ECLI:CZ:US:2007:4.US.81.06.1
sp. zn. IV. ÚS 81/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele A. R., zastoupeného JUDr. A. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2005, č. j. 3 Tdo 113/2005-1319, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2005, č. j. 48 T 4/2004-1161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 6. 2005, č. j. 48 T 4/2004-1161, byl stěžovatel společně s dalšími obžalovanými uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění novely č. 265/2001 Sb. (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby z trestného činu zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 9. 2005, č. j. 3 Tdo 113/2005-1319, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce částečně zrušeno ve výroku o vině, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, neboť odvolací soud dospěl k odlišným závěrům ve vztahu k výši způsobené škody. Vrchní soud následně stěžovateli při nezměněné právní kvalifikaci uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let. Odvolání stěžovatele bylo vrchním soudem zamítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s jeho obhajobou, zejména dostatečně neodůvodnily, proč nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Stěžovatel uvedl, že po celé trestní řízení tvrdil, že se vytýkaného jednání nedopustil, a že byl odsouzen pouze na základě výpovědi spoluobžalovaného. Právě za situace, kdy stálo tvrzení proti tvrzení, měly obecné soudy dle jeho názoru doplnit dokazování o výslech jím navržených svědků a vyžádat si zprávu Komerční banky, a.s., pobočky Havířov, o okruhu osob, majících dispoziční právo k účtům spoluobžalovaných, což se ovšem nestalo. Dle stěžovatele obecné soudy rovněž nerespektovaly princip rovnosti stran řízení, což bylo zřejmé z postupu krajského soudu při zajišťování účasti stěžovatele na jednání. Stěžovatel byl krajským soudem vzat do vazby, tento soud nepřijal jeho omluvu a taktéž prováděl výslechy spoluobžalovaných stěžovatele v jeho nepřítomnosti poté, co byl stěžovatel přes své námitky z jednací místnosti odveden. Ve výše uvedených okolnostech spatřoval stěžovatel porušení zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž porušení čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, a navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu ze dne 9. 6. 2005, č. j. 48 T 4/2004-1161, a rozsudek vrchního soudu ze dne 19. 9. 2005, č. j. 3 Tdo 113/2005-1319, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis krajského soudu, sp. zn. 48 T 4/2004.
Jak krajský, tak i vrchní soud ve svých vyjádřeních označily námitky stěžovatele za nedůvodné a v podrobnostech odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vrchní soud rovněž navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, příp. odmítnuta. Krajské státní zastupitelství ve vztahu k důkazním návrhům stěžovatele uvedlo, že účast svědka S. u hlavního líčení se přes opakovaná předvolání soudu nepodařilo zajistit. S ohledem na dostatek dalších důkazů byly návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítnuty. Vrchní státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí, ten však svého práva na repliku ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí jako celek, tedy včetně výroku, jímž byl zproštěn obžaloby z trestného činu zpronevěry. Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti bylo zřejmé, že stěžovatel nemínil zprošťující výrok napadnout, zabýval se Ústavní soud nadále pouze výrokem odsuzujícím a výroky na něj navazujícími, a to pouze pokud se týkaly stěžovatele.
Poté, co Ústavní soud v rozsahu výše uvedeném napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Pokud jde o námitku, že obecné soudy neakceptovaly návrh stěžovatele na doplnění dokazování, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V případě tzv. opomenutých důkazů je to zejména tehdy, jestliže byl návrh stěžovatele na provedení konkrétních důkazů zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, eventuálně byl-li zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Případně by mohlo jít o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Jak patrno ze spisového materiálu a z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy se důkazními návrhy stěžovatele zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že další dokazování je nadbytečné, neboť byl zjištěn skutkový stav, o němž byly důvodné pochybnosti. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces tedy nedošlo, neboť neprovedení navrhovaných důkazů bylo obecnými soudy řádně odůvodněno prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takových důkazů. Tvrzení stěžovatele, že jeho vina byla prokazována pouze výpovědí spoluobžalovaného, neobstojí, neboť z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy měly pro svůj závěr oporu rovněž v řadě listinných důkazů.
Co se týče obhajoby stěžovatele jako takové, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud rovněž shledal, že řízení před obecnými soudy probíhalo v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, tedy ani námitka, týkající se porušení principu rovnosti stran nebyla shledána důvodnou. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2007
Miloslav Výborný předseda senátu