ECLI:CZ:US:2007:3.US.626.07.1
sp. zn. III. ÚS 626/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GSUS s. r. o., IČ 25215213, se sídlem T. G. Masaryka 12, 360 01 Karlovy Vary, právně zastoupené Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem AK se sídlem Martinská 10, 301 35 Plzeň, proti výrokům pod body III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. 10 Co 483/2005, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 3. 2007, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. 3. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků pod body III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. 10 Co 483/2005, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. 10 Co 483/2005 Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 4. 2005 č. j. 12 C 223/2004-45, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce P. V. směřující proti žalované obchodní společnosti GSUS s. r. o.) v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), a to v části týkající se náhrady mzdy za období od 4. 11. 2003 do 3. 11. 2004 v částce 190 650,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 30. 11. 2004 do zaplacení včetně úroku z prodlení z částky 28 000,- Kč za dobu od 1. 9. 2003 do 3. 11. 2004 (výrok pod bodem I.). Výrok o náhradě mzdy za období od 1. 9. 2003 do 3. 11. 2003 v částce 28 000,- Kč odvolací soud zrušil a řízení zastavil (výrok pod bodem II.).
Ve výroku pod bodem III. odvolací soud změnil výrok rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ve výroku pod bodem IV. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud k nákladovým výrokům uvedl, že o změně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl s přihlédnutím k tomu, že se skutečně jednalo o zcela nestandardní situaci, kterou navodila žalovaná tím, že vydala dvě rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru, žalobce si neuvědomil, že se jedná o dva samostatné úkony, a nebylo by tedy podle odvolacího soudu spravedlivé postupovat v daném případě podle úspěchu ve věci. Z tohoto důvodu aplikoval odvolací soud na řízení před soudem prvního stupně ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a výrok o nákladech řízení změnil tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků; ze shodných důvodů jako před soudem prvního stupně krajský soud s poukazem na ust. §150 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud v napadených výrocích nesprávně aplikoval ust. §150 o. s. ř., čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatelky ust. §150 o. s. ř. nelze vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníkovi řízení, aniž by soud takovéto rozhodnutí řádně odůvodnil tak, aby toto rozhodnutí odpovídalo zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Stěžovatelka je toho názoru, že krajský soud ust. §150 o. s. ř. v její právní věci aplikoval, aniž by toto své rozhodnutí řádně odůvodnil. Krajský soud podle stěžovatelky o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, čímž založil v rozporu s článkem 36 Listiny zcela volnou diskreci soudu. Podle stěžovatelky napadený rozsudek ve výrocích pod body III. a IV. má zásadní ústavněprávní deficit v absenci relevantního odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení a samotné důvody uvedené v napadeném rozhodnutí skutkovou podstatu ust. §150 o. s. ř. zjevně nenaplňují a extrémně vybočují z jeho účelu a z hlediska ochrany ústavnosti se jeví jako nepřijatelné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, a je přesvědčena, že aplikací ust. §150 o. s. ř. v souzené věci došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze tehdy, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však především přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Obsah a rozsah tohoto neurčitého právního pojmu obecné soudy aplikací daného ustanovení upřesňují na konkrétní okolnosti případu. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i např. na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05).
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Pokud tedy stěžovatelka vytýká obecnému soudu porušení ust. §150 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když své závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí označil, byť stručně, avšak dostatečně zřetelně, důvod, který považoval za relevantní pro použití uvedeného ustanovení v daném případě. Napadené rozhodnutí tedy nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu