ECLI:CZ:US:2011:3.US.763.11.1
sp. zn. III. ÚS 763/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., právně zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem AK se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2011 č. j. 61 Co 12/2011-166, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. března 2011, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod body II a III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2011 č. j. 61 Co 12/2011-166, a to pro porušení článku 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky, a dále článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 29. září 2010 č. j. 7 C 30/2005-147 Okresní soud v Sokolově zamítl žalobu o zaplacení částky 259.751,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 170.215,- Kč (výrok pod bodem II) a dále žalobkyni uložil zaplatit státu - do pokladny Okresního soudu v Sokolově náhradu nákladů řízení ve výši 419,- Kč (výrok pod bodem III). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. února 2011 č. j. 61 Co 12/2011-166 rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal (výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žalovanému se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok pod bodem III rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud k nákladovým výrokům uvedl, že v posuzované věci soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle procesního úspěchu, tj. dle ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž procesně úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti poukázal krajský soud na to, že soud prvního stupně vyčíslil náklady řízení vadně, neboť náhradu právního zastoupení za řízení před soudem prvního stupně před podáním opravného prostředku posuzoval dle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění od 1. září 2006, neboť podle článku II. vyhl. č. 277/2006 Sb. při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem, v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Odvolací soud měl za to, že v této konkrétní věci lze na straně žalobkyně shledat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. §150 o. s. ř., dle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Významné z hlediska aplikace ust. §150 o. s. ř. jsou mimo jiné okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Právě okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění daného nároku, jsou dle názoru odvolacího soudu důvodem pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Byť v dané věci nebyly naplněny atributy občanskoprávní odpovědnosti žalovaného ve smyslu ust. §420 občanského zákoníku, nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že žalovaný jako starosta obce Vřesová, ačkoliv věděl, že práce bude provádět jeho bratr, vypisoval smlouvy na cizí jména a pod cizími jmény nechal svého bratra práce provádět, a také fakturovat. Tím nerespektoval usnesení obecního zastupitelstva, které rozhodlo o uzavření smlouvy s jinou osobou. Zajistil tak, aby obecní zastupitelstvo rozhodovalo o nabídkách fiktivních osob, které nevěděly o tom, že jejich jménem je usilováno o získání zakázky pro Obecní úřad Vřesová. Za své jednání byl žalovaný pravomocně odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle ust. §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, přičemž právě uvedené jednání vedlo k uplatněnému nároku na náhradu škody. Z tohoto důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že by uložení povinnosti neúspěšné žalobkyni k zaplacení nákladů řízení žalovanému bylo vnímáno jako v zásadě nespravedlivé. Protože odvolací soud aplikoval ust. §150 o. s. ř., změnil podle ust. §220 odst. 3 o. s. ř. napadené rozhodnutí tak, že žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal. Veden shodnou úvahou při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, aplikoval odvolací soud při rozhodování ust. §150 o. s. ř. za použití ust. §224 odst. 1 o. s. ř.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu v řízení před odvolacím soudem nebylo umožněno vyjádřit se k soudem zamýšlené aplikaci ust. §150 o. s. ř., resp. právní zástupce stěžovatele nebyl dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. soudem poučen. Stěžovatel poukazuje na to, že aplikace ust. §150 o. s. ř. je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy by se rozhodování o nákladech řízení podle jiných ustanovení občanského soudního řádu jevilo jako příliš tvrdé. Dle obecně přijímaného právního názoru přitom musí být důvody zvláštního zřetele hodné dány jak na straně žalobce, tak na straně žalovaného. Stěžovatel namítá, že napadené výroky rozsudku krajského soudu nebyly výsledkem řádného posouzení všech relevantních okolností a nebyly řádně odůvodněny; jsou v rozporu s principy aplikace ust. §150 o. s. ř. prezentovanými v odborné literatuře a blíže specifikovanými v judikatuře Ústavního soudu. K zamýšlené aplikaci ust. §150 o. s. ř. nebylo stěžovateli umožněno předložit tvrzení a důkazní návrhy, resp. uplatnit námitky svědčící pro vyloučení aplikace ust. §150 o. s. ř. na předložený případ. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele rozhodnutím překvapivým a nepředvídatelným a protiústavně zasahujícím do legitimního očekávání stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že žalobkyně, zastoupená advokátem, iniciovala zahájení občanskoprávního řízení, byť měla k dispozici rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. ledna 2004 sp. zn. 1 T 143/2003, z něhož lze dovodit, že trestným činem, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinným, nebyla žalobkyni způsobena škoda; obžaloby z jednání, kterým měla být způsobena žalobkyni škoda, byl stěžovatel zproštěn. I když si musela být žalobkyně vědoma, že jednáním stěžovatele nevznikla žalobkyni žádná škoda, podala proti stěžovateli žalobu o náhradu škody ve výši 259.751,- Kč s příslušenstvím. Ani v občanskoprávním řízení, stejně jako v předcházejícím řízení trestním, přitom nebylo zjištěno, že žalobkyni vznikla jednáním stěžovatele jakákoli škoda.
Pokud pak krajský soud aplikaci ust. §150 o. s. ř. založil na jediném důvodu, a sice na existenci trestního řízení a jeho výsledku ve formě pravomocného odsuzujícího rozsudku, zcela podle stěžovatele pominul podstatné okolnosti konkrétního případu, mezi něž v dané věci patří např. zejména osobní a majetkové poměry stěžovatele, který pobírá invalidní důchod, pro něhož bylo vedení občanskoprávního řízení velmi závažnou finanční zátěží, neboť byl nucen se k efektivnímu hájení svých práv nechat zastoupit advokátem, přičemž ve věci proběhla řízení před soudem prvního stupně a řízení před odvolacím soudem.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení před prvostupňovým soudem tak, že stěžovateli jako žalovanému, který měl ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně s odvoláním se na ust. §150 o. s. ř. nepřiznal, a s odkazem na ust. §150 o. s. ř. mu nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).
V dané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, v čem spatřoval okolnosti mimořádného zřetele hodné, pro které dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro aplikaci ust. §150 o. s. ř. Šlo zejména o to, že stěžovatel (žalovaný) jako starosta obce Vřesová, ačkoliv věděl, že práce bude provádět jeho bratr, vypisoval smlouvy na cizí jména a pod cizími jmény nechal svého bratra práce provádět, a také fakturovat. Tím nerespektoval usnesení obecního zastupitelstva žalobkyně, která rozhodla o uzavření smlouvy s jinou osobou. Zajistil tak, aby obecní zastupitelstvo rozhodovalo o nabídkách fiktivních osob, které nevěděly o tom, že jejich jménem je usilováno o získání zakázky pro Obecní úřad Vřesová. Za své jednání byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle ust. §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, právě uvedené jednání vedlo k uplatněnému nároku na náhradu škody. Z tohoto důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že by uložení povinnosti neúspěšné žalobkyni k zaplacení nákladů řízení žalovanému bylo vnímáno jako zásadně nespravedlivé. Tyto důvody jsou natolik pádné, že zcela ospravedlňují postup odvolacího soudu. Odvolací soud přitom své stanovisko podrobně zdůvodnil skutečnostmi zjištěnými v řízení před soudem prvního stupně.
V daném případě má Ústavní soud za to, že použití moderačního oprávnění dle ust. §150 o. s. ř. Krajský soud v Plzni zdůvodnil v napadeném usnesení dostatečným a přesvědčivým způsobem. Nelze tedy tvrdit, že by byl postup krajského soudu svévolným, neboť řádně, byť ve stručnosti, popsal zvláštní okolnosti, které ve výjimečných případech opravňují obecné soudy takový postup při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení aplikovat.
Přitom za situace, kdy Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. §150 o. s. ř., bylo by formalistickým, pokud by trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu. Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. sp. zn. I. ÚS 148/02). Jinak řečeno, tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, bylo by formalistické, výlučně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka, rozhodnutí obecného soudu zrušit (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 740/07).
Pro úplnost považuje Ústavní soud za nutné uvést, že ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně ve svém odvolání napadla mimo jiné i výrok o nákladech řízení vzniklých před soudem prvního stupně, i když jen ve vztahu ke způsobu správného stanovení jejich výše. Toto odvolání žalobkyně soud stěžovateli zaslal, takže stěžovatel měl možnost se k němu vyjádřit, přičemž svého oprávnění využil. K projednání odvolání nařídil krajský soud na den 9. února 2011 jednání, kterého se osobně zúčastnil právní zástupce stěžovatele, stěžovatel se na jednání nedostavil.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu