ECLI:CZ:US:2012:3.US.1453.12.1
sp. zn. III. ÚS 1453/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti B. Š., zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou se sídlem Jižní 1425/36, 252 19 Rudná u Prahy, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. června 2011 č. j. 25 C 141/2011-15, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví usnesení označený rozsudek, který podle jejího názoru porušil její základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Stěžovatelka uvádí, že její právní zástupkyni byl napadený rozsudek doručen dne 20. 2. 2012 poté, co stěžovatelce bylo dne 8. 12. 2011 doručeno usnesení téhož soudu o nařízení exekuce na její majetek, která byla nařízena na základě výše označeného rozsudku k vymožení pohledávky oprávněné Slavia pojišťovny, a. s. ve výši 305,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 6 720,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou určeny v příkazu k náhradě nákladů exekuce. Žalovaná částka představuje dlužné pojistné, které stěžovatelka nezaplatila oprávněné do zániku sjednané pojistné smlouvy.
O řízení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 5 se stěžovatelka podle svého tvrzení dověděla teprve po doručení předmětného usnesení o nařízení exekuce, neboť žalobu spolu s výzvou k vyjádření neobdržela, protože písemnosti byly soudem doručovány na adresu uvedenou v žalobě - P. X, kde se však stěžovatelka v té době již nezdržovala. Na stejnou adresu jí byl poté doručen i napadený rozsudek.
Na výše uvedené adrese prý stěžovatelka bydlela jen asi do roku 2008, poté bydlela u své babičky na P., kde k trvalému pobytu hlášena nebyla. V průběhu roku 2011 se stěžovatelka přestěhovala na jí nyní uváděnou adresu (P. Y), kterou má zapsánu jako adresu trvalého pobytu v evidenci obyvatel.
V souvislosti s napadeným rozsudkem a řízením, které mu předcházelo, stěžovatelka namítá porušení svých procesních práv, neboť z důvodu nesprávného postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 se nemohla zúčastnit řízení, a vyjádřit se k prováděným důkazům.
II.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 6. 2011 č. j. 25 C 141/2011-156 uložil povinnost stěžovatelce (dříve žalované) zaplatit žalobkyni - Slavii pojišťovně, a. s. částku 305,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a náklady řízení ve výši 6 720,- Kč (výrok II). Žalovaná částka představuje poměrnou část pojistného ze zaniklé pojistné smlouvy, kterou stěžovatelka nezaplatila. Protože šlo o skutkově a právně jednoduchou věc, rozhodl soud věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů. Stěžovatelka, ač soudem vyzvána, na výzvu nereagovala, proto soud předpokládal její souhlas s uvedeným postupem. Usnesení se žalobou a poté i rozsudek byl stěžovatelce doručován na její dřívější adresu, na níž se již v této době nezdržovala.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelky z hlediska jí tvrzeného porušení ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nepopírá důvodnost podané žaloby, přiznává, že pojistné zapomněla zaplatit; předmětem tvrzeného zásahu do jejích ústavních práv je porušení jejích procesních práv a dále výše žalobkyni přiznaných nákladů řízení, které stěžovatelka považuje s ohledem na jednoduchost věci, nepřiměřeně vysokými.
K první námitce lze uvést, že si stěžovatelka do jisté míry protiřečí, jestliže na straně jedné přiznává důvodnost žalobního návrhu a na straně druhé tvrdí, že postup soudu, který v předmětné věci rozhodoval jen na základě listinných důkazů a tedy bez nařízení jednání, jí odňal právo jednat před soudem a hájit tak svá práva, to vše za situace, kdy stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaká tvrzení žalobkyně, či obsah listinných důkazů by hodlala svými (případnými argumenty) zpochybnit, resp. vyvrátit.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatelka namítá především porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
V případě namítaných nákladů řízení Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vícekrát konstatoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Ústavní soud však v projednávané věci žádné extrémní vybočení z hranic výše vyložených při stanovení výše náhrady nákladů řízení v projednávané věci nezjistil.
Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž argumentuje dalšími náklady, které vznikaly či vznikají již z titulu zahájeného vykonávacího řízení, jde o okruh námitek, které jdou nad rámec petitu ústavní stížnosti, a tedy není důvod k tomu, aby se Ústavní soud jejich obsahem jakkoli zabýval.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu