ECLI:CZ:US:2010:2.US.1291.10.1
sp. zn. II. ÚS 1291/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. T., zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem Štěpánkova 83, Chrudim, proti výroku II. až VI. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. 1. 2010 č. j. 18 Co 286/2009-135, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se domáhá jeho zrušení.
Výrokem II. napadeného rozsudku byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel coby žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 19.563,60 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem III. a výrokem VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel sám v ústavní stížnosti poukazuje na bagatelnost sporu, poukazuje na nepřípustnost dovolání.
Ve vztahu k tomu nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, příp. v odvolací instanci, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu v projednávané věci splněny nejsou.
Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu, aby žalovaný (stěžovatel) byl uznán povinným zaplatit žalobci 27 200,- Kč s úrokem z prodlení s tím, že žalobce neprokázal tvrzení ohledně uzavřené kupní smlouvy dle §588 obč. zák. na 68 balíků sena. Nárok nemohl být žalobci přiznán ani z titulu bezdůvodného obohacení dle §451 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť takový návrh žalobce byl uplatněn za podmínky, že soud dospěje k závěru, že nebyla uzavřena kupní smlouva. Okresní soud konstatoval, že se jedná o podmíněný úkon, k němuž vzhledem k §41a odst. 2 o.s.ř. nelze přihlížet. Rovněž vzal za prokázáno, že seno nepřevzal žalovaný, nýbrž jeho otec. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 19 563,- Kč s úrokem z prodlení, přičemž dospěl k závěru, že nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy, ani smlouvy darovací. Za této situace shledal krajský soud splnění podmínek §451 obč. zák. a dle §458 odst. 1 a 3 musí být vydáno vše co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Stěžovatel namítá nezohlednění nedostatku pasivní legitimace, k níž soud musí přihlížet kdykoli za řízení, avšak toto tvrzení (závěr stěžovatele) není podloženo argumentací. Na rozdíl od stěžovatele, odvolací soud v napadeném rozsudku závěr o pasivní legitimaci stěžovatele srozumitelně odůvodnil, a to je pro ústavněprávní přezkum rozhodující. Nelze proto souhlasit s pouhým závěrem stěžovatele v ústavní stížnosti o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
Dále stěžovatel namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť neměl možnost reagovat na změnu právního posouzení. Ani tuto námitku stěžovatel potřebně nespecifikuje (neuvádí, o jakou změnu právního posouzení se jedná). Posláním Ústavního soudu nemůže být nahrazovat nedostatek procesní aktivity stěžovatele (resp. jeho právního zástupce), neboť to by mj. obcházelo institut povinného zastoupení v řízení o ústavní stížnosti. Lze se domnívat, že snad touto námitkou má stěžovatel na mysli právní kvalifikaci odvolacího soudu v podobě jeho názoru o naplnění podmínek pro bezdůvodné obohacení, o pasivní legitimaci stěžovatele a případně o interpretaci §41a odst. 2 o.s.ř. Zde však překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu absentuje.
V odvolání žalobce poukazoval na eventualitu právní kvalifikace podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (srov. rekapitulaci odvolání na str. 4 nahoře napadeného rozsudku). Stěžovatel byl přitom vyzván k tomu, aby se k odvolání vyjádřil, což také učinil. Otázka bezdůvodného obohacení byla nastolena též již před soudem prvního stupně (srov. str. 7 rozsudku soudu prvního stupně dole). Stejně tak žalobce v odvolání poukazoval - ve srovnání s názorem soudu prvního stupně - na odlišnou interpretaci §41a odst. 2 o.s.ř. v tom smyslu, že není povinností účastníků specifikovat právní kvalifikaci nároku (srov. rekapitulaci odvolání na str. 4 nahoře napadeného rozsudku). Pokud soud prvního stupně naznačil (na str. 8 rozsudku) právní názor o nedostatku pasivní legitimace stěžovatele (s poukazem na to, že plnění převzal otec stěžovatele), muselo být zřejmé, že odvolací soud se nemusí ztotožnit s takovou právní kvalifikací. To již s ohledem na znění §457 občanského zákoníku, z nějž plyne norma, že je nerozhodné, kdo zajistil přepravu plnění či kdo plnění fakticky převzal, přičemž tato norma byla opakovaně deklarována nejen judikaturou Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 383/05, usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05), a byla ostatně vyargumentována i v odborné literatuře (srov. Malenovský, R.: K jednomu aspektu bezdůvodného obohacení, Právní rozhledy). S ohledem na tyto skutečnosti, a s ohledem na právní úpravu, nadto jsa zastoupen advokátem, ve smyslu zásady "neznalost zákona nikoho neomlouvá", stěžovateli muselo, resp. mělo být zřejmé, že odvolací soud může věc posoudit právně opačně, a tak akceptovat názor žalobce. Bylo tak zcela zřejmé, jakým směrem by odvolací soud své úvahy mohl činit a stěžovatel se tak měl možnost se k tomuto vyjádřit. Jak konstatoval Ústavní soud ve své judikatuře v relaci k §118a o.s.ř., kteréžto závěry by mohly dopadat přiměřeně na danou věc, "Takové rozhodnutí však není nepředvídatelné, stěžovateli muselo být známo, že taková právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí, jak stěžovatel naznačuje." (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 511/05); "Poučovací povinnost dle §118a o.s.ř. není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení." (usnesení sp. zn. II. ÚS 841/06, sp. zn. III. ÚS 1826/07).
Procesní postup a závěry odvolacího soudu nelze mít za překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Subjektivní překvapivost rozhodnutí ohledně zásahu do ústavních práv není relevantní. Nejednalo se tedy ani o porušení ústavní zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí (v jejím materiálním pojetí), jak ji chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud. Námitce překvapivosti tak není možno z pohledu kontextuálního přisvědčit. Výhrady stěžovatele stran údajně pro něho překvapivého právního názoru (a tudíž i překvapivého rozhodnutí) Nejvyššího správního soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků) - jak činí v podstatě stěžovatel - ale kontextuálně, tj. v souvislosti s relevantní právní úpravou a vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo (srov. obdobně metodologicky argumentačně usnesení IV. ÚS 321/07). Jak konstatoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 348/99, IV. ÚS 98/07, ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny; každý případ je nutno posuzovat individuálně.
Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud posuzoval věc, jako by šlo o úplatný převod. Avšak odvolací soud poukazoval na alternativně na neplatnou kupní smlouvu či neplatnou darovací smlouvu, přičemž poslední úkon je převodem bezúplatným.
Stěžovatel namítal, že odvolací soud stanovil cenu předmětného sena zcela arbitrárně. Ovšem skutečností je, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, především z důkazu zprávy Agrodružstva Libčany, přičemž argumentoval i tím, že obdobnou cenu uvedl i svědek R. T. (přitom v postavení otce stěžovatele).
Stěžovatel namítá, že z rozhodnutí nelze zjistit, proč věc nebyla posouzena podle ustanovení, které je občanskoprávnímu vztahu obsahem a účelem nejbližší. Avšak opět neuvádí argumentaci, jaké ustanovení by to snad mělo být. Patrně má stěžovatel za to, že se jednalo o platnou smlouvu sui generis "převedení vlastnického práva za odvoz". Ovšem v řízení před soudem prvního stupně stěžovatel tvrdil, že se mělo jednat o dar (srov. str. 2 napadeného rozsudku). To potvrdil i svědek R. T., otec stěžovatele (srov. str. 4 napadeného rozsudku). Proto právní závěr odvolacího soudu o neplatné darovací smlouvě (příp. neplatné kupní smlouvě) není excesivní, což až by posouvalo danou věc do ústavní roviny. Naopak argumentace stěžovatele o neexistenci darovací smlouvy se v tomto kontextu jeví jako účelová (se zřejmou snahou dosáhnout rozsudku deklarujícího platnost smlouvy sui generis, v důsledku čehož by stěžovatel nebylo povinen nic žalobci vracet).
Stěžovatel konečně namítal nepřezkoumatelnost závěru odvolacího soudu, že ze smlouvy plnil jen žalobce, ačkoli otec stěžovatele platil odvoz sena. Ani v tomto aspektu stěžovatel nereflektuje adekvátně obsah napadeného rozsudku. Zde lze citovat slova "je žalovaný povinen poskytnout za ně žalobci peněžitou náhradu...po odpočtu nákladů, které byly vynaloženy na dopravu sena...na dopravu bylo vynaloženo celkem 7.140,- Kč...".
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu