ECLI:CZ:US:2008:3.US.2137.08.1
sp. zn. III. ÚS 2137/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 44 To 297/2008, a usnesení orgánu Policie ČR, odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Správy hlavního města Prahy ze dne 8. 2. 2008, ČTS: PSP-496/TČ-2008-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti rozhodnutím označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že výše usnesením policejního orgánu - Služby kriminální policie a vyšetřování Správy hlavního města Prahy - byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč proto, že se na opakované výzvy k podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu nedostavoval, naposledy v termínu předvolání na den 8. 2. 2008 se opět omluvil nedostatečným způsobem (poukazem na zaneprázdněnost svého právního zástupce), čímž již poněkolikáté zmařil potřebný vyšetřovací úkon. Napadeným usnesením Městský soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovu stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že názor soudu (stejně tak policejního orgánu), že byl povinen se osobně k podání vysvětlení (na základě výzvy ze dne 28. 1. 2008) dostavit a teprve pak trvat na přítomnosti advokáta, je "absurdní". Pokud by prý měl záměr zmařit provedení úkonu, nemusel by svoji neúčast omlouvat, neboť mohl využít možnosti namítat, že obsílka nebyla řádně doručena; dne 25. 1. 2008 byl totiž "realizován neúspěšný pokus" o předvedení stěžovatele, při kterém bylo jeho synovi J. Z. pro stěžovatele předáno nové předvolání k podání vysvětlení na kritický den 8. 2. 2008.
K "opakovanosti" nedostavování se k podání vysvětlení stěžovatel uvádí, že výzvu ze dne 30. 10. 2007, kterou byl vyzván k podání vysvětlení na den 15. 11. 2007, si vyzvedl v úložní lhůtě až dne 16. 11. 2007, a že okolnost, že dne 20. 11. 2007 "nebyl zastižen v místě trvalého i přechodného bydliště při údajném pokusu o předvedení" mu nemůže být "přičítána k tíži".
Městský soud v Praze se podle stěžovatele v odůvodnění napadeného usnesení "zabýval spíše výzvou k podání vysvětlení s termínem dne 3. 1. 2008", z něhož se však ze stejných důvodů (čerpání dovolené advokáta mimo území republiky) řádně omluvil.
Stěžovatel tedy uzavírá, že tento postup orgánů činných v trestním řízení považuje za zcela neadekvátní dané situaci, jenž preferuje "pouze represivní stránku bez ohledu na osobní poměry", a je "v rozporu se způsobem provádění úkonů trestního řízení ve smyslu ustanovení §52 tr. ř.", jakož i v kolizi s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud posuzuje pořádkovou pokutu jako prostředek, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je však vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást (zpravidla) na roveň rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98). V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 Ústavní soud dovodil, že proto musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 tr. řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
Z judikatury Ústavního soudu se tedy podává, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je - obecně - způsobilé do základních práv a svobod účastníků řízení zasáhnout, jak se podává kupříkladu z rozhodnutí ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 28/98, IV. ÚS 13/99, I. ÚS 211/99, II. ÚS 118/01 a Pl. ÚS 15/04; v posuzované věci však tam uvedené derogační důvody stěžovateli nesvědčí.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 606/06 vyslovil, že úvaha o omluvitelnosti důvodů zmeškání úkonu účastníkem řízení je v prvé řadě doménou obecných soudů (k tomu srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 144/2000, IV. ÚS 350/03, III. ÚS 852/07, a další), a totéž nepochybně platí přiměřeně i ohledně hodnocení omluvy neúčasti při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2142/08 Ústavní soud závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti opřel o konstatování, že: "s ohledem na celkový přístup stěžovatele ke splnění povinnosti podat vysvětlení, jeho opakované omluvy a obecnou neschopnost vyšetřit si čas k provedení požadovaného úkonu po dobu tří měsíců měly za následek neúměrné prodlužování trestního řízení, kterému bylo nutno učinit přítrž. Ústavní soud je přesvědčen, že Policie ČR podnikla dostatek kroků k zajištění stěžovatelovy účasti a že institutu pořádkové pokuty využila teprve v situaci, kdy mírnější prostředky selhaly."
Ve vztahu k napadenému usnesení lze v těchto intencích především uvést, že není procesně (podústavně) neudržitelné, pakliže policejní orgán přihlížel i k tomu, že "jmenovaný byl za nedostavení se na policii již potrestán zatím nepravomocnou pořádkovou pokutou a byl upozorněn, že na jeho osobním dostavení na PČR vrchní komisař trvá, přesto ve svém jednání pokračuje". Není ani spolehlivé oponentury proti zjištění, že stěžovatel "ani v minulosti neprojevil snahu se alespoň telefonicky domluvit s vrchním komisařem na termínu výslechu, který by všem stranám vyhovoval."
Stěžovatel byl tedy varován předchozí pořádkovou pokutou, a pak, ve vztahu k předchozím procesním potížím, jejichž existence mu nemohla uniknout, nelze při hodnocení, zda se orgány činné v trestním řízení dopustily ústavněprávně relevantního excesu, pomíjet ani stěžovatele zatěžující požadavky vyšší míry připravenosti k procesním úkonům následným, a tím i obezřetnosti při utváření adekvátních osobních poměrů (potud lze vyložit stěžovatelem vytýkanou úvahu městského soudu, že ačkoli se jeho advokát dostavit nemohl, bylo přiměřené se k úkonu dostavit, a zde osobně dohodnout další procesní postup).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu