ECLI:CZ:US:2014:4.US.1397.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1397/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaly Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Města Luby, se sídlem v Lubech, Nám. 5. května 164, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Chebu, Komenského 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 642/2011 ze dne 20. ledna 2012 a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, Exekutorský úřad Plzeň-jih, se sídlem v Plzni, Jablonského 7 č. j. 16 Ex 15855/07-66 ze dne 11. března 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 8 Nc 5705/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl oprávněným v exekuci proti povinnému Pavlovi Cagašíkovi (dále jen "povinný"), která byla nařízena Okresním soudem v Chebu usnesením č. j. 8 Nc 5705/2007-8 ze dne 11. prosince 2007 (dále jen "exekuce") a jejímž provedením byl pověřen exekutor JUDr. Jiří Doležal, Exekutorský úřad Plzeň-jih, se sídlem v Plzni, Jablonského 7 (dále jen "exekutor"). Usnesením sp. zn. 16 Ex 15855/07 ze dne 10. června 2010 uložil exekutor stěžovateli složit zálohu na náklady exekuce ve výši 34.155,- Kč a 20% DPH. Stěžovatel zálohu neuhradil a navrhl, aby byla exekuce zastavena. Následně exekutor usnesením sp. zn. 16 Ex 15855/07 ze dne 11. března 2011 exekuci zastavil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit exekutorovi na náhradě nákladů exekuce celkem částku ve výši 7.800,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 12 Co 642/2011 ze dne 20. ledna 2012 rozhodl, že usnesení exekutora č. j. 16 Ex 15855/07-66 ze dne 11. března 2011 se v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II., potvrzuje. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3818/2013-116 ze dne 28. ledna 2014 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že brojil proti rozhodnutí exekutora, kterým byla zastavena exekuce, odvoláním, ve kterém argumentoval zejména tím, že důvodem pro zastavení exekuce nemůže být nezaplacení zálohy na náklady exekuce, když podal dne 14. června 2010 návrh na zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného a odkázal na ustálenou judikaturu vyšších soudů, zejm. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 609/2008, dle kterého nesložení zálohy nemůže vést k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit. Dále podle ústavní stížnosti stěžovatel v odvolání uváděl, že nelze-li oprávněnému přičítat procesní zavinění (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), že exekuce byla zastavena proto, že nebyl zjištěn postižitelný majetek povinného, nelze mu uložit povinnost zaplatit náklady exekuce a osobou povinnou k jejich náhradě může být pouze povinný. Tento svůj názor oprávněný dovozoval mimo jiné z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1226/08, sp. zn. IV. ÚS 3158/09, sp. zn. IV. ÚS 314/09, sp. zn. I. ÚS 1275/09, sp. zn. III. ÚS 3304/09 a sp. zn. III. ÚS 1226/08.
Stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatele proti usnesení exekutora tak, že jej potvrdil, a o náhradě nákladů odvolacího řízení nerozhodl. Odvolací soud podle stěžovatele odůvodnil své rozhodnutí tím, že se na věc vztahuje exekuční řád, platný do 31. prosince 2007 (dále jen "e.ř."), když v dané věci byla exekuce nařízena 11. prosince 2007 a dle odvolacího soudu hradí (podle ust. §87 odst. 3 e.ř.) náklady exekuce exekutorovi povinný s tím, že možnost uložení této povinnosti oprávněnému upravovalo ust. §89 e.ř. Odvolací soud podle stěžovatele uvádí, že postupoval podle tohoto ustanovení a zkoumal, kdo z účastníků zastavení exekuce zavinil, přičemž dospěl k závěru, že jestliže oprávněný podal návrh na zastavení exekuce a rozhodnutím o zastavení exekuce bylo de facto tomuto návrhu vyhověno, pak to měl být stěžovatel, kdo zastavení exekuce procesně zavinil, a proto jej stíhá povinnost náklady exekuce zaplatit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně v nedostatečném rozsahu. Jak podle stěžovatele jednoznačně vyplývá z textu odvolání, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo napadeno v plném rozsahu všech jeho výroků, tedy jak v rozsahu výroku II. (náklady řízení), který přezkoumal odvolací soud, tak v rozsahu výroku I. (meritorní rozhodnutí), který odvolací soud přezkumu nepodrobil. Stěžovatel odkazuje na článek II. svého odvolání, kde výslovně uvedl, že: "Proti usnesení č. j. 16 Ex 15855/07 ze dne 11. 3. 2011, resp. proti výroku I. a II., se oprávněný odvolává". Odvolací soud podle stěžovatele nesprávně vyšel v posouzení rozsahu napadení prvostupňového rozhodnutí pouze z návrhu petitu pro rozhodnutí odvolacího soudu, kde stěžovatel již pouze uvedl, že navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a uložil povinnému zaplatit exekutorovi náklady exekuce. V pochybnostech měl podle stěžovatele odvolací soud přezkoumat napadené rozhodnutí v plném rozsahu, což však neučinil a nepostupoval správně. Stejně tak podle stěžovatele nesprávně odvolací soud dovodil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
Dále stěžovatel namítá, že se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s argumentací stěžovatele a ponechal ji bez povšimnutí, když se omezil na konstatování, že stěžovatel tím, že navrhl zastavení exekuce, toto zastavení zavinil, a proto je to on, kdo by měl nést náklady exekuce. Tento právní názor odvolacího soudu je však podle stěžovatele zcela mylný a naprosto ignoruje ustálenou judikaturu vyšších soudů. Odvolací soud se podle stěžovatele vůbec nezmínil a argumentačně nevypořádal s konkrétními námitkami stěžovatele, resp. s odkazy na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a taktéž svůj závěr o zavinění na straně stěžovatele nikterak nezdůvodňuje. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 1589/07.
Dále dle názoru stěžovatele obecný soud také nesprávně posoudil otázku povinnosti hradit náklady exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného tím, že nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v předchozí judikatuře, a odkazuje např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 314/09, I. ÚS 1856/09, sp. zn. II. ÚS 2426/09, sp. zn. III. ÚS 2938/09 a další.
Proti v záhlaví citovanému rozhodnutí exekutora stěžovatel namítá, že exekutor zcela nesprávně rozhodl o zastavení exekuce s odůvodněním, že oprávněný neuhradil exekutorem stanovenou zálohu, když správně měl rozhodovat o návrhu oprávněného na zastavení exekuce. Tento postup vyplývá podle stěžovatele z judikatury Nejvyššího soudu, a to ze stěžovatelem zmiňovaného rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 609/2008. Takto však podle stěžovatele exekutor nepostupoval a odvolací soud tento nezákonný postup exekutora jako správný potvrdil. Odvolací soud podle stěžovatele též zcela nesprávně dovodil, že tím, že exekutor exekuci zastavil pro nezaplacení zálohy, návrhu oprávněného de facto vyhověl. Takovýto závěr odvolacího soudu je podle ústavní stížnosti zcela nesprávný.
Odvolací soud postavil podle stěžovatele své rozhodnutí na závěru, že to byl oprávněný, kdo zastavení exekuce zavinil, a odkázal na ust. §89 e.ř., dle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. K povinnosti uhradit náklady exekuce ale stěžovatel zdůrazňuje, že povinnost k náhradě nákladů exekuce dle ust. §89 exekučního řádu lze uložit oprávněnému, jestliže je při zastavení exekuce z hlediska zásad uvedených v §271 větě první o. s. ř. osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení. Nelze-li oprávněnému přičítat zavinění, že exekuce byla zastavena proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek, nelze podle stěžovatele oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce a osobou povinnou k jejich náhradě může být jen povinný. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel dovozuje, že uložení povinnosti nahradit náklady exekuce stěžovateli je chybné a představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel konečně též namítá, že požadavek exekutora na úhradu zálohy byl neoprávněný a protizákonný a přináší pro tuto svoji námitku bližší argumentaci.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a naplnění podmínek jejího věcného projednání stanovené zákonem Ústavním soudu, a to včetně podmínky podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jímž je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Zákon o Ústavním soudu v ust. §72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost je podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Ačkoli stěžovatel, jak namítá v ústavní stížnosti, ve svém odvolání proti v záhlaví citovanému usnesení exekutora uvedl, že "Proti usnesení č. j. 16 Ex 15855/07 ze dne 11. 3. 2011, resp. proti výroku I. a II., se oprávněný odvolává", nenavrhl stěžovatel v petitu, ani v textu odvolání, stran výroku I. napadeného usnesení exekutora žádný odvolací návrh. S ohledem na tyto skutečnosti nemá Ústavní soud posouzení, že odvolání směřovalo jen proti nákladovému výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí exekutora, co vytknout. Tento závěr sdílel též Nejvyšší soud, který usnesením č. j. 30 Cdo 3818/2013-116 ze dne 28. ledna 2014 odmítl stěžovatelovo dovolání. Navíc stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdil, že exekutor měl rozhodnout jinak, než řízení zastavit. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal ve vztahu k výroku I. ústavní stížností napadeného rozhodnutí exekutora odvolání, jakožto jeden z prostředků ochrany jeho práv, který mu byl k dispozici, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
Ústavní soud následně přezkoumal zbývající výrok II. v záhlaví citovaného rozhodnutí exekutora a v záhlaví citované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části (dále jen "relevantní rozhodnutí") zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení relevantních rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud přisvědčuje námitce stěžovatele, že odvolací soud se nevypořádal s odvolací argumentací stěžovatele a ponechal ji bez povšimnutí. Vzhledem k výše uvedenému závěru, že stěžovatelovo odvolání směřovalo pouze proti nákladovému výroku v záhlaví citovaného rozhodnutí exekutora, a vzhledem k důvodu zastavení exekuce dospěl Ústavní soud k závěru, že veškerá argumentace uvedená v odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovanému usnesení exekutora (týká se předně nesouhlasu stěžovatele s požadavkem na úhradu zálohy na náklady exekuce, následně stěžovatelem tvrzeného nesprávného důvodu zastavení exekuce, a nakonec nesprávnosti uložení povinnosti hradit náklady exekucí v případech, kdy dojde k jejich zastavení pro nemajetnost povinného, jak tomu však v projednávaném případě nebylo), byla z hlediska posouzení odvolání stěžovatele nedůvodná. Ačkoli se s touto argumentací odvolací soud měl jistě vypořádat, její pominutí (pro její irelevantnost) nepovažuje Ústavní soud za tak závažné pochybení, aby bylo důvodem pro jeho kasační zásah.
Námitka stěžovatele, že exekutor nesprávně rozhodl o zastavení exekuce s odůvodněním, že oprávněný neuhradil exekutorem stanovenou zálohu, když správně měl rozhodovat o návrhu oprávněného na zastavení exekuce, je s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí exekutora nedůvodná.
Pokud jde o námitku stěžovatele v ústavní stížnosti ohledně nesprávného posouzení zavinění zastavení exekuce odvolacím soudem, zjistil Ústavní soud z odůvodnění tohoto rozhodnutí, že podle odvolacího soudu bylo namístě, aby exekuce byla zastavena proto, že její zastavení navrhl stěžovatel a dále proto, že stěžovatel neuhradil zálohu na náklady exekuce. Stran povinnosti úhrady nákladů exekuce pak podle odůvodnění postupoval odvolací soud dle ust. §89 e.ř. a dospěl k závěru, že jestliže stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce a rozhodnutím o zastavení exekuce bylo jeho návrhu vyhověno, pak zastavení exekuce procesně zavinil, a proto jej stíhá povinnost náklady exekuce hradit. Ačkoli by se slušelo, aby tento svůj závěr odvolací soud podrobněji odůvodnil, nepovažuje jej Ústavní soud za excesivní a též s ohledem na skutečnost, že se jedná o výrok nákladový (viz výše), neshledal ani důvod pro svůj kasační zásah.
Ke zbývající námitce stěžovatele, dle které odvolací soud nesprávně posoudil otázku povinnosti hradit náklady exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného tím, že nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, konstatuje Ústavní soud, že exekuce nebyla zastavena pro nedostatek majetku, ale pro nezaplacení zálohy na její náklady a dále bylo podle závěru odvolacího soudu namístě, aby byla zastavena na základě návrhu stěžovatele na její zastavení. K zastavení exekuce tedy nedošlo (přímo) z důvodu nedostatku majetku povinného, a proto je tato námitka stěžovatele včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu nepřípadná.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části jako nepřípustnou a v části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu