ECLI:CZ:US:2010:3.US.1374.10.1
sp. zn. III. ÚS 1374/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Star-Pack, společnosti s ručením omezeným, se sídlem v Kuřimi, Blanenská 982, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2007, č.j. 1 Ko 111/2005-1541, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, č.j. 20 K 29/96-1025, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v konkursní věci, v níž je účastnicí, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soud prvního stupně shora uvedeným usnesením prohlásil k návrhu věřitelů [a) PhDr. V. V., b) JUDr. J. Z., c) JIP - Papírny Větřní, a. s., a d) Všeobecné zdravotní pojišťovny] konkurs na majetek dlužnice - stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti.
K odvolání stěžovatelky odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně [jednaje na místě navrhující věřitelky d) z titulu procesního nástupnictví již se společností CALDERSHOT FINANCE LTD.] jako věcně správné potvrdil; zdůraznil přitom, že řada (specifikovaných) pohledávek vůči stěžovatelce byla splatná (dokonce) ještě před "prvním" prohlášením konkursu na její majetek (před 6. 4. 1999).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 2. 2010, č. j. 29 Cdo 2927/2008-1701, stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ] s odůvodněním, že stěžovatelka v něm nevymezila právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, zejména neoponovala úsudku, že v době "druhého prohlášení konkursu na její majetek" (v záhlaví specifikovaným usnesením krajského soudu) byla v úpadku, nýbrž jen poukazovala na délku řízení před soudy nižších stupňů a namítala, že stav úpadku nastal v návaznosti na "první prohlášení konkursu", a to důsledkem postupu soudů v něm, jakož i tamního správce konkursní podstaty.
V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala v přesvědčení, že "podmínky pro prohlášení konkurzu byly vytvořeny výhradně rozhodnutími soudů obou stupňů v letech 1999 a 2001", neboť "bezdůvodné podání návrhu na prohlášení konkurzu v roce 1996" poškodilo její dobré jméno v obchodních vztazích, a "samotné prohlášení konkurzu" (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 20 K 29/96) způsobilo její "totální ekonomickou destrukci", která znemožnila "obnovu podnikání po zrušení konkursu" usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, č.j. 2 Ko 140/99-241. Tuto "příčinu" úpadku stěžovatelky opomenul konečně i dovolací soud, čímž se dopustil "porušení povinnosti poskytovat ochranu právům". Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud v rozporu s právními předpisy nenařídil ve věci jednání a eliminoval "jakoukoliv obranu řádnými opravnými prostředky proti zhodnocení důkazů" rovněž i průtahy v řízení, které zapříčinily, že dokazování začalo být prováděno "až deset let po podání návrhu na konkurs", a to teprve v rámci jednání, nařízeného v odvolacím řízení. "Vznik podmínek" pro prohlášení konkursu ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu tudíž stěžovatelka pokládá za "přirozený důsledek nekvalitní práce odvedené soudy obou stupňů".
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku vyňato; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06, III. ÚD 3130/07, III. ÚS 2013/09 a další). Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný též proto, že teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Platí přitom, že Ústavní soud je takovým návrhovým žádáním (identifikací rozhodnutí obecných soudů, která stížnost napadá) vázán, a nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Tomu pak odpovídá, že nenapadla-li stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jí podanému dovolání v její věci vydáno (rozhodnutí dovolacího soudu sice v ústavní stížnosti zmínila, do jejího petitu je však nezahrnula, resp. nenavrhla, aby bylo zrušeno), ústavní stížnost trpí právě dovozeným deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Řečené se uplatní zvláště tehdy, zpochybnila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry obecných soudů vyslovené k rozhodnému právnímu posouzení věci, jejichž správnost napadla již v dovolání (viz zejména námitku nezohlednění "prvotní příčiny" jejího úpadku), avšak dovolací soud jí nepřisvědčil; pak je logicky nutné trvat na tom, aby ústavní stížnost - vymezením svého rozsahu - zahrnovala (v tzv. petitu) návrh, aby toto (poslední) rozhodnutí, jež kritické (a rozhodné) právní otázky posuzovalo (byť dovolací soud dovolání odmítl s poukazem na vlastní prejudikaturu), bylo (rovněž) odstraněno. Nelze je ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným zrušením se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.
Co totiž bylo v dané věci po právní stránce rozhodné, Nejvyšší soud vyslovil již v odvolacím soudem připomenutém usnesení ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2005; odtud totiž vskutku plyne, že případné důkazní návrhy k průkazu tvrzení o příčinách úpadku jsou bezvýznamné.
Tím, že stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu nenapadla, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresovala, dala srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Ostatně v ústavní stížnosti vyjádřenému názoru, že dovolací soud "porušil povinnost poskytovat ochranu právům" ve vztahu k právním otázkám, na které v dovolání poukázala, přisvědčit evidentně nelze. Nezpochybnila-li stěžovatelka závěr nižších soudů, že v době "druhého prohlášení konkursu na její majetek" byla v úpadku, což jediné - evidentně opodstatněně - pokládaly za určující [s ohledem na konstantní judikaturu, viz výše], dovolací soud zcela logicky na původní závěry již jen odkázal; přitom z pohledu existence ústavněprávně relevantního interpretačního excesu jim, stejně jako úsudku, že nedostatek dokazování ohledně příčin úpadku (resp. vlivu namítaných průtahů v rozhodování soudů na ekonomickou situaci stěžovatelky) zásadní právní význam rozhodnutí založit nemůže, ničeho vytknout nelze.
Tedy i v případě, že Ústavní soud přesto otevřel přezkum i nenapadeného rozhodnutí dovolacího soudu, musí být ústavní stížnost ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť toto rozhodnutí ústavněprávně relevantním deficitem jakkoli netrpí.
Za tohoto předpokladu je pro hodnocení ústavní stížnosti, pakliže směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, určující, že dovolací soud dovolání proti nyní ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); jednak stěžovatelka nemohla očekávat, že dovolací soud svůj dříve vyslovený právní názor podrobí revizi, resp. že se jím nebude cítit vázán, jednak závislost na uvážení vylučuje již okolnost, že stěžovatelka uplatnila pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. též dovolací důvod, jímž ani nemířila proti závěru, který byl pro výsledek řízení (resp. obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí) určující. Pak se ovšem zásada vyslovená ve zmíněném ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení odmítavého rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku), neuplatní, a lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení rozhodnutí "předchozího". Lhůtu k ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu (a jemu předcházejících rozhodnutí) bylo proto nutné počítat již od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně opožděně, a musí být v této části odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Vedle závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu], je tedy k dispozici i odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu