ECLI:CZ:US:2009:3.US.551.09.1
sp. zn. III. ÚS 551/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 44 To 685/2008, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 0 Nt 5231/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, vydaná v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel podal dne 13. 10. 2008 žádost o propuštění z vazby. Obvodní soud pro Prahu 4 o ní rozhodl v výše uvedeným usnesením tak, že ji podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal dne 21. 11. 2008 stěžovatel stížnost, která byla rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1. "Zcela reálně a legitimně předpokládal", že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, "bude umožněno jeho osobní slyšení před soudem". Vycházel přitom z "velmi podstatných změn, které jsou součástí trestního spisu", přičemž "některé vyplývají i přímo" z jím učiněných podání, jakož i z okolností, že "od posledního soudy umožněného osobního slyšení stěžovatele, v rámci rozhodování o vazbě, uběhlo v případě rozhodnutí soudu I. stupně 6 měsíců a v případě soudu II. stupně více než měsíců sedm", respektive že "oba stupně obecných soudů rozhodovaly o stěžovatelově návrhu v době účinnosti již dalšího nového usnesení st. zástupce dle §71 odst. 4 tr. řádu vydaného dne 7. 10. 2008". Tím, že k jeho slyšení nedošlo, byl "zkrácen na svých právech, neboť mu nebyla dána možnost osobně se vyjádřit k navrženým důkazům, důkazům ve spise, kterými je zdůvodňována existence vazebních důvodů, a neměl ani možnost svou žádost před soudem doplnit, ani učinit konečný návrh, jak má soud rozhodnout". Stěžovatel dovozuje, že "porušením" práva "být slyšen v kontradiktorním řízení" je napadenými rozhodnutími založena kolize s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, a usnesením ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 718/05.
2. Oba soudy rozhodující o vazbě se dostatečně nevypořádaly s povinnostmi, jež na ně kladou rozhodná ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu stěžovatel namítá, že: 1/ "samotná vysoká trestní sazba jako důvod vazby nepostačuje", neboť opačný přístup by byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03, 2/ že "má pevný vztah ke své rodině, s níž žil až do svého umístění do vazební věznice neustále společně a která je s ním nadále v úzkém kontaktu", 3/ že rodina je přitom "zcela imobilní", neboť jeho matka "trpí paranoidními představami" a péče o ní je "nesmírně náročná a reálně nelze zajistit ani umístění matky do specializovaného ústavu", naopak přítomnost stěžovatele coby osoby, kterou vnímá "jako zcela důvěryhodnou", u ní je "velmi žádoucí, ne-li nezbytná", 4/ že "má pevný vztah se svou přítelkyní, s níž žije nepřetržitě již 6 let", "jejich vztah trvá i přes bezmála rok a půl trvající detenci stěžovatele" a "při osobním slyšení" chtěl "předložit nabídku záruky, kterou nově poskytla", 5/ že zaměstnavatel mu "i přes jeho složitou životní situaci pracovní poměr neukončil, naopak nabídl soudu záruku za jeho chování při propuštění na svobodu", 6/ "součástí spisu" přitom již jsou "záruky otce i sestry stěžovatele".
3. Nadále trvá na tom, že důvody předstižné vazby [§67 písm. c) tr. řádu] dány nejsou, jelikož z jeho jednání po zahájení trestního stíhání ani z dosud provedeného dokazování nelze usuzovat na to, že je zde důvodná obava z pokračování v trestné činnosti. Úvaha obecných soudů, že je dán vazební důvod, podle stěžovatele neobstojí, jelikož: 1/ od počátku schází motiv pro stíhané jednání, je "stále zaměstnán v perspektivním oboru s pravidelným měsíčním příjmem" a vazba je pro něj "dostatečně edukativním odrazujícím prostředkem proti účasti na jakékoli činností, která by byť i jen mohla být za trestnou považována", 2/ není schopen "takovouto trestnou činnost opakovat", neboť "nehovoří ani turecky, ani ukrajinsky a nemá na takovéto osoby kontakty", 3/ "jádro problému již reálně nemůže existovat", poněvadž "celá věc je pak již téměř rok a půl v šetření Policie České republiky", včetně "související tr. činnosti poškozeného, respektive poškozených".
4. V řízení došlo k průtahům, neboť "teprve dne 20. 1. 2009, tj. po 100 dnech od podání žádosti, obdržel ... na vazbu usnesení soudu II. stupně".
S ohledem na naléhavost věci a vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu své matky stěžovatel požádal, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně (dle §39 zákona o Ústavním soudu).
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti, odkazuje především na odůvodnění svého usnesení, ke stěžovatelově tvrzení o "plodné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení" uvedl, že podle protokolu o výslechu obviněného se "ke své trestné činnosti v žádném případě nedoznal". Od "osobního výslechu" stěžovatele soud upustil též se zřetelem k okolnosti, že byl "opakovaně vyslýchán při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě".
Obvodní soud pro Prahu 4 rovněž s poukazem na ústavní stížností napadená usnesení připomenul, že stěžovatel ve své žádosti o propuštění "nevyslovil požadavek slyšení před rozhodnutím nalézacího nebo stížnostního soudu"; pokud by "o slyšení" relevantně požádal, soud by mu vyhověl.
Stěžovatel v replice vyjádřením soudů opětovně oponoval a dal najevo, že ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 uvedl, že výslovného požadavku na "slyšení" nebylo třeba, neboť odpovídající právo zakládá již samotná žádost o propuštění z vazby.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do námitky, že nebyl v návaznosti na svoji žádost o propuštění z vazby slyšen soudem, se patří zdůraznit, že ji stěžovatel vznesl až v ústavní stížnosti, což je důležité ve vztahu k institutu stížnosti (srov. §141 a násl. tr. řádu), jež zde byla posledním - a efektivním - opravným prostředkem.
Tím stěžovatel způsobil, že tato námitka, nyní vtělená do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedenou oponenturu dříve neuplatnil, ač mu v tom nic nebránilo, je nevyhnutelné tyto námitky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hodnotit (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu) jako nepřípustné [srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 484/07, ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 697/06, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 650/99, a usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 92/04].
V této části je proto podaná ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Již jen nad tento (rozhodný) rámec, a na vysvětlenou stěžovateli stojí za zaznamenání, že v ústavní stížnosti požadavek na "osobní slyšení" identifikoval především s možností "předložit nabídku záruky, kterou nově poskytla" jeho "přítelkyně", což zjevně nepředstavuje novotu pro rozhodování o trvání vazby relevantní, jež co do své povahy nemohla být efektivně uplatněna toliko v rovině písemné žádosti. Podobně výhrady, že neměl "možnost osobně se vyjádřit k navrženým důkazům, důkazům ve spise, kterými je zdůvodňována existence vazebních důvodů, a neměl ani možnost svou žádost před soudem doplnit, ani učinit konečný návrh, jak má soud rozhodnout", mají jen všeobecnou povahu, aniž by samy byly způsobilé přesvědčivě doložit způsobilost mít jakýkoliv průmět do výsledku řízení.
Stěžovatel v žádosti o propuštění z vazby připomenul, že "trvá" záruka "příbuzných" (spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 5231/2008, č.l. 3), avšak v řízení před obecnými soudy nikterak nenaznačil svůj úmysl "předložit nabídku záruky" další; neobjasnil rovněž, proč v situaci, kdy "měl za to, že zde není na místě ... ani záruka příbuzných, která již v minulosti byla odmítnuta, ale přesto trvá" (spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 5231/2008, č.l. 3), pokládal údajně (podle svého tvrzení procesně uplatněného později v ústavní stížnosti) "záruku", kterou by poskytla jeho "přítelkyně", oproti tomu za významnou.
K argumentaci stěžovatele, týkající se procesních instrumentů podle §73, resp. §73a tr. řádu, lze ostatně poukázat též na názory (a závěry) vyslovené Ústavním soudem v předchozích usneseních, jimiž Ústavní soud jeho ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné, jmenovitě ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1017/08 a ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1437/08.
Za nepřípustnou považuje Ústavní soud také námitku o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů [§43 odst. 1 písm. e), §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], jestliže jí stěžovatel tvrdí porušení jeho práv v důsledku průtahů - v řízení o žádosti o propuštění z vazby - ve fázi, kdy toto řízení před obecnými soudy již bylo skončeno. V podrobnostech postačí odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 350/08, v němž bylo stěžovateli vysvětleno, že procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Patří se dodat, že stěžovatel nenamítá, že tvrzenými průtahy v řízení byla porušena jiná jeho základní práva než právo na urychlené rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a že toto porušení mohlo mít objektivně průmět do obsahu obecnými soudy vydaných rozhodnutí.
Pro zbylou část ústavní stížnosti je pak relevantní ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo výše řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předestřeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 i z předchozího rozhodování Ústavního soudu v téže stěžovatelově trestní věci (viz usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 350/08, III. ÚS 821/08, III. ÚS 1017/08 a III. ÚS 1437/08) Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, trestného činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1 tr. zákona, dvou trestných činů porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 3 tr. zákona a trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchaných ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona.
Stěžovatel se měl dopustit promyšlené a plánované trestné činnosti spáchané skupinou pachatelů zejména ukrajinské národnosti; je zde důvodné podezření, že pachatelé surově nakládali s poškozeným, s jeho manželkou i dcerou. Z podrobného popisu stíhaného jednání je zjevné, že stěžovatel se měl dopustil brutálního jednání, a to se zištným úmyslem.
Obvodní soud pro Prahu 4 při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby na svobodu dospěl k závěru, že od doby vzetí stěžovatele do vazby nedošlo k relevantní změně rozhodných okolností, a proto s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 a též se zřetelem k "ziskuchtivému motivu a charakteru" předmětné trestné činnosti, jejímu "spáchání více útoky, opět za podílu více osob", jakož i okolnosti, že se "měl dopustit trestné činnosti" dříve, než se "ocitl ve špatné společnosti", žádost (jak bylo uvedeno výše) podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze se pak podává, že na podkladě údajů "kompletního aktualizovaného spisového materiálu o obsahu osmi svazků" nelze podle jeho názoru "souhlasit s tvrzením, že by se obviněný k trestné činnosti zcela doznal a že změnil svůj postoj k trestnímu řízení, kromě toho, že od počátku řízení nevypovídal vůbec (což je nepochybně jeho zákonným právem) a teprve v závěru vyšetřování uvedl některé skutečnosti usvědčující ostatní pachatele".
Za uvedené situace soudům nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil [§67 písm. c) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole, jak je uvedeno výše, a totéž (z logiky věci) lze přiměřeně vztáhnout také na stěžovatelovo vazební stíhání podle §67 písm. a) tr. řádu.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. a) a c) tr. řádu], k dispozici není.
S ohledem na výše uvedené není opory pro úsudek o existenci porušení stěžovatelem uváděných ustanovení Listiny a Úmluvy. Právní závěry obou soudů nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, a i jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná, odůvodněn.
Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Uplatněná hlediska ústavněprávního přezkumu jsou stěžovateli známá, neboť byla vysvětlena již v jiných jeho věcech (již zmíněná usnesení sp. zn. III. ÚS 1017/08, sp. zn. III. ÚS 1437/08, případně dále sp. zn. III. ÚS 821/08).
Stěžovatelovu návrhu podle §39 téhož zákona Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost (coby stížnost ve věci vazební) projednal přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu