ECLI:CZ:US:2006:3.US.408.06
sp. zn. III. ÚS 408/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. I. L., právně zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem AK se sídlem Jablunkovská 40, 737 01 Český Těšín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006 č. j. 11 Co 784/2005-341, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 5. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006 č. j. 11 Co 784/2005-341, a to v jeho výrocích pod body II. a IV. ve vztahu ke stěžovateli, neboť stěžovatel je přesvědčen, že napadenými výroky rozsudku byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před Okresním soudem v Karviné se žalobce - Stavební bytové družstvo DRUBYD se sídlem v Karviné-Ráji, domáhal v řízení vedeném proti žalovaným 1) Dipl. Ing. I. L. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"), 2) Oděvnímu podniku, a. s., se sídlem v Prostějově, a 3) PRIORu ČESKÁ REPUBLIKA, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, vydání rozhodnutí, kterými by byli žalovaní zavázáni k povinnosti zaplatit žalobci v několika žalobách (a v dalších podáních upřesňujících žalobní požadavky) specifikované částky s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaní užívali nebytové prostory v domě č. p. 24 na Náměstí T. G. Masaryka v Karviné-Fryštátě bez právního důvodu na základě uzavřené nájemní smlouvy, která ovšem není platná. Samostatně vedená řízení pak Okresní soud v Karviné spojil ke společnému řízení. Rozsudkem ze dne 31. 5. 2005 č. j. 17 C 69/97-297 Okresní soud v Karviné řízení ohledně části ve výrocích pod body I. - III. rozsudku zastavil. Ve výroku pod bodem IV. byla žaloba o zaplacení částky 40 000,- Kč s příslušenstvím vůči žalovanému ad 1) zamítnuta. Ve výroku pod bodem V. byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 90 000,- Kč s příslušenstvím vůči žalovaným ad 1) a ad 2). Ve výroku pod bodem VI. byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60 123,- Kč s příslušenstvím vůči žalovaným ad 1) a ad 2). Ve výroku pod bodem VII. byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 17 959,- Kč s příslušenstvím vůči žalovanému ad 1). Ve výroku pod bodem VIII. byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 221 918, - Kč s příslušenstvím vůči žalovanému ad 1). Ve výroku pod bodem IX. byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 195 000,- Kč s příslušenstvím vůči žalovaným ad 1) a ad 3). Ve výroku pod bodem X. byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 105 000,- Kč s příslušenstvím vůči žalovanému ad 1). Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému ad 1) náklady řízení v celkové výši 147 491,- Kč (výrok pod bodem XI.) a žalovanému ad 3) náklady řízení v celkové výši 35 130,- Kč (výrok pod bodem XIII.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 2) bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem XII.). Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 2 375,- Kč (výrok pod bodem XIV.).
Rozsudkem ze dne 16. 2. 2006 č. j. 11 Co 784/2005-341 Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek okresního soudu v žalobcem napadené části - ve výrocích pod body IV.-X., XII. a XIV. (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). V další napadené části ve výrocích pod body XI. a XIII. odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaným ad 1) a ad 3) se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem pod bodem III. odvolací soud rozhodl, že žalobce a žalovaný ad 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; výrokem pod bodem IV. pak odvolací soud rozhodl, že žalovaným ad 1) a ad 3) se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, nebylo pochyb o tom, že mezi žalobcem a žalovaným ad 1) byla dne 1. 3. 1993 uzavřena neplatná smlouva o užívání nebytových prostor. Následně žalovaný ad 1) vstupoval do dalších vztahů se žalovanými ad 2) a ad 3), vznikla velmi nepřehledná situace, a je nepochybné, že žalobce byl poškozen. Aplikace ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je proto na tento výjimečný případ dle názoru odvolacího soudu důvodná, a proto za použití ust. §150 o. s. ř. nebyly žalovaným ad 1) a ad 3) přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou instancí, které mu vznikly, a je přesvědčen, že napadené rozhodnutí vykazuje prvky svévolné aplikace právního předpisu, konkrétně ust. §150 o. s. ř. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle stěžovatele kusé, nepřesvědčivé a skutkově nepodložené stran aplikace ust. §150 o. s. ř. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil důvody hodné zvláštního zřetele na straně žalobce, aniž by tyto jakkoliv skutkově podložil a v rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, se strohým konstatováním, že v řízení vznikla jakási "velmi nepřehledná situace", kterou měl být žalobce poškozen. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud ve snaze "zmírnit poškození" jednoho z účastníků řízení - procesně zcela neúspěšného žalobce - svými výroky o nákladech řízení, nejen v odvolacím řízení, ale i v řízení před soudem prvního stupně, fakticky poškodil stěžovatele, když mu upřel právo na náhradu nákladů řízení v částce cca 200 000,- Kč, a to zcela neočekávaně při vyhlášení rozhodnutí v odvolacím řízení a bez možnosti jakéhokoliv přezkumu tohoto rozhodnutí vyšší soudní instancí v rámci občanskoprávního řízení, a tím fakticky popřel dvoustupňovost soudní soustavy zaručenou Ústavou ČR. Stěžovatel je přesvědčen, že v daném případě žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele na straně žalobce (mimo posouzení věci samé, které však bylo obsahem jiných výroků) nebyly vůbec dány, a pokud je odvolací soud přesto dovodil, aniž by je přesvědčivě zdůvodnil, je jeho postup projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž tento soud vykročil z mezí ústavně stanoveného postupu. Stěžovatel dále uvádí, že není zcela zřejmé, proč odvolací soud, který svým rozhodnutím upřel stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, takto nepostupoval i vůči státu, když výrok okresního soudu pod bodem XIV., kterým byl žalobce zavázán uhradit jako procesně neúspěšný účastník řízení na nákladech částku ve výši 2 375,- Kč, bez dalšího potvrdil; stěžovateli není zřejmé, proč rovněž u nároku státu na náhradu nákladů řízení nebyly odvolacím soudem shledány na straně žalobce důvody hodné zvláštního zřetele jako ve vztahu ke stěžovateli. I tímto postupem byla podle stěžovatele narušena ústavně zaručená rovnost zbraní. Pokud jde o "nepřehlednost situace", pak tuto nelze podle stěžovatele v žádném případě posuzovat k tíži stěžovatele, neboť to byl právě žalobce, který svými postupnými a dílčími podáními adresovanými soudu prvního stupně tuto situaci značně zkomplikoval až do té míry, že neunesl v konečném důsledku důkazní břemeno a byl v řízení plně neúspěšný.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; jeho aplikace je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V dané věci je přitom podstatné, že napadené rozhodnutí bylo postaveno právě na aplikaci ust. §150 o. s. ř., a stěžovatel obecnému soudu vytýká nesprávnou aplikaci citovaného ustanovení.
Podle ustanovení §150 o. s. ř., soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat.
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele". Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele použití daného ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř., jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I díl. 6 vydání. Praha: C. H. Beck. 2003. s. 555).
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. sp. zn. III. ÚS 48/06).
Ústavní soud ovšem současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho aplikaci) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, by nebyl ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující.
Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. §150 o. s. ř.
Žádné z výše popsaných možných pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Odvolací soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil; z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2006 č. j. 11 Co 784/2005-341 vyplývá, jakou úvahou byl tento soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu