ECLI:CZ:US:2009:3.US.1765.09.1
sp. zn. III. ÚS 1765/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WOODFACE spol. s r. o., se sídlem Koněvova 248, 130 00 Praha 3, IČ 43001891, právně zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou AK se sídlem Široká 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009 č. j. 39 Co 430/2008-61, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PRIOR ČESKÁ REPUBLIKA, s. r. o., se sídlem České Budějovice, Lannova 22, IČ 26093022, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. července 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009 č. j. 39 Co 430/2008-61 v jeho výroku o náhradě nákladů řízení, a to pro porušení článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. května 2007 č. j. 35 Nc 11454/2005-29, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 10. července 2008 č. j. 35 Nc 11454/2005-55, byla zastavena exekuce na majetek povinné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. října 2005 č. j. 35 Nc 11454/2005-4, a oprávněné obchodní společnosti PRIOR ČESKÁ REPUBLIKA, s. r. o., byla uložena povinnost uhradit povinné náklady řízení ve výši 4.600,- Kč, splatné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Dále tímto usnesením soud rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. března 2009 č. j. 39 Co 430/2008-61 napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky změnil tak, že povinné náhradu nákladů řízení nepřiznal. Ve výroku o nákladech exekuce Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že o náhradě nákladů řízení při zastavení exekuce soud rozhoduje podle ust. §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, i v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb. Soud tak musí přihlédnout k důvodům, jež k zastavení exekuce vedly. Rozhodující pro hodnocení těchto důvodů je posouzení, v jaké kvalitě a míře jsou důvody zastavení exekuce spjaty s procesními postupy oprávněného. V daném případě podala oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 19. října 2005 na podkladě pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, podle nichž byla také exekuce usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. října 2005 č. j. 35 Nc 11454/2005-4 pravomocně nařízena. Teprve během provádění exekuce bylo toto rozhodnutí zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku povinné (žalované), a to rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2007 č. j. 32 Odo 1356/2005-136. Důvodem zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak podle názoru odvolacího soudu nebylo procesní zavinění oprávněné, neboť ta nemohla ani při náležité obezřetnosti zastavení exekuce zabránit a uložení povinnosti hradit náklady řízení povinné by bylo vůči oprávněné nepřiměřenou tvrdostí (ust. §150 o. s. ř.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadá výrok o náhradě nákladů řízení, a to z důvodu nesprávné interpretace a aplikace ust. §271 o. s. ř. a ust. §150 o. s. ř., jíž bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však především přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Pokud tedy stěžovatelka vytýká obecnému soudu porušení ust. §150 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když své závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. října 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí označil, byť stručně, avšak dostatečně zřetelně, důvod, který považoval za relevantní pro použití uvedeného ustanovení v daném případě. Napadené rozhodnutí tedy nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 11 či z článku 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu