ECLI:CZ:US:2011:1.US.100.11.1
sp. zn. I. ÚS 100/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. B., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 29 T 11/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 700/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění dalších předpisů, (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil společně s dalším obviněným M. K. (bod A. I. výroku o vině). V bodě A. II. téhož výroku o vině byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil spolu s dalším obžalovaným Z. P. Za uvedenou trestnou činnost soud uložil stěžovateli podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále mu soud podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání sedmi roků.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod A. I. výroku o vině rozsudku krajského soudu) se měl stěžovatel dopustit v podstatě tím, že v září až říjnu 1998 v P. a jinde společně se spoluobviněným M. K. po vzájemné dohodě vylákali od společnosti TRANS JKC, s. r. o., motorovou naftu v hodnotě 23.090.400,- Kč tak, že stěžovatel jako jednatel společnosti Weber reklama, s. r. o., odebral od TRANS JKC, s. r. o., na celkem 19 faktur naftu, kterou následně v rámci fiktivního obchodního vztahu údajně založeného kupní smlouvou ze dne 3. 9. 1998 převedl na M. K., jenž ji prodal koncovým odběratelům, převážně společnosti MJM group, a. s., přičemž obvinění od počátku věděli, že TRANS JKC, s. r. o., za odebranou naftu nebude zaplaceno, vzájemný obchodní vztah pouze předstírali, motorovou naftu dodávali nejméně společnosti MJM group, a. s., za výrazně nižší než nákupní cenu, a v souvislosti s odběry zboží, fiktivními doklady, a to kupní smlouvou, kterou údajně M. K. dne 14. 9. 1998 uzavřel se společností H+N, s. r. o., jejíž zástupce Z. B. měl na jejím základě převzít jako zálohu na dodávku motorové nafty 12.000.000,- Kč, a smlouvou o půjčce, již údajně dne 6. 10. 1998 uzavřel M. K. s I. N., který na jejím základě měl převzít částku 8.200.000,- Kč, a v souvislosti s dalšími materiály, předstírali druhotnou platební neschopnost společnosti Weber reklama, s. r. o., a M. K., pročež nebyly uhrazeny faktury společnosti TRANS JKC, s. r. o., (až na první fakturu, která byla částečně uhrazena ve výši 850.000,- Kč), čímž této obchodní společnosti byla způsobena škoda ve výši nejméně 22.240.000,- Kč.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A. II. měli stěžovatel a Z. P. spáchat společně pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., který spočíval ve stručnosti v tom, že dne 11. 12. 1997 v R. n. K. podali u zdejšího katastrálního úřadu návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a to stěžovatel jako zplnomocněný zástupce prodávajícího Ing. K. J. a Z. P. jako jednatel společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., za stranu kupující. Chtěli tak ve svůj prospěch dosáhnout realizace kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1997, kterou stěžovatel na základě plné moci jako zástupce Ing. K. J. prodal kupujícímu KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., zastoupenému jednatelem Z. P. za kupní cenu 2.000.000,- Kč ve výroku o vině specifikované nemovitosti, čímž jednali v rozporu s dispozicemi Ing. K. J., který předmětné nemovitosti chtěl prodat minimálně za částku ve výši několika desítek milionů Kč, a takto jednali i přesto, že věděli, že tržní cena prodávaných nemovitostí je výrazně vyšší než sjednaná kupní cena, avšak jejich společný záměr se nezdařil, když příslušný katastrální úřad jejich návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí zamítl, přičemž v případě dokonání činu by Ing. K. J. způsobili škodu ve výši nejméně 8.900.000,- Kč, což je minimální cena nemovitostí v té době, neboť neměli v úmyslu zaplatit ani sjednanou kupní cenu, když fiktivním příjmovým pokladním dokladem ze dne 10. 12. 1997, podle něhož údajný syn poškozeného L. J. měl převzít od stěžovatele jako zálohu na koupi nemovitosti 2.000.000,- Kč, směnkou ze dne 13. 1. 1998, podle níž měl Ing. K. J. do 13. 2. 1998 zaplatit společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., částku 2.100.000,- Kč, a dalšími souvisejícími doklady v rozporu se skutečností předstírali, že k úhradě kupní ceny již došlo.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a na vyjádření se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jeho právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 1 a 2, dle čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Konkrétní námitky ústavní stížnosti budou specifikovány v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z převážné většiny je v ní argumentováno obdobně, jako v přípravném řízení, v hlavním líčení, a v rámci odvolacího, či dovolacího řízení. Postoje jednotlivých soudů k těmto námitkám jsou přehledně rozvedeny v napadených rozhodnutích. Konkrétně se krajský soud vyjádřil jen k námitce neprovedení a neodůvodnění výslechu svědka V. K.; před krajským soudem takový důkaz navržen k provedení nebyl, takže rozhodnutí uvedeného soudu logicky neobsahuje odůvodnění, proč takový úkon nebyl realizován. Vzhledem k důkazní situaci, která po nadstandardně provedeném hlavním líčení byla ustálena, by však prý jakékoli svědectví V. K. nemohlo napadené rozhodnutí zvrátit.
Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě jen odkázaly na svá napadená rozhodnutí.
Stěžovatel v replice k vyjádřením obecných soudů požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu a tento návrh odůvodnil. Dále uvedl, že obecné soudy měly při ukládání trestu zákazu činnost zohlednit, že stěžovatel může být propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v lednu 2017 (stěžovateli v té době bude 49 let) a trest zákazu činnosti mu vyprší v lednu 2024, což je 27 let od spáchání tr. činu a stěžovateli bude v té době 56 let. Dále prohlásil, že vzhledem k délce trestního stíhání a k trestnímu stíhání samotnému musel rezignovat na funkci předsedy správní rady DONATOR, o.p.s., odstoupit z pozice zmocněnce NF TRAVEL, s. r. o., a jako OSVČ byl zcela odstaven od účastí na stavebních zakázkách, kde je podmínkou, aby proti osobě účastné nebylo vedeno tr. stíhání. Kvůli uloženému trestu zákazu činnosti je u stěžovatele po nepřiměřenou dobu (od páchání trestného činu a od sdělení obvinění) v sázce jeho budoucí profesní a společenská existence, jelikož do svých 61 let nesmí vykonávat funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. K neprovedenému výslechu svědka P. stěžovatel uvádí, že vady výslechu tohoto svědka v přípravném řízení sice nenamítal již v přípravném řízení, což mu však nemůže být vytýkáno k jeho tíži, jestliže pochybení nalézacího soudu zjistil až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně; je toliko jeho věcí, kdy s obhajobou vystoupí, nebo taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného a jeho obhájce. Stěžovatel dále brojí proti vyjádření KS, že "vzhledem k důkazní situaci, (...), by jakékoliv svědectví V. K. nemohlo zvrátit rozhodnutí, ...".
Stěžovatel zaslal až dne 26. 8. 2011 - tedy po téměř 8 měsících od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti - doplnění ústavní stížnosti. V něm především namítá: že vrchní soud nesprávně postupoval ohledně (ne)připuštění znaleckého posudku Mgr. P.; že soudy při stanovení trestu nereflektovaly polehčující okolnost v podobě řádného života stěžovatelem před spácháním skutku A.II. výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu; že na případ stěžovatele nedopadala 3-denní lhůta na přípravu, ale lhůta 5-ti denní; že nalézací soud od ostatních obžalovaných a účastníků řízení nevyžadoval prokazování jejich zdravotního stavu v souvislosti s jejich omlouvání z neúčastí na hlavním líčení. K prokázání nesprávnosti znaleckých posudků ohledně svého zdravotního stavu navrhl stěžovatel důkaz zdravotním potvrzením ze dne 18. 8. 2011.
III.
Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v prvé řadě namítá nepřiměřenou délku trestního řízení (přes 10 let) s tím, že se měla promítnout do stanovení trestu na samém prahu spodní hranice pro §250 odst. 1 a 4 tr. zák. či pod touto hranicí anebo do zastavení trestního řízení dle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Stěžovatel tedy nesouhlasí s podobou kompenzace porušení jeho práva na přiměřenou dobu řízení. To prý platí především z následujících důvodů.
Zájem státu na potrestání pachatele (stěžovatele) totiž - podle stěžovatele - za tu dobu poklesl více než znatelně. V době, kdy byl trestný čin spáchán, se jednotlivci, soukromé společnosti a instituce ještě stále učili podnikat a dopouštěli se chyb. Průtahy v řízení jdou na vrub státních orgánů. Pokud stěžovatel předkládá listinné důkazy později či až po výslechu svědků, bylo to dáno strategií obhajoby stěžovatele, byť některé ihned předložit nemohl. Jeho strategie obhajoby mu nemůže být kladena k tíži, stejně tak složitost věci. Stěžovatel se neúčastnil jen 2 hlavních líčení. Alibistické je vyhotovení dvou znaleckých posudků, které měly potvrdit obstrukce stěžovatele pramenící z jeho neúčasti na dvou hlavních líčeních. Stěžovatel shledává v délce řízení časové úseky, po které soudy či policejní orgán nekonaly aktivně. Nezastavil-li nalézací soud či odvolací soud trestní řízení podle ust. §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neměla být vytýkaná jednání kvalifikována podle §250 odst. 4 tr. z., ale podle některého odstavce nižšího vzhledem k nesplnění předpokladu §88 odst. 1 tr.z. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud snaží ospravedlňovat nesnížení výše trestu "možností domáhat se kompenzace podle zákona č. 82/1998 Sb....; takový vývod se však jeví lichý, neboť finanční kompenzace je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. až po vykonání trestu).
Ústavní soud k tomu uvádí, že se obecné soudy s otázkou přiměřenosti délky trestního řízení a jejím dopadem na druh a výši trestu vypořádaly řádně (str. 197-8 rozsudku nalézacího soudu; str. 48-49 rozsudku odvolacího soudu; str. 13-18 usnesení dovolacího soudu). Námitky stěžovatele v tomto směru jsou jen pokusem o přehodnocení racionálně a logicky odůvodněného závěru obecných soudů, který je tak i z hlediska ústavněprávního plně přijatelný. Sám Ústavní soud není další instancí v obecném soudnictví, které by příslušelo přehodnocovat "správnost" (přiléhavost) závěrů obecných soudů; Ústavní soud je toliko soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Tedy, obecné soudy zohlednily určitou míru porušení základního práva stěžovatele na přiměřenou dobu řízení a promítly ji do uložených druhů a výše trestů (tedy i trestu zákazu činnosti), a to plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu.
V konkrétnostech lze zmínit např. i fakt, že již v rámci posuzování otázky viny bylo - ve prospěch stěžovatele - aplikováno pozdější znění trestního zákona (ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb.), které příznivěji pro stěžovatele vymezilo hranice jednotlivých kategorií škod (srov. též str. 15 usnesení dovolacího soudu či str. 49 rozsudku odvolacího soudu).
Délka řízení dále plynula z povahy věci. To bylo dáno její mimořádnou složitostí, konáním společného řízení ohledně tří skutků proti třem obviněným (samotné hlavní líčení trvalo 45 jednacích dní apod.), a potřebou objasňovat fiktivní, zmanipulované děje a poměrně sofistikované jednání obviněných. Délka řízení byla ovlivněna i samotnými obviněnými, včetně stěžovatele, kupříkladu jejich absencí na některých úkonech a pozdním uplatňováním důkazních návrhů, byť (snad) šlo o procesní strategii obhajoby. V této souvislosti je bezvýznamné, zda šlo ze strany stěžovatele o záměrné obstrukce směřující k protahování trestního řízení nebo zda takovou taktiku obhajoby volil z jiných důvodů; klíčové je, že z logiky věci nelze k tíži orgánů trestního řízení přičítat prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněného a jeho taktikou, popřípadě jeho zdravotním stavem. Také proto není významné - z hlediska ústavního - zkoumat, zda stěžovateli jeho zdravotní stav objektivně bránil v účasti na dvou hlavních líčení či zda šlo o obstrukci, a proto logicky ani není důvod provádět o této otázce dokazování, čehož se stěžovatel domáhá (navíc až v doplnění ústavní stížnosti téměř až 8 měsíců od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti).
Konečně, obecné soudy přihlédly při uložení trestu i k vysoké typové nebezpečnosti protiprávního jednání, vedoucí k nutnosti uložit poměrně vysoké nepodmíněné tresty odnětí svobody (srov. str. 15 usnesení dovolacího soudu). Konkrétně obecné soudy argumentovaly tak, že stupeň společenské nebezpečnosti zvyšuje především výše způsobené škody, která několikanásobně přesahuje spodní hranici zákonné sazby, vysoký počet protiprávních útoků a do značné míry i sofistikovaný způsob provedení činu (str. 192 a str. 194 rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti soudy přihlédly i k tomu, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 T 159/2002, uznán vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zákona (srov. str. 199 rozsudku nalézacího soudu). Obecné soudy dovodily, že stěžovateli - mimo jiné - přitěžovalo to, že spáchal více trestných činů a že způsobil trestným činem vyšší škodu (srov. str. 199 rozsudku nalézacího soudu). Na druhé straně přihlédly i k tomu, že určité průtahy jdou na vrub orgánů činných v trestním řízení.
Řečeno ještě jinak, dle judikatury Ústavního soudu je možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily také prostředky spadající do rámce trestního práva (srov. i stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36, r. 2005, s. 707); takto předestřená úvaha se opírá o závěry plynoucí ze známé judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž ke zjištěným průtahům lze přihlížet při utváření rozhodnutí o druhu a výši trestu.
V projednávané věci - na rozdíl od případu, jehož se týká citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 - se však obecné soudy délkou trestního řízení ve vztahu k uložení trestů výslovně zabývaly. Rozhodné je, že soudy v posuzované věci kritérium délky řízení při ukládání trestu ve svém rozhodnutí vyjádřily a reflektovaly; výslovně uvedly, že kompenzovaly porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě v podobě výrazně nižší výměry trestů, než by mu byly uloženy v případě zachování práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. např. str. 200 dole rozsudku krajského soudu). Nejednalo se přitom jen o formální tvrzení soudu, neboť soudy je v uloženém trestu vyjádřily i obsahově; stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výši sedmi roků a šesti měsíců, tedy ve spodní polovině trestní sazby 5-12 let.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy dodržely intence citovaného nálezu Ústavního soudu a do úvahy o trestech délku řízení promítly, tedy i do úvahy o trestu zákazu činnosti (zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej), a to v trvání sedmi roků (srov. např. str. 200 rozsudku nalézacího soudu: "...ochrana společnosti vyžaduje, aby všem obžalovaným byly uloženy i další tresty. To souvisí s tím, že všichni obžalovaní se trestné činnosti dopustili v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti...všechny uložené tresty svým charakterem a výší plně postihují jak konkrétní a typovou nebezpečnosti protiprávního jednání, kterého se obžalovaní dopustili, tak jejich osoby. Již v předchozích pasážích byly jmenovány skutečnosti, které soud zohlednil při výměře trestu, ať již jde o výši způsobené či hrozící škody, způsob provedení činu, opakování protiprávních útoků a podobně. Je tedy na místě dodat, že dalším faktorem, který naprosto zásadně soud ovlivnil zejména při stanovení výše trestů, baly značná dílka řízení, které proti všem obžalovaným bylo vedeno. Nebýt této skutečnosti, všem obžalovaným by musely být uloženy tresty výrazně citelnější.").
Stěžovatel nesouhlasí ani s pasáží usnesení Nejvyššího soudu, poukazující na možnou finanční kompenzaci dle zákona č. 82/1998 Sb. Tu nelze přehlédnout, že to bylo uvedeno jednak nad rámec předtím uvedených rozhodovacích důvodů, které obstojí samy o sobě, jednak - kontextuálně vyloženo - tím nebylo myšleno popření teze, že odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. je jen prostředkem komplementárním. Dle Nejvyššího soudu totiž obecné soudy porušení práva stěžovatele na přiměřenou dobu řízení uložením trestů odnětí svobody právě v jeho spodní polovině adekvátně kompenzovaly.
Námitky, že obecné soudy při stanovení trestu nepřihlédly k polehčující okolnosti, že stěžovatel vedl před 8. 12. 1997 (tj. před spácháním tr. činu pro skutek A. II.) vedl řádný život, a že nalézací soud od ostatních obžalovaných a účastníků řízení nevyžadoval prokazování jejich zdravotního stavu v souvislosti s jejich omluvami z neúčastí na hlavním líčení, vznesl stěžovatel nově až v doplnění ústavní stížnosti, tedy téměř až 8 měsíců od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti; tím tuto zákonnou lhůtu zjevně obchází. Proto nelze tuto námitku právně relevantně přezkoumat věcně. Jako obiter dictum však Ústavní soud (například) uvádí, že stěžovatel ani neargumentuje, že by byl před spácháním trestného činu pro skutek A. II. vedl řádný život. Zjevně tomu tak nebylo, což plyne z data spáchání skutku, pro který byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2002 sp. zn. 6 T 159/2002 uznán vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zákona; tento rozsudek přitom obecné soudy reflektovaly (srov. str. 199 rozsudku nalézacího soudu).
IV.
Stěžovatel dále namítl, že neprovedení a neodůvodnění výslechu svědka K. - který stěžovatel navrhoval v odvolacím řízení - znamená opomenutý důkaz, tedy porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podle ustálené judikatury nemají obecné soudy povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není pro rozhodnutí nezbytné (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995).
Právě taková situace nastala i v této souzené věci. Odvolací soud nevyhověl stěžovatelovým důkazním návrhům s odůvodněním, že v opačném případě "by trestní řízení pouze protáhlo bez vlivu na objasnění rozhodných skutečností" (srov. str. 44 rozsudku vrchního soudu), tedy v podstatě pro nadbytečnost. Odvolací soud tedy vycházel z kontextu posuzovaného případu, obdobně jako již soud nalézací. Odůvodnění, proč nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazů soudem je z hlediska ústavní konformity námitky stěžovatele klíčové.
Zde lze citovat i judikaturu Ústavního soudu, dle níž (v tam souzeném případě) odmítnutím důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo k porušení základních práv či svobod, a to dokonce ani tehdy, jestliže tato nadbytečnost nebyla v rozhodnutí obecného soudu explicitně zmíněna; tím spíše je citovaná judikatura použitelná pro nyní posuzovanou věc. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.".
Ústavní soud k tomu dodává - jak plyne z ústavní stížnosti - že účelem citovaného důkazního návrhu stěžovatele na výslech svědka K. mělo být zodpovězení otázky, zda společnost KKM půjčku poškozenému Ing. J. poskytla, resp. otázky prodeje příslušné nemovitosti; svědek K. prý měl potvrdit, že sám převzal půjčku, vydávaje se za syna poškozeného (a to po dohodě s poškozeným). Soudy však velmi podrobně, logicky a celkově přesvědčivě odůvodnily (a neopíraly se jen o svědeckou výpověď poškozeného) - tedy ústavně souladně - svoji odpověď na příslušné otázky (srov. např. str. 38 - 44 rozsudku odvolacího soudu či str. 177-183 rozsudku nalézacího soudu); proto tuto otázku, zodpovězenou bez důvodných pochybností, nebylo podle obecných soudů zapotřebí prostřednictvím navrhované svědecké výpovědi znovu řešit; tato úvaha obecných soudů neracionální vskutku není. Jinými slovy, obecné soudy zjevně vycházely z premisy, že i kdyby svědek K. potvrdil, že sám převzal půjčku, vydávaje se za syna poškozeného, nic by to nemohlo změnit na soudy přijaté skutkové verzi případu, neboť jinou verzi by vylučovala řada jiných důkazů, tvořící souvislý řetězec, nevyvolávající o předmětném skutku důvodné pochybnosti.
V tomto směru - tedy i v kontextu návrhu důkazu výslechem svědka K., předloženého stěžovatelem až v odvolacím řízení - poukazuje Ústavní soud na zjištění soudů, že ohledně příslušných skutků byla patrná snaha obhajoby (i stěžovatele) průběžně upravovat vylíčení průběhu událostí v závislosti na aktuálním vývoji trestního řízení (srov. např. str. 10 napadeného usnesení dovolacího soudu). I z tohoto pohledu obecné soudy patrně pohlížely na příslušný důkazní návrh stěžovatele.
Ústavní soud tedy usuzuje - s přihlédnutím k odůvodnění napadených rozhodnutí jako celku (v kontextu s obsahem spisu) - že se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly jak z formálního, tak i z materiálního hlediska s citovaným důkazním návrhem stěžovatele, jestliže mu pro nadbytečnost nevyhověly.
V.
Stěžovatel uplatňuje též námitky procesního pochybení obecných soudů.
a) Konkrétně především namítá nemožnost použití svědeckých výpovědí účiněných v přípravném řízení ve dnech 30. - 31. 3. 1999 (tj. výslech svědků N., B., Š., K., .a odsouzeného K.). To proto, že ani stěžovatel ani jeho obhájce prý nebyli o těchto úkonech vyrozuměni, ačkoli obhájce ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. deklaroval vůli účastnit se všech vyšetřovacích úkonů, a tedy i o nich být vyrozuměn. Existenci onoho procesního úkonu obhajoby dle §165 odst. 2 tr. ř. dovozuje stěžovatel z listiny přiložené k ústavní stížnosti, která je označena č. l. 139 a je nazvána "Záznam" (k jejímu obsahu, srov. text níže). Tato listina dle stěžovatele ve spise 29 T 11/2002 chybí a má se nacházet toliko v "policejním vyšetřovacím (souběžném) spisu", z něhož stěžovatel pořídil kopii (stěžovatel též přiložil k ústavní stížnosti "úřední záznam o nahlédnutí do konceptu vyšetřovacího spisu", v němž se uvádí, že si stěžovatel pořídil fotokopii listu č. 139). Odvolací soud naopak dovodil, že stěžovatel (jeho obhájce) neučinil v příslušné době úkon ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř.
Obsahově tak stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny; ostatně, i v doplnění zdůvodnění odvolání, v němž namítal nemožnost použití příslušných svědeckých výpovědí z důvodu nevyrozumění jeho obhajoby o konání těchto výslechů, výslovně argumentoval v tomto kontextu porušením svých základních práv a svobod: "Hodnocením takto neprocesních důkazů provedeným soudem I. stupně dle mého názoru došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod obž. Ing. A. B., co do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, tkvících co do účasti jeho právního zástupce na úkonech tr. řízení." - srov. č. l. 7694).
V (nálezové) judikatuře Ústavního soudu se uplatňuje názor, že obecné soudy - bez ohledu na instanci, ve které rozhodují (tedy i Nejvyšší soud) - jsou vždy oprávněny i povinny poskytnout ochranu základnímu právu a jakákoli námitka, která může být uplatněna v řízení o ústavní stížnosti, musí být rovněž uplatnitelná v řízení před obecným soudem. Tento náhled na posuzování přípustnosti dovolání se uplatňuje v judikatuře Ústavního soudu od roku 2004; ponejprve se explicitně objevil v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), v němž Ústavní soud odmítl restriktivní výklad §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu [posléze se však tato koncepce uplatnila rovněž v případě dovolání civilního - srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) či sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301)]. Na citované rozhodnutí pak navázal např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), dle kterého "z hlediska práva na spravedlivý proces platí, že ne každá námitka zhojitelná v dovolacím řízení je zhojitelná v řízení o ústavní stížnosti, a nikoli naopak, že ne každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem dovolání". Podstata ústavní garance kompetence obecných soudů podle čl. 4 Ústavy ve vztahu k účastníku řízení tedy spočívá v tom, že pokud účastník řízení namítá porušení svého základního práva nebo svobody, obecné soudy se nemohou - odkazem na nedostatek kompetence v tzv. jednoduchém (podústavním) právu - zbavit povinnosti tuto námitku věcně přezkoumat.
V této souzené věci je však významné, že stěžovatel uvedenou námitku (tedy nemožnost použití svědeckých výpovědí účiněných v přípravném řízení ve dnech 30. -31. 3. 1999, zejména s odkazem na listinu přiloženou k ústavní stížnosti, označenou "č. l. 139") v dovolacím řízení včas nevznesl (srov. dovolání na č. l. 7859).
Stěžovatel neuvádí důvod - tím méně důvod vážný - proč tak neučinil. V ústavní stížnosti se však zřejmě snaží tvrdit, že citovanou námitku v dovolání vznesl včas, neboť uvádí, že "domníval se, že dovolací soud pochybení odv. soudu co do hodnocení tohoto důkazu - č. l. 139 tr. s. v rámci rozhodování o dovolání stěžovatele odstraní, což se nestalo". Těžko se však stěžovatel mohl vážně domnívat, že dovolací soud bude reflektovat takto formulovaný neurčitý odkaz na listinu "č. l. 139" - a tím odstraní tvrzené pochybení odvolacího soudu - jestliže sám (stěžovatel) věděl, že tato listina není součásti spisu, na podkladě kterého přitom rozhodovaly obecné soudy, tedy i soud dovolací; stěžovatel přiložil až k ústavní stížnosti listinu nazvanou "Záznam o nahlížení do spisu" ze dne 2. 7. 2009, v němž se uvádí, že stěžovatel tvrdí pracovnici soudu, že ve spise chybí č. l. 139; dále stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti listinu ze dne 12. 10. 2009, z níž se podává, že si stěžovatel pořídil fotokopii č. l. 139 z konceptu vyšetřovacího spisu.
Uvedené námitky tedy stěžovatel uplatnil opožděně, až po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010; ve spise je založeno jeho doplnění dovolání datované až dne 7. 10. 2010, doručené Nejvyššímu soudu dne 11. 10. 2010, jež teprve tuto procesní námitku obsahuje.
Ústavní soud se proto citovanou námitkou zabývat nemohl. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny. Proto v tomto rozsahu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou
K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby snad bylo možné dovozovat, že by se dovolací soud citovanou námitkou zabývat nemohl proto, že by šlo o nové tvrzení či důkaz, nepřípustnost ústavní stížnosti by byla dána tím spíše, protože pak by bylo namístě uvažovat o nevyčerpání návrhu na povolení obnovy řízení, jejíž podmínky vymezuje §278 tr. ř.
b) Nadto, toliko jako obiter dictum Ústavní soud usuzuje, že by ústavní stížnosti vyhověno být nemohlo, i kdyby Ústavní soud mohl citovanou námitku přezkoumat věcně.
Totiž, ze "záznamu" ze dne 30.3.1999 - který je označen jako č. l. "139" - neplyne to, co tvrdí stěžovatel, tedy že by snad obhájce stěžovatele ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. deklaroval vůli účastnit se všech vyšetřovacích úkonů, a tedy i o nich být vyrozuměn. Z citovaného dokumentu plyne pouze to, že obhájce stěžovatele byl vyrozuměn vyšetřovatelem o konání vyšetřovacích úkonů dne 30. a 31. 3. 1999. Leč nejen to, citovanou listinu lze dokonce vyložit opačně než dovozuje stěžovatel. Je v ní totiž uvedeno, že obhájce stěžovatele byl vyrozuměn "o tom, že mimo plánovaných úkonů dne 30.3.1999 s nimiž byl srozuměn a vyrozuměn se dne 31.3.1999 od 13.45 hod. ve věznici v Olomouci bude konat výslech obv. M. K. Toto obhájce vzal na vědomí...". Tedy citovaný dokument naopak nasvědčuje tomu, že obhájce stěžovatele o konání výslechů dne 30. 3. a 31. 3. 1999 vyrozuměn byl. Na to obhájce dle citovaného dokumentu uvedl, že "dnešního dne již přítomen u dalších úkonů nebude, vzdálil se v 16 hod., a žádá o zaslání kopií protokolu z úkonů, které dnešního dne ještě budou prováděny, jedná se o výslech 4 svědků.". Tudíž, dle citované listiny obhájce stěžovatele vyjádřil naopak vůli příslušných úkonů dne 30. 3. 1999 se neúčastnit. To pak zcela kontrastuje s verzí ústavní stížnosti o porušení práv obhajoby v uvedeném směru.
Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, proč stěžovatel přikládá k ústavní stížnosti i listinu datovanou dne 30. 3. 1999, na níž je uvedena údajná žádost jeho obhájce o písemné vyrozumívání o všech nařízených úkonech. Na této listině je napsáno ručně, že ji převzal dne 30. 3. 1999 v 14h05 Mgr. Ing. J. Z. (pozn.: vyšetřovatel) a pod tím je uveden údajný podpis Mgr. Ing. J. Z. Tato listina však není vůbec číslována a ostatně i stěžovatel tvrdí, že ve spise (který měly k dispozici soudy) chybí jen jedna - a to jiná - listina, a to na č. l. 139, již též stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil (srov. text výše). Zjevně tedy jde o listinu, která se nenacházela v žádné verzi spisu ve věci stěžovatele (opak netvrdí ani stěžovatel). Pokud by taková listina, s výslovnou údajnou akceptací vyšetřovatele, byla skutečně pravá, není důvodu, aby nebyla založena ve spise, a aby byla v dispozici jen stěžovatele. Navíc, pokud ani stěžovatel netvrdí, že tuto listinu okopíroval z konceptu vyšetřovacího spisu (tomu svědčí také to, že listina není číslována), stěžovatel již rozumně nevysvětluje, proč ji přiložil až k ústavní stížnosti a nikoli v řízení předcházejícím. Přitom například již v odvolání namítal, že nebyl vyrozuměn o příslušných vyšetřovacích úkonech a že jeho obhájce vyvinul vůli být o všech úkonech vyrozumíván (srov. č. l. 7694), a proto se nabízelo předložení citované listiny. To pak zapadá do kontextu poněkud nevěrohodně vedené obhajoby stěžovatele v tom smyslu, jak generalizuje Nejvyšší soud: "Obviněný Ing. A. B. např. po letech trestního stíhání předložil zcela nové skutečnosti, když je objektivně vysoce nepravděpodobné, aby poté, co byl jako obviněný seznámen se skutkem jemu kladeným za vinu a především s jeho právní kvalifikací, kdy byl ohrožen poměrně vysokou trestní sazbou, neuplatnil vše, čímž by vyvrátil podezření ze spáchání tak závažného trestného činu, a aby tak učinil prakticky před skončením řízení u soudu prvního stupně bez toho, aniž by (poznámka: správně " bez toho, že by") existovaly závažné okolnosti, pro které by nemohl svou obhajobu uplatnit dříve.". K tomu lze dodat, že citovaná listina je kopií originálu, přičemž kopii neměl vyhotovit orgán činný v trestním řízení, nýbrž Magistrát města Přerova, a to na základě předloženého prvopisu (originálu). Je vskutku málo pravděpodobné, že by byl vyšetřovatel potvrdil svým podpisem převzetí citované listiny (žádosti dle §165 odst. 2 tr. ř.), leč pak by tuto listinu stěžovateli (jeho obhájci) vrátil, aniž by byl originál založil do spisu, popř. aniž by si pořídil jeho kopii. K tomu je nutno uvést, že citovaná listina není opatřena hlavičkou obhájce stěžovatele (i když jiná podání téhož obhájce hlavičkou opatřeny jsou - srov. např. č. l. 138), podpis vyšetřovatele mjr. Ing. J. Z. se nápadně odlišuje od jeho podpisů obsažených na originálech jiných listin ve spise (srov. např. č. l. 226) a ve spise je obsažena žádost téhož obhájce dle §165 odst. 2 tr. ř., datovaná však později (dne 31. 3. 1999) a doručená policejnímu vyšetřovateli až dne 9. 4. 1999; pokud by skutečně byla vyšetřovateli předána písemná žádost obhájce dle §165 odst. 2 tr. ř. již dne 30. 3. 1999, stěžovatel neuvádí rozumný důvod, proč by byla další den napsána stejná žádost a podána znovu. To vše ve svém souhrnu svědčí spíše pro to, že žádost ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. datovanou již dne 30. 3. 1999 a údajně předloženou téhož dne vyšetřovateli, nelze brát jako relevantní doklad. To ostatně zapadá i do kontextu způsobu vedení své obhajoby stěžovatelem, kdy i obecné soudy dovodily, že obvinění v rámci obhajoby odkazovali na neexistující dokumenty (srov. např. str. 10 napadeného usnesení dovolacího soudu) či dokonce, že stěžovatel předkládá soudům falzifikáty listin na svou obhajobu (srov. např. str. 41 dole rozsudku odvolacího soudu).
VI.
Stěžovatel dále namítá i jiná procesní pochybení. Tvrdí, že výslechy svědků (dne 30. - 31. 3. 1999, konkrétně výslechy N., B., Š., K., D. a obžalovaného K.) byly provedeny souběžně, tedy tak, že pokud by se jich chtěla obhajoba stěžovatele zúčastnit, museli by být činní tři obhájci; ve spise neexistuje úřední forma vyrozumění obhajoby ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k výslechu svědka P. a obhájce stěžovatele se proto výslechu tohoto svědka nezúčastnil.
I tyto námitky - materiálně podřaditelné pod námitku porušení práva obhajoby, tedy základního práva stěžovatele - stěžovatel v dovolání včas nevznesl, a proto ani v řízení o ústavní stížnosti nejsou přípustné (srov. obdobně bod V. tohoto nálezu Ústavního soudu).
Nadto, toliko jako obiter dictum - pokud jde o věcnou stránku citovaných námitek - Ústavní soud dovozuje, že i kdyby tyto námitky nyní přípustné byly, ani věcně by stěžovateli vyhověno být nemohlo.
K souběžně konaným výslechům lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 22.1.2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000: "Pokud jde o zčásti souběžný výslech stěžovatele a uvedeného svědka, tato samotná skutečnost nepředstavuje porušení práva na obhajobu... Nebylo také zjištěno, že by obhájkyně stěžovatele prohlásila, že se tohoto vyšetřovacího úkonu chce zúčastnit, přičemž jí to bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení znemožněno. Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném ohledu nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody...", nebo na usnesení ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1267/08: "...případná absence obhájce u prvotních výslechů svědků by mohla být z ústavně právního hlediska napravena opětovným výslechem svědků za účasti obhájce (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 56/99).". Jak též konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 243/2000 k interpretaci a aplikaci §165 odst. 2 trestního řádu: "Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení §165 odst. 2 (§2 odst. 13) trestního řádu vyšetřovatelem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval.". V kontextu citované judikatury se sluší uvést, že ani stěžovatel nepopírá, že v hlavním líčení byli předmětní svědci vyslechnuti, se zaručením práv na jeho obhajobu. Ostatně, obdobně usuzoval ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně výslechu svědka P. v napadeném rozsudku odvolací soud: " Je pravdou, že z protokolu o výslechu svědka nevyplývá, že by tomuto výslechu byl přítomen obhájce obžalovaného, avšak tento svědek byl velice podrobně vyslechnut dne 2.11.2006 u hlavního líčení Č.l 6530 - 6551 za přítomnosti obhájců i obžalovaných. Odvolací soud proto nepovažuje tuto vadu za vadu podstatnou dle §258 odst. 1 písm. a) tr.ř., zejména když ani obhajoba na tuto skutečnost v řízení přípravném nereagovala a nápravy se domáhá až v odvolacím řízení.".
Námitku stěžovatele sub b) - tedy že ve spise absentuje úřední forma vyrozumění obhajoby ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k výslechu svědka P., a že se proto obhájce stěžovatele výslechu tohoto svědka nezúčastnil - považuje Ústavní soud za potřebné uvést do souladu s realitou.
Totiž, v protokolu o výslechu svědka P. je na závěr uvedeno, že obhájce stěžovatele JUDr. P. byl písemně vyrozuměn (srov. č. l. 351). Podstatné pak je, že tomu odpovídá kopie tohoto písemného vyrozumění ze dne 19. 10. 2000, založená ve spise (na č. l. 333), v níž je uváděno, že v trestní věci bude dne 26. 10. 2000 v době 8h-10h proveden výslech dvou svědků (přitom výslech svědka P. započal dne 26. 10. 2000 v 9h30). Tato písemná výzva byla doručena obhájci stěžovatele dne 23. 10. 2000 (srov. doručenku na č. l. 333). Není tedy pravdou, že ve spise absentuje úřední forma vyrozumění obhajoby ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř. ohledně provedení výslechu svědka provedeného dne 26. 10. 2000. Tohoto si odvolací soud zřejmě vědom nebyl, jinak by patrně argumentoval právě tak, jak činí nyní Ústavní soud. Uváděná argumetnace odvolacího soudu, že svědek P. byl vyslechnut i v hlavním líčení při garanci práv obhajoby, se tak jeví v tomto kontextu nadbytečná, neboť odvolací soud si existenci vyrozumění obhajoby stěžovatel o konání výslechu dne 26. 10. 2000 patrně neověřoval a spokojil se jen s údajem, že obhájce stěžovatele příslušnému výslechu přítomen nebyl. Obhajobě stěžovatele tedy bylo reálně umožněno zúčastnit se výslechu i dne 26. 10. 2000 a pokud totoho práva nevyužila, nemůže se stěžovatel seriózně dovolávat porušení svého práva na obhajobu, zásad spravedlivého procesu apod. Lze ještě dodat, že právě s ohledem na žádost stěžovatele ze dne 17. 10. 2000 o neprodlené předvolání P. k výslechu (č. l. 348) mohlo být obhajobě zřejmé, že v bezprostředně navazujícím vyrozumění Policie o konání výslechu 2 svědků půjde mimo jiné o výslech P. dne 26. 10. 2000.
Dále, pokud stěžovatel namítá, že jeho obhájce nebyl informován o konání výslechů dne 30. - 31. 3. 1999 [tj. svědků N., B., Š., K., D. a obžalovaného K. (str. 18 úst. stížnosti)], sám stěžovatel přikládá k ústavní stížnosti listinu (která měla být dle stěžovatele součástí spisu), dokládající (patrně) opak (srov. obiter dictum v bodě V. tohoto usnesení Ústavního soudu). Tedy citovaný dokument spíše nasvědčuje tomu, že obhájce stěžovatele o konání příslušných úkonů dne 30. 3. a 31. 3. 1999 naopak vyrozuměn byl.
Pokud stěžovatel namítá, že se nemohl zúčastnit výslechů prováděných dne 30.-31. 3. 1999, neboť byly časově souběžné, nelze této námitce přisvědčit ani věcně. Například výslech K. byl proveden až dne 31. 3. 1999 od 14h-15h (č. l. 184), zatímco jiní stěžovatelem uvádění svědci byli vyslechnuti již dne 30. 3. 1999; z toho plyne, že účasti obhájce stěžovatele na výslechu K. výslech svědků z předchozího dne bránit nemohl (poznámka: v listině přiložené k ústavní stížnosti je dokonce uvedeno, že obhájce stěžovatele "byl srozuměn a vyrozuměn se dne 31.3.1999 od 13.45 hod. ve věznici v Olomouci bude konat výslech obv. M. K. Toto obhájce vzal na vědomí..."). Rovněž se z příslušné listiny podává, že obhájce stěžovatele odešel v 16h, ačkoli některé výslechy byly prováděny až právě v 16h; u některého z nich tak obhajoba stěžovatele přítomna být mohla, pokud by byla chtěla (srov. výslech svědka D. dne 30. 3. 1999 od 16h-17h45 na č. l. 259, svědka Š. dne 30. 3. 1999 od 17h-17h55 na č. l. 307).
Konečně, stěžovatel v podstatě namítá, že absence jeho obhajoby u výslechů ze dne 30. - 31. 3. 1999 je o to závažnější, jestliže příslušní svědci v hlavním líčení (kterého se účastnila též obhajoba) své verze změnili a obecné soudy vzaly za pravdivé právě jen jejich výpovědi prvotní (tedy ze dne 30. - 31. 3. 1999). Tím však stěžovatel zřejmě vychází z premisy, že před změnou svědectví příslušných svědků v příslušném hlavním líčení neměla obhajoba možnost - ve vztahu k těmto svědkům -se realizovat. Tato premisa však správná není.
Například dne 14. 10. 1999 byla konána konfrontace mezi B. a K., přičemž v protokolu je uvedeno, že se obhájce stěžovatele (JUDr. P.) nedostavil (srov. č. l. 504). Jiní obhájci se však dostavili; stěžovatel ani netvrdí neexistenci vyrozumění svého obhájce o konání tohoto výslechu a ostatně je ve spise dokumentováno, že obhájce byl o této konfrontaci informován (č. l. 161 a 162). Přitom svědek B. při konfrontaci potvrdil svoji výpověď ze dne 30. 3. 1999 (srov. např. str. 31 dole a str. 32 nahoře rozsudku odvolacího soudu). Obdobné přitom platí o konfrontaci svědka N. s K. provedené dne 14. 10. 1999. Též o této konfrontaci byl obhájce stěžovatele vyrozuměn (č. l. 161 a 162) a nedostavil se k ní (č. l. 511). I při této konfrontaci s N. - které se obhájce stěžovatele objektivně zjevně zúčastnit mohl - N. pouze potvrdil svoji výpověď ze dne 30. 3. 1999, kterou změnil až u výslechu v hlavním líčení (srov. str. 32 napadeného rozsudku odvolacího soudu; navíc N. potvrdil svoji verzi ze dne 30. 3. 1999 i při pozdějším výslechu v přípravném řízení).
Jinými slovy, obhajoba stěžovatele - pokud by však byla chtěla - se mohla realizovat ve vztahu k příslušným svědkům i po jejich prvotních výsleších, a to ještě v přípravném řízení, neboť tito svědci v přípravném řízení opakovaně setrvávali na svých prvotních verzích.
VII.
Stěžovatel dále kritizuje (i v doplnění ústavní stížnosti), že odvolací soud nepřipustil důkaz výslechem znalce Mgr. et Mgr. P. a jím vypracovaným znaleckým posudkem.
Leč, odvolací soud racionálně obhajitelně odůvodnil, proč tento důkaz nepřipustil (srov. např. str. 41-2 rozsudku odvolacího soudu), takže o opomenutý důkaz jít nemůže; tím se současně ústavněprávní přezkum dané otázky nutně vyčerpává.
VIII.
Konečně stěžovatel namítá konání veřejného zasedání (případně hlavního líčení) bez dodržení minimální 5denní zákonné lhůty k přípravě (dle §233 odst. 2 tr. ř.), neboť bylo povinností odvolacího soudu dotázat se stěžovatele, zda se zkrácením lhůty souhlasí.
Leč i s touto námitkou se obecné soudy racionálně akceptovatelně vypořádaly [srov. str. 29 dole rozsudku odvolacího soudu: "K další námitce ohledně nezachování 5-ti denní lhůty k přípravě na hlavní líčení je nutno uvést, že se jedná o ojedinělý případ, přičemž vzhledem k tomu, že se v dané věci konalo celkem 45 hlavních líčení, nelze konstatovat, že namítaná vada je vadou podstatnou ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř."; str. 6 dole usnesení Nejvyššího soudu: "Nedodržení ustanovení §233 odst.. 2 tr.ř. ve vztahu k obv. v dané věci totiž neovlivnilo jeho přítomnost u veřejného zasedání, neboť se k němu dostavil i se svým obhájcem a v jeho průběhu uplatňoval veškerá svá obhajovací práva."].
I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná. Tudíž je bezvýznamné, zda na stěžovatele dopadala 5denní lhůta pro přípravu či jen lhůta 3denní; to ostatně stěžovatel rozebírá nově až v doplnění ústavní stížnosti - tedy téměř až 8 měsíců od uplynutí zákonné lhůty k podání řádné ústavní stížnosti - čímž tuto zákonnou lhůtu zjevně obchází. Právě tak je zjevně nepodstatněná i námitka, že ani spoluodsouzenému P. ani jeho obhájci nebylo doručeno odvolání stěžovatele; to platí již proto, že stěžovatel tím ve skutečnosti argumentuje porušením práv jiné osoby než sama sebe.
IX.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Proto Ústavní soud - po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost odmítl (z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu - srov. výše), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Za tohoto stavu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu. K tomuto návrhu Ústavní soud dodává, že byl Ústavnímu soudu doručen až dne 4. 8. 2011 (tedy nikoli spolu s ústavní stížností, která mu byla doručena dne 11. 1. 2011). Tedy, Ústavní soud rozhoduje velmi krátce poté, co mu byl doručen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti. Tím Ústavní soud reaguje i na to, že dne 4. 8. 2011 mu byl doručen rovněž návrh stěžovatele na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, zdůvodněný naléhavostí věci. V kontextu s těmito žádostmi stěžovatele lze zmínit poněkud kontrastující fakt, že ústavní stížnost byla podána až poslední den zákonné lhůty v trvání 60 dnů k podání ústavní stížnosti. Lze ještě dodat, že stěžovatel podal též podnět ke stížnosti pro porušení zákona, a proto trvalo určitou dobu, než Ústavnímu soudu byl předmětný spis doručen. Nadto, Ústavnímu soudu byla předložena vadná plná moc a výzva k odstranění této vady a její odstranění si též jistý čas vyžádalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Ivana Janů
předsedkyně senátu