ECLI:CZ:US:2007:2.US.678.06.1
sp. zn. II. ÚS 678/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. B., zastoupeného Mgr. D. P., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2006, č. j. 42 Co 349/2006-76, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 23 C 457/2005-57, výrokem I. zastavil řízení ohledně zaplacení jistiny ve výši 8.800 Kč, a ohledně úroků z prodlení ve výši 3% z částky 8.800 Kč za dobu od 4. listopadu 2005 do zaplacení. Výrokem II. vrátil žalobci (stěžovateli) soudní poplatek ve výši 600 Kč. Výrokem III. zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení ve výši 3% z částky 8.800 Kč od 23. listopadu 2004 do 3. listopadu 2005, a konečně výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. července 2006, č. j. 42 Co 349/2006-76, odmítl odvolání žalobce směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000 Kč. Vzhledem k tomu, že odvolání nebylo přípustné, nebylo možno současně podat odvolání ani proti výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] odvolacím soudem, který mu, dle jeho názoru, fakticky odňal možnost přezkumu rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu v tom rozsahu, v jakém bylo odmítnuto jeho odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud vyšel ze zjednodušujícího závěru, že výrok IV. je výrokem vedlejším k výroku III. a z toho důvodu proti němu není odvolání přípustné. Skutečností ovšem je, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o předmětu řízení nejen výrokem III., ale zejména výrokem I., jímž bylo řízení o zcela převážné části předmětu řízení před soudem prvního stupně zastaveno. Důvodem částečného zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby, neboť žalovaná žalovanou částku v převážné části uhradila. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně má pak s ohledem na zákonná kritéria rozhodování o náhradě nákladů řízení (§142 odst. 2 a §146 odst. 2 o. s. ř.) význam pro rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, neboť naprosto zásadním způsobem ovlivňuje úspěch účastníků ve věci.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odkázal přitom na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastnice řízení podala ve věci rovněž vyjádření, v němž polemizovala s argumenty stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti. Protože však nebyla náležitě zastoupena advokátem [§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], Ústavní soud k jejímu vyjádření nepřihlížel.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 455/01).
Pro řádné posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Ostravě příslušný spis (sp. zn. 23 C 457/2005). V dané věci odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele s poukazem na to, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud nepovažoval za přípustné ani odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení (§202 odst. 2 o. s. ř.).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně rozhodoval o nákladech řízení ve vztahu k výroku III., jímž byla žaloba ohledně zaplacení úroků z prodlení zamítnuta. O náhradě těchto nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §142 odst. 1 o. s. ř. na základě úspěchu ve věci. Z výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně, ani z jeho odůvodnění není patrno, že by soud prvního stupně rozhodoval i o náhradě nákladů řízení ve vztahu k výroku I., jímž bylo řízení ohledně zaplacení jistiny ve výši 8.800 Kč a ohledně úroků z prodlení ve výši 3% z částky 8.800 Kč za dobu od 4. listopadu 2005 do zaplacení zastaveno, avšak tento nedostatek v celkovém kontextu nedosahuje úrovně porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Na věc je totiž třeba nazírat nejen zúženým pohledem práva stěžovatele na spravedlivý proces, ale je třeba vycházet z celkových okolností případu a z elementárních principů spravedlnosti.
V daném případě stěžovatel žalobou vymáhal zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení po nezletilé žalované, na kterou měl tento závazek přejít po smrti jejího otce. Žaloba byla podána v situaci, kdy ještě nebylo ukončeno dědické řízení. Nebylo tudíž zřejmé, kdo a v jakém rozsahu bude dědicem. Žalovaná nakonec žalovanou částku uhradila těsně před rozhodnutím v řízení o dědictví (žalovaná částka byla uhrazena složenkou ze dne 29. října 2005; usnesení o dědictví bylo vydáno dne 11. listopadu 2005), pročež vzal stěžovatel v této části žalobu zpět a soud prvního stupně řízení zastavil. Žalovaná tak v podstatě plnila ještě předtím, než bylo pravomocně rozhodnuto o dědictví, tedy dříve než by plnit vůbec musela. Přestože lze mít pochopení pro jednání stěžovatele, který byl při podání žaloby veden zřejmě snahou zabránit vzniku možnosti promlčení, hůře pochopitelné je už jeho lpění na náhradě nákladů řízení. Ačkoliv bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby pro chování žalované, a proto by teoreticky přicházela do úvahy aplikace §146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř., nelze ani vyloučit, že v tomto konkrétním případě by byly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů (§150 o. s. ř.). V tom, že soud prvního stupně se s otázkou nákladů řízení ve vztahu k výroku o zastavení řízení nevypořádal, lze spatřovat jisté pochybení, ale jak již bylo naznačeno výše s ohledem na celkové okolnosti případu i s ohledem na judikaturu ve věcech nákladů řízení nedosahuje toto pochybení takové závažnosti, aby ve svém důsledku znamenalo porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud navíc podotýká, že ústavní stížnost směřovala pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto. Závěrům odvolacího soudu o odmítnutí odvolání z důvodu nepřípustnosti a o spjatosti výroku o nákladech řízení s výrokem ve věci samé nelze z procesního hlediska nic vytknout. Opětovně je třeba zdůraznit, že pokud už k pochybení došlo, stalo se tak v řízení před soudem prvního stupně, avšak ani toto pochybení nepovažuje Ústavní soud v celkovém kontextu sporu za natolik závažné, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu