ECLI:CZ:US:2011:3.US.2018.11.1
sp. zn. III. ÚS 2018/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Česká pojišťovna a. s., IČ: 45 27 29 56, se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, právně zastoupené JUDr. Ing. Petrem Tomaštíkem, advokátem AK se sídlem Jeseniova 1, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. dubna 2011 č. j. 6 C 4/2011-30, za účasti Okresního soudu v Nymburce, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. července 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. dubna 2011 č. j. 6 C 4/2011-30, a to pro porušení článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. dubna 2011 č. j. 6 C 4/2011-30 byla žalovanému L. P. uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku ve výši 1.190,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II okresní soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2.840,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí toliko proti výroku o nákladech řízení a namítá, že při rozhodování o nákladech řízení ve věci, ve které měla stěžovatelka plný úspěch, okresní soud svévolně aplikoval ust. §150 o. s. ř., aniž pro to byly podmínky a aniž by byly relevantní důvody pro takový postup zjišťovány a posuzovány. Napadené rozhodnutí podle stěžovatelky trpí rovněž nedostatkem odůvodnění a je podle stěžovatelky překvapivé.
III.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výroku soudu o nákladech řízení, a namítá, že okresní soud na stěžovatelčin případ aplikoval ust. §150 o. s. ř., aniž své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).
V dané věci okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, v čem spatřoval okolnosti mimořádného zřetele hodné, pro které dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle citovaného ustanovení rozhodl s ohledem na složitost, odpovědnost a namáhavost provedených úkonů právní služby právního zástupce stěžovatelky jako žalobkyně, což odpovídá částce 2 840,- Kč, která představuje 1/3 vyúčtovaných nákladů řízení zástupcem stěžovatelky.
V daném případě má Ústavní soud za to, že použití moderačního oprávnění dle ust. §150 o. s. ř. Okresní soud v Nymburce zdůvodnil v napadeném rozsudku sice stručným, ale dostatečným a přesvědčivým způsobem (viz výše), tak jak požaduje judikatura zdejšího soudu. Nelze tedy tvrdit, že by byl postup okresního soudu svévolným.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Nymburce došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu