ECLI:CZ:US:2009:4.US.716.06.1
sp. zn. IV. ÚS 716/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 520/2005-118 ze dne 4. 1. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 11. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 2 T 30/2005 bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu č. j. 2 T 30/2005-90 ze dne 19. 9. 2005 uznán vinným trestným činem přijímání úplatku dle §160 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jehož se měl dopustit tím, že si dne 27. 2. 2004 ve 13:03 hod. v telefonickém rozhovoru nechal slíbit úplatek označený výrazem "třicetník" za ovlivnění fotbalového utkání. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč a pro případ, že tento nebude ve lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Konečně byl stěžovateli uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího ve všech fotbalových utkáních konaných Českomoravským fotbalovým svazem po dobu tří let. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 9 To 520/2005-118 ze dne 4. 1. 2006 odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku obvodního soudu jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo následně usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že stěžejním důkazem, o nějž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, byl záznam o odposlechu telefonního hovoru mezi ním a I. H. Tento odposlech nebyl nařízen v trestní věci stěžovatele, nýbrž usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004 ve věci V 19/2003-OKFK/7, ČTS: OKFK-254/7-2003. Dle §88 odst. 4 trestního řádu mohl být takový důkaz v trestním řízení proti stěžovateli použit pouze tehdy, bylo-li ve věci citované spisové značky zahájeno trestní stíhání, nicméně ani obvodní ani městský soud se s touto okolností řádně nevypořádaly a dostatečně neobjasnily, čeho se týkala věc, v níž byl odposlech nařízen, a zda k zahájení trestního stíhání skutečně došlo. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho důkazním návrhům a soustředily se pouze na předmětný odposlech. Provedení tohoto důkazu před soudem prvního stupně však trpělo vážnými nedostatky, jimiž se odvolací soud odmítl zabývat s odůvodněním, že ze strany obhajoby nebyly při hlavním líčení v tomto směru vzneseny žádné námitky. Obecné soudy rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí nepřípustně argumentovaly důkazy, které nebyly v řízení provedeny. Ve vztahu k předmětnému odposlechu pak stěžovatel dále namítal, že s ohledem na znění §88 odst. 4 trestního řádu bylo nezbytné, aby byl tento doprovázen protokolem s uvedením údajů o místě, čase, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, což se však nestalo. Stěžovatel rovněž zpochybnil správnost právního posouzení věci, neboť ustanovení §160 odst. 1 trestního zákona je dle jeho názoru nutno vykládat tak, že neodmítne-li osoba výslovně nabízený úplatek, ale současně nemá v úmyslu tento přijmout a ani nemá v úmyslu nechat se jím ovlivnit, nedopouští se trestného činu. Takový výklad rovněž odpovídá znění čl. 8 Trestně právní úmluvy o korupci, vyhlášené pod č. 70/2002 Sb. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že dovolací soud postupoval při aplikaci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nepřiměřeně restriktivně a nerespektoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04 a I. ÚS 670/05. V důsledku výše uvedených pochybení došlo dle přesvědčení stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 13 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, proto tento navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006 a usnesení městského soudu č. j. 9 To 520/2005-118 ze dne 4. 1. 2006, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 2 T 30/2005.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžejní námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti byla procesní nepoužitelnost odposlechu telefonického hovoru mezi stěžovatelem a I. H. ze dne 27. 2. 2004. K tomu Ústavní soud uvádí, že městský soud se s argumentací stěžovatele, že se jednalo o odposlech pořízený v jiné věci, u níž nebylo zřejmé, zda došlo k zahájení trestního stíhání, řádně vypořádal. Vycházel přitom z odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu sp. zn. 70 Nt 2639/2004 ze dne 19. 2. 2004, na jehož základě byl předmětný odposlech pořízen. Z odůvodnění citovaného příkazu k odposlechu vyplývalo, že odposlech byl nařízen v trestní věci, v níž byl následně pro podezření ze spáchání trestného činu dle §160 odst. 1 a §161 odst. 1 trestního zákona obviněn I. H. a další osoby, jež si od něj měly nechat přislíbit úplatek, včetně stěžovatele. Trestní věc stěžovatele byla následně usnesením policejního komisaře sp. zn. ČTS: OKFK-85/7/2004 ze dne 11. 8. 2004 vyloučena k samostatnému projednání, neboť vyšlo najevo, že stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky. Z výše uvedeného městský soud dovodil, že se nejednalo o odposlech pořízený v jiné věci a nadto byla splněna i podmínka zahájení trestního stíhání. Stěžovatel v ústavní stížnosti naznačoval, že věc, v níž byl odposlech původně nařízen, se mohla týkat pletich při dražbě a veřejné soutěži, mající vztah k osobě Z. F., nicméně z odůvodnění příkazu k odposlechu sp. zn. 70 Nt 2639/2004 bylo zřejmé, že předchozí šetření v této věci bylo vedeno z důvodu podezření z ovlivňování zápasů I. Gambrinus ligy prostřednictvím korupčních praktik a že uvedený příkaz k odposlechu byl vydán za účelem dalšího rozkrytí této trestné činnosti. Za těchto okolností měl Ústavní soud za to, že městský soud měl pro svůj závěr o použitelnosti odposlechu v obsahu spisu dostatečnou oporu. Co se týkalo námitky nenaplnění zákonných požadavků na protokolaci odposlechů dle §88 odst. 4 trestního řádu, stěžovatel tuto námitku konkrétněji nespecifikoval a Ústavní soud sám v této souvislosti nezjistil nic, co by svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených práv. Je možno odkázat i na odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 3265/07 a IV. ÚS 143/08 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž se Ústavní soud zabýval záznamy, pořízenými na základě téhož příkazu k odposlechu jako v projednávané věci, u nichž rovněž žádné pochybení neshledal. Taktéž se lze ztotožnit s názorem krajského soudu, že měl-li stěžovatel výhrady vůči způsobu, jímž byl důkaz odposlechem před soudem prvního stupně proveden, měl tyto uplatnit v průběhu dokazování a nikoliv až ex post.
Ve vztahu k dalším námitkám Ústavní soud především odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo. Obvodní soud provedl krom předmětného odposlechu řadu dalších důkazů, včetně výslechu několika svědků. V odůvodnění napadených rozhodnutí pak obecné soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídily, jak reagovaly na obhajobu stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. S návrhy stěžovatele na doplnění dokazování se obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti těchto důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), když současně podrobně rozvedl, proč není jejich provedení třeba (str. 6 rozsudku obvodního soudu č. j. 2 T 30/2005-90 ze dne 19. 9. 2005). Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že nebyl dostatečně zohledněn znalecký posudek, týkající se kvality signálu GSM T-mobile v místě bydliště stěžovatele, který byl soudu předložen v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud se k obhajobě stěžovatele, že signál nebyl dostatečně kvalitní a stěžovatel v důsledku toho volajícímu nerozuměl, souhrnně vyjádřil na str. 7 napadeného usnesení, přičemž zejména poukázal na skutečnost, že z reakcí stěžovatele v průběhu rozhovoru nebylo nikterak patrno, že by měl problém s porozuměním tomu, co mu I. H. sděloval.
Důvodnou nebyla Ústavním soudem shledána ani námitka nesprávné právní kvalifikace jednání stěžovatele. Znakem skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku dle §160 odst. 1 trestního zákona je pojem "dá si slíbit úplatek". Přijetí slibu úplatku je v podstatě formou přípravy, která zde byla postavena na roveň dokonané trestného činu, přičemž skutková podstata trestného činu přijímání úplatku je naplněna tehdy, jestliže pachatel nabídku úplatku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí. Je přitom nerozhodné, zda posléze dojde k naplnění slibu. Jinými slovy řečeno, pro naplnění znaků trestného činu příjímání úplatku postačuje, že pachateli je jinou osobou nabídnut, v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, úplatek a pachatel nabídku úplatku akceptuje, resp. je s ní srozuměn. Od pachatele není vyžadováno žádné jednání ve vztahu k osobě úplatek nabízející, postačuje jeho pasivní role, neboť trestnost jeho jednání je dána tím, že nabídku úplatku akceptuje (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3265/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ze skutkových zjištění obecných soudů přitom vyplynulo, že stěžovatel porozuměl termínu "třicetník" a věděl, že se ze strany I. H. jednalo o nabídku úplatku. Tuto nabídku výslovně neodmítl, naopak z jeho reakce na ni bylo možno dovodit konkludentní souhlas. Za těchto okolností nelze než přisvědčit obecným soudům, že zákonný znak "dal si slíbit úplatek" byl v případě stěžovatele naplněn. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání nepřiměřeně restriktivně. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2006-160 ze dne 9. 8. 2006, Nejvyšší soud se v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zabýval nejen právní kvalifikací jednání stěžovatele, nýbrž rovněž pečlivě zkoumal, zda neexistoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, čímž zcela dostál požadavkům, kladeným na něj judikaturou Ústavního soudu. Nebylo mu tedy možno v tomto ohledu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu