na zdraví. Kromě tohoto trestného činu se pak později dopustil též nedovoleného přechovávání
drogy. Stěžovatelovo jednání podle krajského soudu jednoznačně dosahovalo intenzity narušení
veřejného zájmu opravňující i velmi citelný zásah do soukromého a rodinného života. Okolnosti
svědčící ve prospěch stěžovatele přitom nepřevážily nad zájmem státu na odnětí povolení
k trvalému pobytu z důvodu závažnosti jeho protiprávního jednání.
[9] Konečně krajský soud konstatoval, že v nynější věci je „nejlepší zájem dítěte“ toliko
jednou z vícera kategorií, které je třeba brát v potaz. Relevantní judikatura nestanovuje absolutní
převahu nejlepšího zájmu dítěte a nevylučuje, aby při posouzení individuálních okolností věci
převážil jiný konkurující zájem. Podle krajského soudu je zrušení povolení k trvalému pobytu
a nemožnost každodenního či pravidelného osobního styku a péče o syna na území ČR
přiměřeným důsledkem posouzení jednání samotného stěžovatele a nezbytnosti prosadit
převažující veřejný zájem. Stěžovatel v řízení netvrdil žádná specifika rodinného života
a „běžných“ zájmů dětí být osobně vychovávány oběma rodiči, která by případně bylo třeba brát
v úvahu a která by mohla převážit nad zájmem státu, aby stěžovatel na jeho území nepobýval.
Zrušením povolení k trvalému pobytu nadto stěžovateli nebyla odepřena rodičovská práva k jeho
synovi. Právní řád poskytuje určité možnosti (např. v podobě krátkodobých víz), aby mohl
stěžovatel svého syna navštěvovat, a není proto nutné, aby jeho syn Českou republiku opouštěl,
měl-li by se setkat se svým otcem. Vzdálenost obou zemí není přitom taková, aby setkávání, byť
v prodloužených intervalech, znemožňovala nebo činila neúměrně obtížným. Krajský soud
připomněl, že v době rozhodování žalované nesdílel stěžovatel se synem společnou domácnost
a v době vydání napadeného rozhodnutí bylo synovi stěžovatele sedm let, přičemž více než
polovinu synova života strávil stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody či vazbě. Ani ve vztahu
k matce, sestře a adoptivnímu otci nezmínil stěžovatel žádné specifické okolnosti, které by bylo
třeba zvláště zohlednit. Jedná se o dospělé osoby a stěžovatel netvrdil, že by mezi ním a těmito
rodinnými příslušníky existovala závislost na péči nebo výživě. Krajský soud dodal,
že stěžovatelův syn, matka ani sestra nejsou občany České republiky. Článek 8 Úmluvy přitom
neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich
společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Jediným rodinným
příslušníkem stěžovatele, který je občanem České republiky, je jeho adoptivní otec. S ohledem
na stěžovatelův věk a absenci specifických okolností (např. výše zmíněné závislosti na péči) však
ani z tohoto důvodu nelze dospět k odlišnému závěru. Krajský soud rovněž podotkl, že sice nelze
předjímat, zda (a případně jaké) pobytové oprávnění může být pro stěžovatele s ohledem
na trestní odsouzení dosažitelné, lze ale v obecné rovině odkázat na skutečnost, že závažnost
protiprávního jednání časem slábne a snižuje se i aktuálnost hrozby pro veřejný pořádek. Jakkoliv
v době rozhodování žalované byla společenská škodlivost i aktuálnost hrozby závažného
narušení veřejného pořádku natolik vysoká, že byly splněny podmínky pro zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, není vyloučeno,
že v budoucnu budou takové okolnosti již zeslabeny natolik, že nebudou překážkou pro udělení
jiného (nižšího) pobytového oprávnění, a že tedy naopak převáží zájem na respektování
stěžovatelova rodinného života. Případné budoucí rozhodnutí o žádosti o pobytové oprávnění
by podléhalo soudnímu přezkumu, v němž by tato okolnost mohla hrát roli.
[10] Z výše uvedených důvodů shledal krajský soud stěžovatelovu žalobu nedůvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[11] Stěžovatel označil v kasační stížnosti důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V obecné rovině tedy tvrdí nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, dále vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit (za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost);
v posledku stěžovatel tvrdí nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před krajským soudem (mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
[12] Podle stěžovatele nebylo správní řízení v této věci vedeno souladně s požadavky §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění, neboť správním orgánem zjištěný
skutkový stav nebyl prost důvodných pochybností. To vedlo k porušení souvisejících zásad
obsažených v §2 odst. 3 a 4 téhož zákona; jelikož nebylo náležitě přihlédnuto ke specifickým
okolnostem řešeného případu ani nebyly šetřeny stěžovatelovy oprávněné zájmy. Postup
správních orgánů pak kompletně podpořil krajský soud, ačkoliv zjištěné skutečnosti jednoznačně
svědčí pro odlišný závěr. Soud nevzal v úvahu stěžovatelem namítané skutečnosti (resp.
Je nesprávně posoudil) a omezil se na odkazy k rozhodnutí žalovaného, které však byl povinen
přezkoumat, nikoli reprodukovat pro účely odůvodnění svého rozsudku.
[13] Stěžovatel namítá nepřiměřenost zásahu do svého rodinného a soukromého života, který
představuje zrušení jeho povolení k trvalému pobytu, při zohlednění důvodů, které ke zrušení
povolení vedly. Správní orgány zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně zjišťovaly existenci
stěžovatelových vazeb v České republice a v zemi jeho původu. Stěžovatel podotýká, že v České
republice má veškeré zázemí, kdežto v Rusku žádné. V tuzemsku pobývá jeho nezletilé dítě, které
je závislé nejen na finančním zabezpečení ze strany stěžovatele, ale i na faktické (osobní)
stěžovatelově péči, k čemuž správní orgány nepřihlédly.
[14] Stěžovatel upozorňuje na to, že z výkonu trestu odnětí svobody byl podmínečně
propuštěn pro vzorné chování, přičemž nadále dlouhodobě vede řádný život. V případě zrušení
jeho povolení k trvalému pobytu by pravděpodobně nezískal žádné jiné pobytové oprávnění,
neboť jsou podmíněna žadatelovou bezúhonností. Obdobně se obává, že nebude mít legální
možnost své dítě navštěvovat, neboť mu ze stejného důvodu nebude uděleno krátkodobé vízum.
[15] Dále stěžovatel poukazuje na neprovedení svědeckých výslechů svého dítěte a jeho matky,
ačkoli tyto důkazní návrhy ve správním řízení vznesl. Přiměřenost zásahu do stěžovatelova
soukromého a rodinného života sice správní orgány posuzovaly na základě judikatury správních
soudů, avšak učinily tak pouze schematicky a formalisticky, bez řádného zjištění skutkového
stavu, které posuzování přiměřenosti musí předcházet. Správní orgán nevedl dokazování
k povaze a intenzitě vztahu stěžovatele a jeho dítěte, a proto ani nemohl do posouzení
přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života promítnout citovou újmu, kterou
by odloučení otce a dítěte znamenalo.
[16] Stěžovatel dále cituje odst. [25] a [26] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39. K jednotlivým bodům procesu posuzování přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života v důsledku zrušení povolení k pobytu pak uvádí,
že v České republice žije dlouhou dobu, od posledního jemu vytýkaného provinění uplynula
značná doba, přičemž od tohoto odsouzení žije řádným životem a má zde vytvořené pevné
zázemí. Také tyto faktory pro posouzení otázky přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení
k trvalému pobytu však byly zcela ponechány stranou a správní orgány nevyvinuly jakoukoli
snahu k jejich zjištění, a to zejména v ohledu délky stěžovatelova pobytu, jeho vazeb na další
občany České republiky, přítomnost rodinných příslušníků či stěžovatelův zdravotní stav.
Rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu proto považuje za nepřezkoumatelná.
[17] Stěžovatel dále namítá, že z jeho dřívější trestné činnosti nelze dovodit, že by existovalo
nebezpečí narušení veřejného pořádku z jeho strany do budoucna, když od odsouzení uplynula
již značná doba a za tu dobu již stěžovatel nebyl trestně stíhán. V tomto ohledu odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 – 151, z nějž cituje, že „narušením veřejného pořádku podle §119 odst. 2 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude
představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl.
27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno
zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“ Podle stěžovatele
právě v tomto ohledu správní orgány nyní selhaly, když na zjištění podstatných okolností zcela
rezignovaly, respektive aspekty jeho pobytu a zázemí na území České republiky zlehčily
a nedocenily. I podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2013,
č. j. 5 As 73/2011 – 146, platí, že „pokud správní orgán zvažuje, zda za závažné narušování veřejného
pořádku ve smyslu §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
pokládat konkrétní trestnou činnost držitele povolení k přechodnému pobytu, musí mj. zohlednit, kdy k této
trestné činnosti došlo, tedy jaká doba od spáchání trestných činů uplynula a zda držitel povolení k pobytu vedl
od té doby řádný život“. Dále pak v rozsudku téhož soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012 - 34,
konstatoval, že „naplnění pojmu závažného narušení veřejného pořádku užitého v §75 odst. 2 písm. f) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010, nelze
ztotožnit s jakýmkoliv protiprávním jednáním cizince.“
[18] Od stěžovatelem spáchaného trestného činu uplynulo již více než osm let, aniž
by se dopustil jakékoli další trestné činnosti. Spáchaný trestný čin je tedy jediným jeho excesem,
pročež není naplněna podmínka trvalosti, četnosti či soustavnosti páchání trestné činnosti,
na jejichž základě by teprve bylo možné konstatovat, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu
nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek.
[19] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost nepovažuje
za důvodnou, a plně odkázala na své vyjádření žalobě, odůvodnění svého rozhodnutí a na obsah
správního spisu. S napadeným rozsudkem se ztotožňuje a neshledává jej nepřezkoumatelným.
Dále podotkla, že rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nebyl stěžovateli
vysloven zákaz pobytu na území České republiky; toliko mu bylo odebráno nejvyšší pobytové
oprávnění, které jej stavilo v mnohém na roveň občanům České republiky. Podle žalované není
vyloučeno, že by stěžovatel mohl v budoucnu získat některé z nižších pobytových oprávnění.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel
v tomto ohledu namítal, že se krajský soud omezil na ztotožnění se s odůvodněním rozhodnutí
žalovaného, aniž by náležitě vypořádal uplatněné žalobní námitky. Nejvyšší správní soud
neshledává tuto námitku důvodnou. Podle jeho ustálené judikatury totiž za vadu soudního
rozhodnutí nelze považovat, ztotožní-li se soud s posouzením věci správními orgány
a pro stručnost na jejich závěry odkáže. Měl by však v odůvodnění rozsudku vyložit, proč tak
učinil, popřípadě přidat alespoň vlastní krátké hodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS). Krajský
soud se přitom v odůvodnění napadeného rozsudku všemi námitkami stěžovatele zabýval
a v dostatečném rozsahu je vypořádal. Současně Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky směřují převážně do právního posouzení věci krajským soudem;
samotný fakt, že stěžovatel byl s to takovéto námitky formulovat, je jedním z indikátorů
přezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[23] Vzhledem k tomu, že nepřezkoumatelnost je vadou, ke které je Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti povinen přihlédnout i nad rámec uplatněných kasačních důvodů
a námitek (§109 odst. 4 s. ř. s.), považuje soud na tomto místě za vhodné pro úplnost uvést,
že napadený rozsudek jako takový neshledal nepřezkoumatelným. Krajský soud přehledně,
detailně, srozumitelně a konzistentně vypořádal stěžovatelovy žalobní námitky. Nejvyšší správní
soud dále nezjistil v řízení před krajským soudem ani jinou vadu, která by mohla mít za následek
nezákonnost napadeného rozsudku, případně takovou, která by mohla způsobovat
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku; obdobně ani neshledal, že by řízení před krajským
soudem bylo zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) ve spojení s §109 odst. 4 s. ř. s.].
[24] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami ohledně nepřiměřenosti zásahu
(představovaného zrušením platnosti stěžovatelova povolení k trvalému pobytu) do stěžovatelova
soukromého a rodinného života. K tomu je třeba předně uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti
zásadně opakuje své námitky žalobní, se kterými se ale již vypořádal v předcházejícím řízení
krajský soud. Správní orgány i krajský soud si přitom byly vědomy (jak plyne z odůvodnění jejich
rozhodnutí) všech skutečností, které stěžovatel ke svému soukromému a rodinnému životu uvedl
ve správním řízení.
[25] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013 - 41, uvedl,
že „[p]ro posouzení závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma
zavinění apod. Zároveň musí být při posuzování konkrétního případu dbáno na zachování přiměřenosti mezi
intenzitou porušení normy a jeho následkem. Takovým následkem může být například zásah do soukromého
a rodinného života cizince ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Posouzení intenzity narušení veřejného zájmu je tak neodmyslitelně spjato s posouzením,
jakým způsobem bude vydávaným rozhodnutím zasaženo do soukromého a rodinného života cizince.“ Rovněž
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016 - 41, se uvádí,
že „[b]ylo-by naopak absurdní, aby v projednávaném případě posuzovaná závažná trestná činnost páchaná
před samotným rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu byla ve vztahu k hodnocení chování cizince bez jakékoliv
relevance. Je-li zkoumáno naplnění pojmu opakované narušení veřejného pořádku, nemusí být nijak významné,
že se cizinec právě v době rozhodování správního orgánu dalšího narušení veřejného pořádku nedopouští.“
K problematice posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života se Nejvyšší
správní soud dále podrobně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012 - 29,
ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60, ze dne 18. 4. 2008, č. j. 2 As 19/2008 - 75, ze dne
14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28, ze dne
23. 3. 2020, č. j. 5 Azs 347/2019 – 33, nebo ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 245/2020 – 41; případně
také Evropský soud pro lidská práva (např. ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku,
rozsudek ze dne 31. 1. 2006, č. 50435/99; ve věci Nunez proti Norsku, rozsudek ze dne 28. 6. 2011,
č. 55597/09; ve věci Konstantinov proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 26. 4. 2007, č. 16351/03;
či ve věci Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, č. 46410/99);
na závěry zde učiněné lze odkázat.
[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem tvrzený rozsah i kvalitu vztahů
rodinného i soukromého života zohlednily správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí
a vzaly ji při hodnocení otázky přiměřenosti jako protiváhu zjištěného stěžovatelova závažného
narušování veřejného pořádku. Se závěrem správních orgánů, že především způsob spáchání
trestných činů (v případě loupeže pak zejména stěžovatelův brutální a surový fyzický útok
na jinou osobu, vyústivší v dlouhodobé fyzické i psychické následky na straně oběti, nehledě
na značnou škodu na majetku přesahující 2,5 milionu Kč) představuje natolik závažné
a intenzivní narušení veřejného pořádku, že stěžovatelovy rodinné vazby nejsou s to je převážit,
nemůže Nejvyšší správní soud než souhlasit. S určitým zestručněním lze uvést, že správní orgány
poměřovaly v tomto případě výjimečně intenzivní veřejný zájem na zrušení trvalého pobytu
na straně jedné s nikterak neobvykle silnými, specifickými či výjimečného zřetele hodnými
rodinnými a soukromými vazbami stěžovatele na území České republiky na straně druhé.
[27] Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatel se do svízelné situace dostal vinou své
závažné, vícečinné a úmyslné trestné činnosti. Následky pak zčásti dopadají i na jeho rodinné
příslušníky, ovšem vzhledem k okolnostem intenzitou nikoli nepřiměřenou či neřešitelnou.
Zrušením povolení k trvalému pobytu sice dochází k odnětí nejvyššího pobytového statusu, jeho
důsledkem však není vystavění nepřekonatelné bariéry mezi stěžovatelem a jeho rodinou (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97, nebo rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, nebo ze dne 26. 8. 2019,
č. j. 1 Azs 222/2019 - 24). Pobýval-li stěžovatel jako cizí státní příslušník dlouhodobě na území
České republiky, musel počítat s tím, že jeho odsouzeníhodné jednání zasahující důležité právem
chráněné zájmy může vést k odnětí jeho pobytového oprávnění. Stěžovatel tak mohl a měl
předpokládat, že svým protiprávním jednáním, bude-li odhaleno, vystaví obtížím spojeným
s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe i své
rodinné příslušníky, a o to více se měl takového jednání vyvarovat. Pokud stěžovatel namítal,
že jeho nezletilé dítě je závislé na stěžovatelově finanční podpoře, odkazuje Nejvyšší správní soud
na správnou úvahu žalované, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nezasahuje
(přinejmenším nikoli přímo) do stěžovatelovy majetkové sféry, a to tím spíš, že dostupnost
zaměstnání v kamionové dopravě jistě není výlučná pro Českou republiku; stěžovateli ostatně nic
nebrání v tom, aby matce svého syna finanční prostředky určené k podílení se na synově výživě
zasílal elektronicky (tedy za předpokladu, že by v České republice nezískal jiné pobytové
oprávnění, což nelze předjímat). Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o nezbytnosti jeho osobní
péče o syna, neuplatnil je ve správním řízení. Tehdy pouze obecně tvrdil, že se synem se stýká
a podílí se na jeho výchově; ostatně ani v kasační stížnosti stěžovatel nijak neozřejmil, proč
je právě jeho osobní péče o syna nezastupitelná (Nejvyšší správní soud poznamenává,
že stěžovatel nežije se svým synem ani jeho matkou – bývalou stěžovatelovou družkou
ve společné domácnosti).
[28] Stěžovatel rovněž namítl, že se vykonáním části trestu odnětí svobody napravil
a že nadále již vede řádný život. V zásadě tedy argumentuje, že v důsledku uplynutí času od svého
odsouzení a absence jakéhokoli dalšího protiprávního jednání osvědčil, že již závažným
způsobem nenarušuje veřejný pořádek ve smyslu §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[29] Podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že „[m]inisterstvo rozhodnutím
zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, za podmínky, že rozhodnutí
bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života“. Výkladem pojmu „závažné
narušování veřejného pořádku“ se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již
mnohokrát zabýval. Například ve svém rozsudku ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 Azs 73/2011 – 146
(publ. pod č. 2882/2013 Sb. NSS) vyslovil názor, že „[p]okud správní orgán zvažuje, zda za závažné
narušování veřejného pořádku ve smyslu §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, pokládat konkrétní trestnou činnost držitele povolení k trvalému pobytu, musí
mj. zohlednit, kdy k této trestné činnosti došlo, tedy jaká doba od spáchání trestných činů uplynula a zda držitel
povolení k trvalému pobytu vedl od té doby řádný život“.
[30] Nejvyšší správní soud konstatuje, že této povinnosti správní orgány učinily zadost, když
popsaly, proč i po pěti, resp. šesti, letech od spáchání předmětných trestných činů považovaly
stěžovatelovo závažné narušování veřejného pořádku za dostatečně aktuální. Konkrétně žalovaný
k tomu na str. 5 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovateli byla při podmíněném
propuštění stanovena zkušební doba sedmi let, tedy v maximální zákonné délce (do 22. 11. 2023).
Krajský soud rovněž přiléhavě doplnil, že je-li stěžovatel stále ve zkušební době podmíněného
propuštění a je-li nad ním vykonáván dohled probačního úředníka, pak je tím spíše (oproti situaci,
v níž by takovéto okolnosti dány nebyly) motivován k tomu, aby vedl řádný život, a to
pod hrozbou nařízení výkonu zbytku uloženého trestu odnětí svobody; relevance skutečnosti
vedení řádného života je tudíž logicky snížena z důvodu dosud stále trvajícího dohledu
nad stěžovatelem. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že požadavek na aktuálnost
závažného narušování veřejného pořádku má sloužit jako korektiv zjevných excesů
(např. aktuálnost nebude zpravidla možné konstatovat tam, kdy od jednání zakládajícího závažné
narušení veřejného pořádku uplynuly desítky let, po které narušitel vedl řádný život); aktuálnost
nicméně nemůže být dost dobře paušálním způsobem vyčíslena, neboť se nutně odvíjí
od jedinečných skutkových základů každého jednotlivého případu.
[31] Pokud stěžovatel namítá, že v jeho případě šlo o ojedinělý poklesek, připomíná Nejvyšší
správní soud, že stěžovatel byl trestním soudem uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů
ve vícečinném souběhu; mezi jednotlivými skutky přitom uběhl více než jeden rok. Skutečnost,
že proti stěžovateli bylo za podmínek trestního řádu a trestního zákoníku vedeno jediné soudní
řízení trestní, a že mu tudíž byl uložen úhrnný trest, na četnosti jeho trestného počínání ničeho
nemění.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
(ve spojení s §120 téhož zákona). Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti procesní úspěch,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naproti tomu žalovaná, jež v řízení o kasační
stížnosti úspěšná byla, v souvislosti s řízením nevynaložila náklady, které by přesahovaly běžný
rámec její úřední činnosti, a proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu