ECLI:CZ:US:2013:2.US.183.13.1
sp. zn. II. ÚS 183/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, se sídlem Pražská 140, 261 01 Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2011 č. j. 18 C 209/2010-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. 17 Co 605/2011-75 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 30 Cdo 2872/2012-103, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní lidská práva, a to právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti zaručený čl. 1 Listiny. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, a jelikož měla stěžovatelka za to, že k tomuto porušení došlo mimo jiné i v důsledku aplikace ústavně nekonformního zákonného ustanovení uvedeného v záhlaví, připojila ke své ústavní stížnosti návrh na jeho zrušení.
Ústavní soud studiem ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 209/2010 zjistil následující:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2012 č. j. 17 Co 605/2011-75 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2011 č. j. 18 C 209/2010-52, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba podaná dne 13. 8. 2010, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené v důsledku trestního stíhání, které skončilo pravomocným zproštěním stěžovatelky obžaloby pro trestné činy pohlavního zneužívání dle ustanovení §242 odst. 1 a 2 trestního zákona a ohrožování výchovy mládeže dle ustanovení §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelčin nárok je promlčen uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, která započala svůj běh pravomocným skončením trestního stíhání dne 16. 4. 2009 a v důsledku svého stavení po dobu předběžného projednání nároku uplynula dne 16. 4. 2010.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 30 Cdo 2872/2012-103 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle jeho názoru skutečnost, že stěžovatelka subjektivně pociťuje negativní důsledky trestního stíhání i po neurčitě dlouhou dobu po jeho skončení, nepředstavuje další nemajetkovou újmu. Dodal, že běh promlčecí doby není spojen s objektivizací újmy či okamžikem obnovení předešlého duševního stavu; zde stěžovatelka zaměňuje nárok na odškodnění nemajetkové újmy projevující se jí uváděnými negativními důsledky s nárokem na náhradu škody na zdraví.
V ústavní stížnosti stěžovatelka oponuje názoru obecných soudů o promlčení jejího nároku a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí 25 Cdo 1029/2008 a 30 Cdo 96/2011 namítá, že k počátku běhu promlčecí doby může dojít i později než dnem právní moci zprošťujícího rozsudku; stěžovatelka totiž neutrpěla nemajetkovou újmu pouze v průběhu trestního řízení, ale vznikla jí i další nemajetková újma "postupem času", kdy došlo k narušení sociálních vazeb, odvrácení některých přátel od rodiny a posmívání stěžovatelčině dceři ze strany spolužáků, v důsledku čehož byla rodina stěžovatelky nucena se odstěhovat z P. do R. Stěžovatelka dále uvádí, že hranice mezi nemajetkovou újmou a škodou na duševním zdraví je velice tenká, a proto jestliže bylo možno její nárok posoudit jako nárok na náhradu škody na zdraví, což připustil dovolací soud, měla být o tom poučena a vyzvána k doplnění důkazních návrhů, byť i tento nárok vycházel z "v podstatě totožných skutkových podkladů". Návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatelka odůvodňuje tím, že stanovením šestiměsíční promlčecí doby oproti obecné tříleté je stát oproti ostatním soukromoprávním škůdcům neopodstatněně privilegován v situaci, kdy stěžovatelka uplatnila ryze soukromoprávní nárok vyplývající ze zásahu do jejích osobnostních práv, přičemž podle ustanovení §21 občanského zákoníku platí, že stát, pokud je účastníkem soukromoprávních vztahů, je právnickou osobou.
Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rovněž návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v rozhodování obecných soudů o stěžovatelčině věci nezaznamenal. Obecné soudy řádně odůvodnily svůj závěr o promlčení stěžovatelčina nároku a zejména Nejvyšší soud se přesvědčivě vypořádal se stěžovatelčinou námitkou pozdějšího počátku běhu promlčecí doby, přičemž jeho závěry nelze považovat za rozporné s jeho konzistentní rozhodovací praxí týkající se této problematiky. Z popisu rozhodných skutečností, které měly založit stěžovatelčin nárok na náhradu nemajetkové újmy, vyplývá, že všechny negativní důsledky nedůvodného trestního stíhání jí vznikly již za jeho běhu; na tom ničeho nemění ani fakt, že ještě v období po skončení trestní řízení mohlo v jejich konkrétních projevech dojít k určitým změnám. Pouze v případě, že by stěžovatelka prokázala vznik zcela nové újmy, vzniknuvší až po skončení předmětného trestního řízení nebyla by stěžovatelkou kritizovaná argumentace Nejvyššího soudu přiléhavá. V tomto směru stěžovatelka však opomíjí fakt, že pokud argumentuje pozdějším vznikem zcela samostatného nároku na náhradu nemateriální újmy, musela by jej nejprve uplatnit u Ministerstva spravedlnosti v řízení o tzv. předběžném projednání nároku, což však neučinila.
Co do stěžovatelčiny námitky, dle které nebyla poučena o možnosti odlišného právního posouzení jejího nároku, je třeba upozornit, že stěžovatelka sama v ústavní stížnosti konstatuje, že jak nárok na náhradu škody na zdraví, tak nárok na náhradu nemajetkové újmy vycházel z totožných skutkových okolností, a proto stěžovatelka mohla stěží předložit další důkazní návrhy. Kromě toho stěžovatelka ani netvrdí, zda a jaké důkazy by předložila. Nelze též přehlédnout, že oproti tvrzení stěžovatelky Nejvyšší soud se nijak nezmínil o možnosti kvalifikace jejího nároku jako nároku na náhradu škody na zdraví.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení již opakovaně přezkoumával, přičemž jej shledal ústavně konformním (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012 a sp. zn. IV. ÚS 3252/12 ze dne 20. 11. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od níže citovaných závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavní soud nemá důvodu - jak je z dále uvedeného patrno - se ani nyní odchýlit.
Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody způsobené státem je třeba hledat nejen v článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu, jenž musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19.]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již ze zmiňovaných ustanovení Listiny plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení; automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jako základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Výše uvedené důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012], jsou plně použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. Je na vůli zákonodárce, jakou promlčecí dobu v jednotlivých právních předpisech stanoví.
K tomu je namístě doplnit, že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu označil Ústavní soud nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů.
Je-li ústavní konformita lhůty posuzována z hlediska rovnosti, je třeba předeslat, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, některého z politických práv podle článku 17 a násl. Listiny apod. [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.)]. Ústavně neakceptovatelnou nerovnost shledal Ústavní soud v případě dvou skupin subjektů, kdy nerovnost byla výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů uplynutím lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevřela [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), odst. 27]. Rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) zrušil Ústavní soud tehdejší ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro bezdůvodné činění rozdílu mezi těmi poškozenými, jimž v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla újma na majetku spočívající pouze ve vynaložených nákladech řízení, a těmi, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina měla nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody.
V projednávaném případě však úspěšné uplatnění nároku není podmíněno splněním další dodatečné podmínky a ani stanovenou šestiměsíční lhůtu nelze - z hlediska její délky - považovat za nedostatečnou v tom směru, že by reálně ztěžovala či dokonce vylučovala možnost domoci se práva. Určitá stěžovatelkou vnímaná disproporce v postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecí lhůty není takové intenzity, aby reálně negovala její ústavně zaručené právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu. Rozdílné stanovení promlčecí doby v odlišných právních předpisech samo o sobě diskriminaci nezakládá, neboť na všechny případy stejného druhu dopadá totožná právní úprava (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4116/12 ze dne 8. 11. 2012 a sp. zn. I. ÚS 2781/12 ze dne 20. 3. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr o ústavní konformitě ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Připojený návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odmítl rovněž jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu