ECLI:CZ:US:2007:3.US.641.07.1
sp. zn. III. ÚS 641/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. E. A., B) A. F., C) Mgr. I. F., D) Z. K., E) Mgr. N. T., všichni právně zastoupeni JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou AK se sídlem Husovo nám. 17, 269 01 Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 25 Co 507/2006-98, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 3. 2007, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 25 Co 507/2006-98, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 21. 11. 2005 č. j. 7 C 927/2004-75 Okresní soud v Rakovníku zastavil řízení ve věci návrhu žalobců na zřízení věcného břemene podle ust. §135c odst. 3 občanského zákoníku (výrok pod bodem I.) a dále zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaných (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") na odstranění neoprávněné stavby (výrok pod bodem II.). Řízení bylo zastaveno poté, kdy jak žaloba, tak vzájemný návrh byly vzaty zpět. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobcům se vrací soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč za návrh na zahájení řízení (výrok pod bodem III.) a žalovaným se za vzájemný návrh vrací soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč (výrok pod bodem IV.). Ve výroku pod bodem V. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok pod bodem V. uvedeného usnesení napadli žalovaní odvoláním.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 č. j. 25 Co 507/2006-98 bylo usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 11. 2005 č. j. 7 C 927/2004-75 v napadeném výroku pod bodem V., kterým soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, potvrzeno.
Ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení Okresní soud v Rakovníku v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že aplikoval ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s odkazem na důvody zvláštního zřetele hodné spočívající zejména v tom, že žalobci v minulosti předmětnou provizorní stavbu získali od rodičů žalobkyně, stavba sloužila jako hlídačská bouda, byla zhodnocena a po vydání restitučních nároků žalovaným byla mezi účastníky uzavřena na delší dobu dohoda o nájmu této stavby včetně přilehlých pozemků. Podle soudu prvního stupně přiznání náhrady nákladů řízení by vůči žalobcům ve prospěch žalovaných bylo neúměrně tvrdé s ohledem na povahu věci a v případě přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o odstranění neoprávněné stavby by takové rozhodnutí ve prospěch žalobců bylo protiprávní. Soud prvního stupně dále připomněl, že zahájené řízení ze strany žalobců proti žalovaným o zřízení věcného břemene bylo vlastně impulsem k tomu, aby žalovaní na obranu svých zájmů použili vzájemného návrhu, když před tím po dobu dvou let mezi účastníky byla situace vyřešena smluvním vztahem. Proto soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ponese si tyto náklady s řízením spojené každý ze svého.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávaném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby náhrada nákladů řízení žalovaným, kteří mají podle odůvodnění soudu na ně nárok, nebyla přiznána. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje odvolací soud v tom, že žalobci a jejich předchůdci užívali oprávněně chatku a přilehlé pozemky 25 let, přičemž z toho 10 let i po té, kdy se žalovaní stali vlastníky pozemků. Za tuto dobu získali k těmto nemovitostem citový vztah, váží se k nim jejich vzpomínky, a pokud po té, kdy žalovaní vyslovili nesouhlas s jejich dalším užíváním, tyto prostory dobrovolně a na svůj náklad vyklidili, považoval odvolací soud za nepřiměřeně tvrdé, aby museli žalovaným nahradit náklady řízení. Je proto podle odvolacího soudu zcela na místě použít ust. §150 o. s. ř. a žalovaným náhradu nákladů z obou řízení nepřiznat.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že závěry odvolacího soudu jsou založeny na nesprávné interpretaci výsledků řízení, včetně tzv. procesního zavinění zastavení řízení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že s ohledem na předmět sporu i na rozhodné skutečnosti, které byly soudu v době jeho rozhodování známy, se nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům (žalovaným), které bylo odůvodněno "citovým vztahem" žalobců k jejich neoprávněné stavbě na pozemku stěžovatelů, jeví s ohledem na podstatu sporu, jakož i s ohledem na svévolné uplatňování práva žalobci nejen jako nespravedlivé, ale po právní stránce i zcela nelogické. Ust. §150 o. s. ř. bylo podle stěžovatelů aplikováno zcela neadekvátně a rozhodnutí tak bylo vydáno v rozporu s právem na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a jsou přesvědčeni, že aplikací ust. §150 o. s. ř. v souzené věci došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však především přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že při výkladu pojmu důvodů hodných zvláštního zřetele nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i např. na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05).
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Úvaha soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody aplikace uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v jeho rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle. Okresní soud v Rakovníku ve svém usnesení podrobně vyložil, z jakých důvodů aplikoval ust. §150 o. s. ř. a stěžovatelům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Při této úvaze vycházel zejména z konkrétních okolností daného případu a dovodil, že přiznání náhrady nákladů řízení by vůči žalobcům ve prospěch žalovaných bylo neúměrně tvrdé rozhodnutí. Ústavní soud neshledal pochybení v argumentech okresního soudu předložených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, naopak oceňuje jeho citlivý a rozumný přístup k dané situaci. Krajský soud v Praze proto postupoval správně, když se s prvostupňovým rozhodnutím ztotožnil a potvrdil je.
V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelům byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.
Ve vztahu k tvrzenému porušení článku 90 Ústavy ČR Ústavní soud podotýká, že s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu