ECLI:CZ:US:2010:4.US.2719.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2719/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti TRADEX, sdružení pro zahraničně obchodní zastoupení, v likvidaci, se sídlem Jungmannovo nám. 7, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem, AK se sídlem Štěpánská 49, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 2400/2008-557 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím bylo porušen článek 1 Ústavy a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 12. 2006 č. j. 5 C 166/99-441 zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem stavby domu a dvou stavebních pozemků v žalobě blíže určených. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2007 č. j. 64 Co 197,198,200/2007-521 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2009 č. j. 28 Cdo 2400/2008-557 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K výtce, že odvolací soud neprovedl výslech znalců, uvedl, že dovolací přezkum lze provést jen při předložení konkrétní právní otázky vymezené ve zcela obecné rovině; vytýkané pochybení představuje však takový procesní aspekt věci, který sám o sobě nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Na ostatní právní otázky týkající se aplikace hospodářského a občanského zákoníku reagoval tak, že položené otázky se vztahují k hospodářskému zákoníku, nemají judikatorní přesah, jedná se o konkrétní aplikační problémy, nedochází ohledně nich ke kontradikci senátů Nejvyššího soudu či odvolacích soudů a ani odvolací soud nepostupoval při aplikaci práva v rozporu s hmotným právem.
Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že jí předložené otázky vykazují zásadní právní význam. Jestliže dva znalci podali znalecké posudky, jejichž závěry obě strany sporu vykládaly rozdílně, a soud nepřistoupil k výslechu znalců ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 věta druhá o. s. ř., měl Nejvyšší soud tuto vadu řízení považovat za otázku zásadního právního významu v souladu s nálezy sp. zn. I. ÚS 2399/08, II. ÚS 3005/07, I. ÚS 2884/08. Ohledně zbylých právních otázek stěžovatelka upozorňuje, že dovolací soud přehlédl, že pouze dvě otázky se týkají hospodářského zákoníku, zatímco další dvě se vztahují k zákoníku občanskému. K nedostatku judikatorního přesahu namítá, že nelze připustit, aby přípustnost dovolání byla možná pouze v případě aplikace novějších právních předpisů a nikoli již zrušeného hospodářského zákoníku, a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se v nedávné době tímto právním předpisem zabývala. Pokud Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, měl dle názoru stěžovatelky odkázat na své rozhodnutí, které se touto problematikou zabývalo (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06). Na závěr stěžovatelka soudům vytýká, že při posuzování platnosti hospodářské smlouvy postupovaly formalisticky, neupřednostnily výklad nezakládající neplatnost smlouvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 625/03) a nehodnotily ji z hlediska konverze právního úkonu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do dne 30. 6. 2009, tj. před novelou zákonem č. 7/2009 Sb., se Ústavní soud opakovaně vyjádřil. Podrobil kritice právní názor Nejvyššího soudu, podle kterého dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze spojovat pouze s důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), zatímco dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nelze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud označil takovouto interpretaci procesních norem za ústavně nepřijatelnou z důvodu nepřípustného zúžení práva na přístup k soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sb. n. u., sv. 37, str. 355, sp. zn. I. ÚS 2030/07 tamtéž, sv. 46, str. 301, sp. zn. IV.ÚS 2533/07, sp. zn. I.ÚS 2884/08, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, a další). Obdobně, a následně i v reflexi na nálezy Ústavního soudu, judikoval i Nejvyšší soud, který při posouzení, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., výjimečné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. připustil (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, ze dne 25. 11.2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, dostupná na http://nsoud.cz) a dále uvedl, že tak může být jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy (srov. usnesení ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, usnesení ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3574/2006). Ani Ústavní soud nemá zásadní výhrady k závěru, že namítaná vada či vady musí být takového charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc by soud dovolací musel uzavřít, že dovolatelem předestřená otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. rozsudek ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1885/2008 a další). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99).
Lze tedy shrnout, že v případě dovolání přípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací přezkum předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž současně je nutno tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2332/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Těžištěm stěžovatelčiny výtky je spor o to, zda se v jejím případě jednalo o odůvodněný případ, kdy se soud může spokojit s písemným posudkem znalců (srov. §127 odst. 1 věta čtvrtá o. s. ř.), či bylo nutno znalce ještě vyslechnout. Ačkoli se na první pohled jeví, že stěžovatelka Nejvyššímu soudu předložila právní otázku, tj. otázku výkladu nebo aplikace práva, není tomu tak. Zatímco stěžovatelka má za to, že vyhotovené znalecké posudky poskytovaly nejednoznačné informace a tudíž mělo být přistoupeno k výslechu znalců, soud považoval zjištění získaná ze znaleckých posudků za bezrozporná a srozumitelná, v důsledku čehož se k výslechu znalců neuchýlil. Situace se tedy nemá tak, že by o nejednoznačnosti výsledků znaleckých posudků nebylo sporu a úkolem Nejvyššího soudu by bylo vyložit ustanovení §127 odst. 1 věta čtvrtá o. s. ř., tj. určit, zda v obecné rovině nejednoznačnost závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků vyžaduje následný výslech znalců. Naopak je třeba sestoupit o stupeň níže, jelikož spor je veden teprve o otázku, zda jsou informace získané ze znaleckých posudků jednoznačné, tedy klade se otázka, co bylo znaleckým posudkem zjištěno. Jedná se tudíž o dovolací důvod směřující proti hodnocení důkazů dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jež však sám o sobě, tj. bez současného vznesení právní otázky, nemůže založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedených důvodů se pak na stěžovatelčinu věc nevztahují závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2399/08, na který odkazovala, neboť v tam projednávané věci nebyla pochybnost o tom, že vypracované znalecké posudky byly vzájemně rozporné, a nejednalo se tak o spor o interpretaci znaleckých závěrů.
K výtkám, že Nejvyšší soud neshledal zásadní právní význam otázek týkajících se aplikace hospodářského a občanského zákoníku, Ústavní soud upozorňuje, že úvahu Nejvyššího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení III.ÚS 116/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 333), ledaže by taková úvaha odporovala rozumným a logickým myšlenkovým konstrukcím a představovala by tak svévoli v rozhodování dovolacího soudu. Takový exces však Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v názoru, že dovolací soud řádně neodůvodnil, proč v předložených právních otázkách neidentifikoval zásadní právní význam. Nejvyšší soud se totiž sice stručně, avšak dostatečně věnoval všem jednotlivým skutkovým podstatám vyjmenovaným v zákoně, na základě kterých je nutno usuzovat na zásadní právní význam; tato skutečnost pak má za následek, že právní názor vyslovený v nálezu II. ÚS 289/06, na nějž stěžovatelka poukazuje, nelze vztáhnout na její věc, neboť v tomto nálezu Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nebylo možno seznat, zda se jednotlivými případy zásadního právního významu vůbec zabýval.
K námitkám týkajícím se správnosti aplikace hospodářského a občanského zákoníku se patří dodat, že úkolem Ústavního soudu není činit výklad a aplikaci podústavního práva, neboť to je záležitostí soudů obecných. Ústavní soud je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti vstoupit toliko v případech, kdy jejich postup vykazuje známky svévole či odporuje zásadám rozumnosti a logického uspořádání, což však není stěžovatelčin případ.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelce ústavně garantovaných práv, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu