ECLI:CZ:US:2010:2.US.1207.10.1
sp. zn. II. ÚS 1207/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Masarykovo náměstí 1/II, proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 17 T 31/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 17 T 31/2009 při nakládání s jeho stížností proti usnesení soudu ze dne 15. 1. 2010 byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 8 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a kterým by se krajskému soudu uložilo, aby nepokračoval v porušování těchto práv.
Podáním doručeným krajskému soudu dne 9. 12. 2009 požádal stěžovatel o propuštění z vazby na svobodu. Krajský soud usnesením ze dne 15. 1. 2010 - čímž nedostál lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu - stěžovatelovu žádost zamítl a jím nabízené instituty náhrady vazby nepřijal. Stěžovatel proto podal proti tomuto rozhodnutí dne 21. 1. 2010 stížnost dle ustanovení §74 trestního řádu. O této stížnosti nejenže nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto, ale tato stížnost nebyla po dobu tří měsíců stížnostnímu soudu krajským soudem ani postoupena.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 4, str. 243), dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem".
Ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze tak napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 287/96, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 8, str. 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08).
Stěžovatel svým podáním brojí jednak proti průtahům v řízení o jeho stížnosti ve smyslu ustanovení §74 trestního řádu a jednak proti průtahům ve smyslu porušení lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu.
Pokud jde o tvrzené porušení lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu, je třeba toto tvrzení podřadit pod tzv. odeznělé průtahy, neboť krajský soud o stěžovatelově žádosti již rozhodl usnesením ze dne 15. 1. 2010.
Ve všeobecné rovině je možno konstatovat, že námitka již odeznělých průtahů v řízení by mohla být relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 391/07, in: svazek č. 46, str. 151). Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy); pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Ústavní soud by tak vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (dle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny), případně v přiměřené lhůtě (ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je proto - jde-li o průtahy již odeznělé - nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 202/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 325).
Ve vztahu k - v době podání ústavní stížnosti tvrzeným aktuálním - průtahům řízení o stěžovatelově stížnosti ve smyslu ustanovení §74 trestního řádu Ústavní soud uvádí, že i v této části je nutno považovat projednávané podání za nepřípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti totiž nevyplývá, že by před jejím podáním stěžovatel podal u krajského soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu uzavírá, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny opravné procesní prostředky, které mu zákon k zajištění jeho ústavně zaručených práv umožňuje (§174a zákona o soudech a soudcích), čemuž se zřetelem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost ani v části týkající se - aktuálních - namítaných průtahů v řízení není způsobilá meritorního projednání (srov. část odůvodnění týkající se odmítacího výroku nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 655/06: in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 45, str. 308).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj