ECLI:CZ:US:2008:3.US.1831.07.1
sp. zn. III. ÚS 1831/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. H., právně zastoupené JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem AK se sídlem Lazarská 5, 110 00 Praha 1, proti výrokům pod body III. a IV. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2007 č. j. 31 Co 497/2006-291, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 7. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2007 č. j. 31 Co 497/2006-291 v jeho výrocích pod body III. a IV., a to pro porušení článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy, článku 11, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených výroků usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2007 č. j. 31 Co 497/2006-291, neboť odložení vykonatelnosti těchto výroků není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jejich vykonatelnost by znamenala velký zásah do majetkových poměrů stěžovatelky.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti požádala, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jejího právního zastoupení zaplatí stát.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 207/2003.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci a), b), c), d), e) se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ domáhali po žalovaných 1), 2), 3) toho, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 2917/34 - orná půda o výměře 1031 m2, zapsaný na LV č. 3806, pozemky parc. č. 2917/19 a parc. č. 2917/118, zapsané na LV č. 2563, pozemky parc. č. 2917/28, parc. č. 2917/123 a parc. č. 2917/124, zapsané na LV č. 3969, a pozemky parc. č. 2917/7, 2917/36 a 2917/38, zapsané na LV č. 3807, vše pro katastrální území Černošice, obec Černošice, okres Praha-západ u Katastrálního úřadu Praha-západ nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky ve výši 6.200.000,- Kč na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 2. 1996 vedené pod sp. zn. V2 630/96 a zapsané pod položkou výkazu změn 127/96 pro I. Š., která je právním nástupcem zemřelého Z. Š.
Stěžovatelka v tomto občanskoprávním sporu má postavení žalobkyně sub e).
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 22. 1. 2004 č. j. 3 C 207/2003-66 žalobu ve vztahu k žalovaným 2) a 3) v plném rozsahu zamítl, a dále určil, že pozemek parc. č. 2917/34 - orná půda o výměře 1031 m2 zapsaný na LV č. 3806, pozemky parc. č. 2917/19 a parc. č. 2917/118 zapsané na LV č. 2563, pozemky parc. č. 2917/28, parc. č. 2917/123 a parc. č. 2917/124 zapsané na LV č. 3969 a pozemky parc. č. 2917/7, 2917/36 a 2917/38 zapsané na LV č. 3807, vše pro katastrální území Černošice, obec Černošice, okres Praha-západ u Katastrálního úřadu Praha - západ nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky ve výši 6.200.000,- Kč na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 2. 1996 vedené pod sp. zn. V2-630/96 a zapsané pod položkou výkazu změn 127/96 pro I. Š., která je právním nástupcem zemřelého Z. Š., a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 3) nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení a dále, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 10.375,- Kč.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2004 č. j. 31 Co 195/2004-115 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části vyhovujícího výroku (tj. ve výroku, kterým bylo určeno, že zástavním právem nejsou zatíženy pozemky zapsané na listech vlastnictví č. 3806 a č. 3807) potvrdil, a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům a), b) a c) na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.150,- Kč, a dále, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni d) na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni e) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč a že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne 18. 4. 2006 č. j. 21 Cdo 826/2005-180 tak, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2004 č. j. 31 Co 195/2004-115 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Podáním došlým soudu prvního stupně dne 3. 7. 2006 vzali žalobci a) a b) svoji žalobu proti žalované 1) zpět a požádali, aby v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno. Se zpětvzetím žaloby vyslovila žalovaná 1) souhlas. Dále v průběhu odvolacího řízení, a sice po té, kdy žalobkyně e) předložila výpis z katastru nemovitostí LV č. 3807 pro katastrální území a obec Černošice, vedený u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, z něhož vyplynulo, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou ze dvou třetin Ing. J. H. a z jedné třetiny M. H. a že na uvedeném výpise z katastru nemovitostí není zapsáno předmětné zástavní právo, vzala žalobkyně e) svoji žalobu proti žalované 1) v plném rozsahu zpět. Žalovaná 1) vyslovila se zpětvzetím žaloby žalobkyní e) souhlas. Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) vyslovila se zpětvzetím žaloby ze strany žalobců a), b) a e) souhlas, odvolací soud v souladu s ust. §222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanou 1) ohledně pozemkové parcely č. 2907/34 zapsané na LV č. 3806 pro k. ú. a obec Černošice a dále ve vztahu mezi žalobkyní e) a žalovanou 1) ohledně pozemkových parcel č. 2917/7, 2917/36 a 2917/38 zapsaných na LV č. 3907 pro k. ú. a obec Černošice zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I.). Dále odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok pod bodem II.). Dále odvolací soud rozhodl, že žalobkyně e) je povinna zaplatit žalované 1) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 346,- Kč (výrok pod bodem III.) a dále rozhodl, že žalobkyně e) je povinna zaplatit žalované 1) náklady odvolacího řízení ve výši 38 732,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl krajský soud postupovat podle ust. §146 odst. 1 o. s. ř., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže bylo řízení zastaveno. Pouze v případě, že by stěžovatelka zavinila skutečnost, že řízení bylo zastaveno, mohl by soud přiznat náhradu nákladů první žalované. Stěžovatelka je přesvědčena, že nemohla žádným způsobem zavinit stav, který nastal v souzené věci, kdy nemohlo být dále pokračováno v soudním řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že bez jejího zavinění došlo k dočasné neexistenci předmětu řízení (zástavní právo nebylo znovu zapsáno do katastru nemovitostí, ačkoli tam již být mělo) a došlo tak k zastavení soudního řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že zastavení řízení způsobila žalovaná 1), která svým chováním zavinila stav, kdy stěžovatelka musela vzít svůj žalobní návrh zpět. Chování žalované 1) spočívalo v tom, že nedoložila na příslušný katastrální úřad pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2006 č. j. 21 Cdo 826/2005-180, kterým byly zrušeny předchozí rozsudky vydané v prvním a ve druhém stupni (správný údaj je, že zrušen byl pouze předchozí rozsudek odvolacího soudu). Na základě zrušených rozsudků ovšem katastrální úřad zástavní právo z katastru nemovitostí již vymazal. Stěžovatelka je toho názoru, že nikoli jí, ale právě žalované 1) měla být uložena povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení dle postupu předvídaného v ust. §146 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka se domnívá, že postupem soudu došlo rovněž k zásahu do jejího vlastnického práva, neboť v důsledku pochybení soudu nemůže volně disponovat se svým majetkem, resp. s předmětnou nemovitostí, na níž opět vázne zástavní právo svědčící žalované 1), avšak toto zástavní právo není zapsáno do katastru nemovitostí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o její povinnosti nahradit náklady řízení, které vznikly před soudy všech instancí žalované 1).
Ústavní soud se již ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Žádné z možných pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní.
V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení. V postupu krajského soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho krajský soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny.
V souzené věci stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení vzala svoji žalobu proti první žalované v plném rozsahu zpět, a je to tedy ona, komu vznikla v souladu s ust. §146 odst. 2 o. s. ř. (v odvolacím řízení dále v souladu s ust. §224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení v souladu s ust. §243c a ust. §243d odst. 1 o. s. ř.) povinnost hradit náklady řízení žalované 1). Odvolací soud tedy nepochybil, když při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní e) a žalovanou 1) aplikoval ust. 146 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení žalované 1) zcela odpovídá procesní situaci, kterou svým procesním postupem zvolila stěžovatelka, resp. její právní zástupce, a nebyl to tedy odvolací soud, jehož postupem měla být stěžovatelka poškozena, resp. zkrácena na svých právech.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy, stejně jako článku 95 a článku 96 Ústavy, Ústavní soud dodává, že citovaná ustanovení přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu