ECLI:CZ:US:2008:3.US.2676.08.1
sp. zn. III. ÚS 2676/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 ZT 206/2008, a usnesení orgánu Policie ČR, odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Správy hlavního města Prahy ze dne 3. 3. 2008, ČTS: PSP-496-16/TČ-2008-92, ve znění unesení jmenovaného policejního orgánu ČTS: PSP-496/TČ-2008-92 ze dne 12. 3. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti rozhodnutím označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), 4 tr. zákona; rovněž napadeným usnesením státního zástupce byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta stěžovatelova stížnost.
Trestní stíhání bylo "od 11. 4. 2008" vedeno podle §302 a násl. tr. řádu jako řízení proti uprchlému.
Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel převzal dne 18. 7. 2008.
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že k postupu podle ustanovení §302 a násl. tr. řádu nebyl důvod, v důsledku čehož "došlo i k nezákonnému omezení práva obhajoby".
Stěžovatel namítá, že "se v žádném případě neskrýval ani nevyhýbal trestnímu řízení", přebíral poštu v místě svého bydliště (s výjimkou případu, kdy byl nepřítomen kvůli rekreačnímu pobytu), a na podání vysvětlení se ke jmenovanému policejnímu komisaři v předchozí době "řádně dostavil ve dvou případech, v dalších dvou případech svojí nepřítomnost řádně omluvil". Policejnímu komisaři bylo známo, že jeho právním zástupcem je JUDr. Jiří Pánek, advokát se sídlem v Č. Budějovicích, Riegrova 2668/6c, jehož plná moc ("z doby podání předchozích vysvětlení") je založena ve spise. Stěžovatel je pracujícím invalidním důchodcem, pobírá mzdu, na poště pravidelně měsíčně přebírá dávky vyplácené z titulu částečné invalidity, a prostřednictvím jmenovaného advokáta komunikoval s policejním orgánem. Tyto skutečnosti podle stěžovatele svědčí o tom, že policejní orgán neučinil "veškeré možné úkony" ke zjištění důvodů jeho nepřítomnosti v místě bydliště, přestože "v případě postupu podle ust. §302 a násl. tr.ř. měl takové úkony učinit."
Stěžovatel rovněž oponuje odůvodnění usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, podle něhož si byl "velice dobře vědom" pětileté promlčecí lhůty (jež by uplynula ke dni 20. 4. 2008), tvrzením, že o šetření "ve věci podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256/1b), 4) tr.zák.", mu nebylo nic známo.
Stěžovatel dále orgánům činným v trestním řízení vytýká, že nedostály pravidlům obsaženým v §303 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 1 tr. řádu, jelikož - za situace, kdy nevyrozuměly obhájce JUDr. Jiřího Pánka ("disponujícího generální plnou mocí k zastupování stěžovatele ve všech věcech, včetně obhajoby ve věcech trestní, když navíc tato plná moc byla založena v trestním spise, vedeném pod ČTS: PSP-4135/OHK-2-2006")- neumožnily ani jeho synovi postupem podle odkazovaných ustanovení zvolit mu obhájce.
Konečně stěžovatel uvádí, že dne 8. 7. 2008 vrchní komisař kpt. Ing. L. Č. odmítl umožnit advokátu JUDr. Jiřímu Pánkovi nahlédnutí do spisu a převzít plnou moc k jeho obhajobě s tím, že "je obviněný a má ustanoveného advokáta". Jmenovaný vyšetřovatel nepřihlédl k vysvětlení podanému advokátem ve smyslu ust. §37 odst. 2 tr. ř. (osobní převzetí obhajoby zvoleným obhájcem), odmítl sepsat o těchto skutečnostech protokol s tím, že sám vyhotoví pouze úřední záznam a že bude na žádost jmenovaného advokáta reagovat poté, co mu bude doručena v písemné formě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení §37 odst. 2, §158, §160 odst. 1 a §302 a násl. tr. řádu, a dopustily se tím pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu spojuje s tvrzením "omezení práva obhajoby" založeným údajnou nesprávností (nezákonností) postupu podle ustanovení §302 a násl. tr. řádu orgány činnými v trestním řízení.
Z okolnosti, že proti v záhlaví označenému usnesení policejního orgánu byla podána stížnost, o níž Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 rozhodlo usnesením ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 ZT 206/2008, a toto usnesení stěžovatel nepodrobuje kritice z chybného posouzení opodstatněnosti samotného trestního stíhání, lze usuzovat, že objektivní průmět tvrzeného "omezení práva obhajoby" do výsledku přezkumu ani stěžovatel nedovozuje. Stěžovatel rovněž nenamítá, že bylo možné proti napadenému rozhodnutí policejního orgánu uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak obvodní státní zastupitelství na podkladě stěžovatelova opravného prostředku fakticky učinilo.
Jinak řečeno, stěžovatel věcnou správnost usnesení o zahájení trestního stíhání nezpochybňuje.
Kritika trestního stíhání, již stěžovatel v ústavní stížnosti ve skutečnosti předestřel, vedená v rovině výtek proti procesním postupům podle §302 a násl. tr. řádu, tak obsahově postihuje kategorii nikoli "pravomocného rozhodnutí", nýbrž "jiného zásahu orgánu veřejné moci" (usnesení sp. zn. II. ÚS 723/05, II. ÚS 443/05 a II. ÚS 19/06).
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde ... je k dispozici ochrana daná celým právním řádem".
K námitkám navrhovatele se tedy patří uvést, že ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08).
Pak je ovšem významné, že stěžovatel v namítaném režimu, předvídaném ustanoveními §302 a násl. tr. řádu, již trestně stíhán není.
Ve vztahu k podanému výkladu je tím očividné, že "nezákonné omezení práva obhajoby" nelze - v rámci ústavněprávního přezkumu posuzovaného stadia trestního řízení - efektivně vytýkat.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu