ECLI:CZ:US:2009:3.US.2279.09.1
sp. zn. III. ÚS 2279/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupům ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 To 141/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - nálezem:
1/ vyslovil, že postupem Vrchního soudu v Praze úkony směřujícími k realizaci jeho předání k trestnímu stíhání do Itálie předtím, než rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, popř. předtím, než mu bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze doručeno, bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby
2/ Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby upustil od úkonů směřujících k realizaci stěžovatelova předání nejméně do uplynutí 3 dnů ode dne, kdy mu bude rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. Nt 433/2009, doručeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v den jejího sepsání byl informován, že má být téhož dne "převezen z Věznice Pankrác do Věznice Ruzyně a má být realizováno jeho předání do Itálie", a dovozuje, že "k tomuto přemístění a k realizaci předání muselo dojít z popudu Vrchního soudu v Praze, neboť jako soud poslední instance ... je příslušný k těmto úkonům dle instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 12. 2004, č. j. 66/2004-MO-J/98".
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. Nt 433/2009, mu nebylo doručeno a není proto ani zřejmé, zda vůbec tento soud rozhodl, a vyslovuje dále přesvědčení, že pokud jsou v dané procesní situaci "činěny úkony směřující k realizaci jeho předání do Itálie", hrozí, že "rozhodnutí (stížnostního soudu) bude doručeno až poté, co dojde k realizaci předání nebo těsně předtím", čímž bude zbaven "práva na podání ústavní stížnosti s účinky dle §415 odst. 3 tr. řádu". Stěžovatel posléze poukazuje i na to, že v tomto případě vrchní soud není nezávislým soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť uvedeným postupem dal předem najevo, jak o jeho stížnosti rozhodne.
Městský soud v Praze shora zmiňovaným usnesením ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. Nt 433/2009, rozhodl tak, že se stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu soudce kasačního soudu Tribunale Penale di Roma dne 18. 5. 2009, pod č.j. PROC.53517/07 P.M.R.G.G.I.P.22410/08, ve znění doplnění téhož orgánu doručeného 30. 6. 2009, předává k trestnímu stíhání do Itálie pro trestný čin zločinného spolčení dle příslušných ustanovení trestního zákona Itálie. Předání bylo podle §411 odst. 7 tr. řádu podmíněno tím, že stěžovatel bude vrácen k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do České republiky, pokud mu bude uložen takový druh trestu nebo ochranného opatření a po vynesení rozsudku cizozemského soudu nevysloví souhlas s výkonem trestu nebo ochranného opatření ve vyžadujícím státě (v Itálii).
Soudce Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z podnětu policejního orgánu tuzemské centrály SIRENE po ověření u vrchního soudu, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. Nt 433/2009, nabylo právní moci (dne 25. 8. 2009) vydal s poukazem na §416 odst. 1 tr. řádu "příslušné pokyny k realizaci předání stěžovatele na předávacím místě letiště Ruzyň dne 28. 8. 2009, což byl termín předjednaný mezi příslušnými policejními orgány ČR a Itálie". Jelikož však městský soud posléze - dne 28. 8. 2009 - obdržel od obhájce podnět k odložení lhůty předání ve smyslu §415 odst. 3 tr. řádu s přiloženým vyhotovením ústavní stížnosti, příkazy k realizaci předání byly odvolány, a stěžovatel byl ponechán v předávací vazbě.
Zástupce stěžovatele v replice položil důraz na zjištění, že "pokyny k realizaci předání byly učiněny z podnětu policejních orgánů" bez toho, že "by usnesení Vrchního soudu v Praze bylo v té době písemně vyhotoveno", resp. jeho obsah byl dostupný jemu či samotnému stěžovateli. Vytkl též nepřesnosti v údajích aplikace InfoSoud dostupné z http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ani zjištěné vybočení z procesně korektní aplikace trestního řádu však samo o sobě k zásahu Ústavního soudu nepostačuje, jestliže v konkrétní věci nemá potenciál průmětu do konkrétních ústavně garantovaných práv a svobod, a to ve smyslu jejich porušení.
Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu výše označeného ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud zabýval již v nálezu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, v němž uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."
Jestliže Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" musí být zejména skutečnost, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu musí být ještě aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; má-li naopak "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci napříště pojmově vyloučen (srov. nález ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119). Jak Ústavní soud judikoval v dalším rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, U 56/15 SbNU 315), neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické.
K otázce aktuálnosti zásahu do procesního postavení stěžovatele lze připomenout též rozhodnutí Ústavního soudu vydaná (kupříkladu) ve věcech sp. zn. II. ÚS 100/98, I. ÚS 690/2000, IV. ÚS 482/03, IV. ÚS 224/04, IV. ÚS 449/04, I. ÚS 389/06, III. ÚS 743/06, a III. ÚS 959/07.
V posuzované věci je právě řečené rozhodné; tvrzený zásah do stěžovatelova práva na soudní ochranu již postrádá ústavněprávní relevanci, jelikož negativní účinky kritizovaného postupu obecného soudu v jeho právní sféře nepřetrvávají a nehrozí nebezpečí opakování.
Stěžovatel proti tomuto důsledku v replice argumenty neuplatnil, a nadto je případná oponentura i vyloučena následným průběhem řízení a stěžovatelovým procesním postupem (srov. §415 odst. 3 tr. řádu), jmenovitě podáním ústavní stížnosti zapsané u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2391/09, jež směřuje proti témuž usnesení Vrchního soudu v Praze jako v dané věci (jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. Nt 433/2009).
Toho si je stěžovatel nepochybně vědom, jestliže též v této (další) ústavní stížnosti, uvedl, že "teprve po upozornění učiněným obhájcem", že již dne 27. 8. 2009 byl vrchní soud vyrozuměn o podání ústavní stížnosti proti "postupu Vrchního soudu v Praze v předávacím řízení", bylo samotné "předání odvoláno".
Případný výrok Ústavního soudu by byl smysluplný jen tehdy, jestliže by byl způsobilý mít konkrétní praktický význam pro právní postavení stěžovatele; tak tomu však být nemůže, jestliže příslušné "příkazy k realizaci" jeho předání k trestnímu stíhání byly soudcem Městského soudu v Praze včas (tj. dříve než k předání došlo) odvolány.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil
předseda senátu