ECLI:CZ:US:2014:4.US.3369.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3369/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Milana Ludvíka, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013 č. j. 20 Co 352/2013-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. listopadu 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. června 2013 č. j. 12 C 206/2012-94 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) příspěvku na výživu rozvedené manželky podle ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 7 000,- Kč od 9. října 2012 (výrok pod bodem I.) a žalobkyni byla uvedeným rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 49 520,46 Kč.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2013 č. j. 20 Co 352/2013-121 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení přiznána (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího došlo k zásahu do jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, přičemž při posuzování nároku na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"), aniž by pro to byly splněny podmínky. Stěžovatel je toho názoru, že měl ve věci plný úspěch, a proto nebyla aplikace ustanovení §150 o. s. ř. na místě.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejní námitce.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by to odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především ostatním soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí soudu případ projednávajícího uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ustanovení §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).
Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se k odvolání žalobkyně vyjádřil, a konkrétně i k možné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že podle ustanovení §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V předmětné věci shledal odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci citovaného ustanovení, a to především v poměrech žalobkyně, která je od 31. srpna 2012 invalidní pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav po transplantaci jater a těžký depresivní syndrom; jedná se o invaliditu třetího stupně, pro kterou její pracovní schopnost poklesla o 70 %. Žalobkyně není zajištěna invalidním důchodem (pro nedostatečnou dobu trvání pojištění, jak uvedla), pobírá pouze příspěvek v hmotné nouzi ve výši 3 410,- Kč a příspěvek na bydlení ve výši 2 980,- Kč. Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřetelné, že žalobkyně je v mimořádně tíživé osobní a sociální situaci, nemůže pracovat a je nucena žít jen ze sociálních dávek, jimiž stěží pokryje své základní potřeby.
Za této situace, uvedl odvolací soud, je opodstatněno odepření náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému též s přihlédnutím k tomu, že účastníci jsou bývalí manželé a žalobkyně se v řízení ocitla v důkazní nouzi proto, že měla tvrdit a prokazovat příjem žalovaného. Odvolací soud proto změnou napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně za použití ustanovení §221a o. s. ř. náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Obdobně za použití ustanovení §150 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení odvolacího úspěšné žalobkyni, když s přihlédnutím k předmětu řízení neshledal spravedlivým, aby žalovaný hradil náklady odvolacího řízení, jehož výsledek byl závislý na úvaze soudu, jakkoliv vycházející z doložených nepříznivých poměrů žalobkyně a dalších okolností případu. Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti Městského soudu v Praze došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu