ECLI:CZ:US:2010:3.US.2134.10.1
sp. zn. III. ÚS 2134/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. H., právně zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou AK se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010 č. j. 20 Co 90/2010-340, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. července 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010 č. j. 20 Co 90/2010-340, a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2008 č. j. 14 C 193/2001-307 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce JUDr. K. F., CSc. po žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhal vydání obrazu "Staré náměstí" - olej na dřevě 26 x 32 autorky Zdeňky Braunerové, popř. zaplacení částky 70 000,- Kč. Žalobci uložil soud prvního stupně povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 60 154,50 Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2010 č. j. 20 Co 90/2010-340 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že byla poškozena na svých ústavně zaručených právech, když jí napadeným rozsudkem nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím s odůvodněním, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle stěžovatelky krajský soud neposkytl ochranu jejích práv zákonem stanoveným způsobem, neboť existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu ust. §150 o. s. ř. v daném případě nebyla prokázána. Krajský soud podle stěžovatelky v rámci svého rozhodování nerespektoval příslušnou právní normu, neboť právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí i s právem na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny. Odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za nedostatečné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení před tímto soudem tak, že stěžovatelce jako žalované, která měla ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně s odvoláním se na ust. §150 o. s. ř. nepřiznal, a nepřiznal jí ani náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je použitelné pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).
Krajský soud v Praze stěžovatelce náhradu nákladu řízení nepřiznal, přičemž své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nález Ústavního soudu ze dne 17. září 2008 sp. zn. III. ÚS 3270/07, který byl vydán v jiné právní věci téže stěžovatelky a který se týká nákladů řízení, řeší jinou procesní otázku, neboť v dané věci odvolací soud stěžovatelce jako úspěšnému účastníkovi řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení na základě nesprávného zjištění, že stěžovatelce žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. Na souzenou věc závěry obsažené v tomto nálezu nelze aplikovat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu