ECLI:CZ:US:2008:1.US.3086.07.1
sp. zn. I. ÚS 3086/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti CE WOOD, a.s, sídlem Zlínské Paseky 3662, Zlín, zast. Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Karolíny Světlé 301/08, Praha 1, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.8.2007, č.j. 7 Cmo 286/2007-197, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 309/2007-98, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 335/2007-104, ze dne18.9.2007, č.j. 4 Cmo 310/2007-100, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 313/2007-105, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 311/2007-101, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 312/2007-115, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 331/2007-102, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 314/2007-102, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 332/2007-101, ze dne 18.9.2007, č.j. 4 Cmo 333/2007-117, ze dne 9.10.2007, č.j. 4 Cmo 308/2007-99, ze dne 9.10.2007, č.j. 4 Cmo 307/2007-97, a ze dne 9.10.2007, č.j. 4 Cmo 334/2007-115 ze dne 9.10. 2007, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5.12.2007, posléze doplněnou, domáhala zrušení celkem 15 usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Uvedla, že se domáhala ochrany před nekalosoutěžním jednáním, konkrétně toho, aby soud uložil žalovaným subjektům zdržet se plnění Rámcových smluv na dodávky komplexních lesnických činností, Smluv o provádění pěstebních činností a Smluv o provádění těžebních činností uzavřeních mezi podnikem Lesy České republiky, s.p., jako zadavatelem veřejné zakázky na základě dvou výběrových řízení. Tato podání vzala stěžovatelka zpět, neboť žalovaní si přestali poskytovat vzájemné plnění ze smluv a nastal tak stav žalobami žádaný. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné žaloby byly ve všech případech podány důvodně, domáhala se stěžovatelka, aby příslušné soudy uložily žalovaným povinnost uhradit jí náklady řízení. O nákladech řízení bylo v prvním stupni rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve druhém stupni (na základě odvolání stěžovatelky) vrchní soud výrok změnil tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznal. Přitom se vrchní soud ztotožnil se stěžovatelčiným návrhem o tom, že žaloby byly vzaty zpět pro chování žalovaných, shledal však důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů. Rozhodl o aplikaci ustanovení §150 obč. soudního řádu, aniž by účastníkům vytvořil prostor k vyjádření. Za důvody zvláštního zřetele považuje vrchní soud to, že důvody, pro které žalovaní ukončili plnění smluv, ležely z podstatné části mimo jejich vliv, a poukazuje na to, že ke vzniku stavu žalobami vytýkaného přispěl podstatnou měrou Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a že stav žalobami žádaný nastal v podstatě shodou okolností. S tímto odůvodněním stěžovatelka polemizuje a dospívá k závěru, že vrchní soud rozhodl o aplikaci §150 obč. soudního řádu zcela svévolně, když nevytvořil pro účastníky jednotlivých řízení prostor, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, nezohlednil při posuzování okolností případně svědčících, resp. nesvědčících pro aplikaci tohoto výjimečného institutu všechny relevantní skutečnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena její práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že vrchní soud nepostupoval v souladu s čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). S odkazy na judikaturu Ústavního soudu dokládá stěžovatelka svůj názor o nepřípustné aplikaci §150 obč. soudního řádu a vzhledem k tvrzeným porušením základních práv navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Ústavy upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
II.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve věci sp.zn. III. ÚS 3063/07 domáhala zrušení sedmi usnesení Vrchního soudu v Praze, a to ze zcela shodných důvodů, které zařadila do posuzované ústavní stížnosti. Ústavní soud usnesením ze dne 31.1.2008, sp.zn. III. ÚS 3063/07 ústavní stížnost proti usnesením Vrchního soudu v Praze odmítl, jako zjevně neopodstatněnou. V odůvodnění odkázal na svoji dřívější judikaturu, v níž se zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, zejména zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, tudíž tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (např. sp.zn. IV. ÚS 10/98, sp.zn. II. ÚS 130/98, sp.zn. I. ÚS 30/02, sp.zn. IV. ÚS 303/02, sp.zn. III. ÚS 255/05). Tento závěr respektuje postavení Ústavního soudu, jenž není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva zaručeného ústavním pořádkem (srov. např. sp.zn. I. ÚS 633/05). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je proto zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (např. sp.zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost napadající rozhodnutí o nákladech řízení otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp.zn. III. ÚS 224/98, sp.zn. II. ÚS 598/2000, sp.zn. III. ÚS 727/2000, sp.zn. III. ÚS 619/2000).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 obč. soudního řádu, podle kterého soud může, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Aplikace tohoto ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze, zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Citované ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele". Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek aplikace tohoto ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. sp.zn. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Ústavní soud se v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů domnívá, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo z části z důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 obč. soudního řádu musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu, jinými slovy, rozhodnutí o náhradě nákladů nesmí vyvolávat tvrdost vůči účastníku a nesmí odporovat dobrým mravům. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení pojmu zmíněného relativně neurčitého charakteru. O protiústavní interpretaci by šlo teprve tehdy, pokud by podaný právní výklad představoval extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočoval ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo by byl zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. sp.zn. III. ÚS 48/06). I přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 obč. soudního řádu), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp.zn. IV. ÚS 323/05). To znamená, že úvaha obecného soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti (srov. sp.zn. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho aplikaci) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně.
Ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů založených na interpretaci a aplikaci §150 obč. soudního řádu je dán takto vymezeným rámcem.
III.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud nevytvořil pro účastníky jednotlivých řízení prostor, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 obč. soudního řádu, a že a při posuzování okolností případně svědčících, resp. nesvědčících pro aplikaci tohoto výjimečného institutu neposoudil všechny relevantní skutečnosti a že rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení. Žádné z tvrzených pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal a napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Vrchní soud svá rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil; z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl tento soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci §150 obč. soudního řádu. Ústavní soud v takovém postupu soudu, v souladu se svými dosavadními rozhodovacími postupy traktovanými v předchozích odstavcích nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky ústavně garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy či jiného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky. Nutno připomenout, že v této věci to byl stěžovatel, kdo napadl výroky ukládající mu povinnost nahradit náklady řízení odvoláním, čímž nevznikl prostor pro uplatnění názoru Ústavního soudu o nepřípustnosti vznášení námitek vůči nákladovému výroku poprvé až v ústavní stížnosti.
Ohledně tvrzeného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud podotýká, že s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se nelze porušení uvedeného článku samostatně dovolávat.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu