ECLI:CZ:US:2016:1.US.3150.16.1
sp. zn. I. ÚS 3150/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Roberta Šupy, advokáta se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 4. 2016, č.j. 20 C 9/2015-144, ve výroku pod bodem V., a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2016, č.j. 12 Co 284/2016-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel je advokátem a usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 7. 2015, č.j. 20 C 9/2015-23, byl v řízení o vypořádání společného jmění manželů podle §29 odst. 3 a odst. 4 o.s.ř. z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovníkem žalovaného. Po skončení sporu stěžovatel vyúčtoval odměnu opatrovníka s tím, že požadoval za jeden úkon právní pomoci přiznání odměny ve výši 5.000,- Kč dle §7 bod 6. a §12a odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 4. 2016 č.j. 20 C 9/2015-144, rozhodl soud o meritu věci a v bodě V. rozsudku přiznal stěžovateli jako opatrovníku odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas v celkové výši 8.412,- Kč. Soud prvního stupně stěžovateli přiznal požadované paušální náhrady, hotové výlohy, avšak namísto požadované odměny za jeden úkon právní pomoci ve výši 5.000,- Kč přiznal pouze částku 400,- Kč s odkazem na ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu. Proti tomuto výroku podal stěžovatel odvolání, kterému Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 7. 2016, č.j. 12 Co 284/2016-152, nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. Rozdíl, kterého se stěžovatel domáhal, činí 4.600,- Kč za jeden úkon právní pomoci, celkem tedy 38.926,- Kč.
Stěžovatel uvádí, že je mu známa judikatura Ústavního soudu, týkající se otázky odměňování advokáta coby ustanoveného zástupce nebo opatrovníka, je však přesvědčen o tom, že v činnosti advokáta jako opatrovníka ustanoveného dle §29 o.s.ř. a v činnosti advokáta jako zástupce ustanoveného dle §30 o.s.ř. není rozdíl. Opatrovník podle něj přitom vykonává totožnou činnost jako ustanovený zástupce, ale jeho odměna je 12,5 krát menší. Domnívá se proto, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že postup v soudním řízení, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v odvolání. Předložené námitky směřují proti aplikaci podzákonné právní normy, když podstatou ústavní stížnosti je polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení advokátního tarifu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval ústavními stížnostmi týkajícími se výkladu a aplikace §9 odst. 5 advokátního tarifu, přičemž otázce výpočtu odměny advokáta ustanoveného opatrovníkem nepřiznal ústavněprávní relevanci. Obsahově i právně shodné problematice (kritice způsobu rozhodování obecných soudů o odměně advokáta za výkon funkce opatrovníka ustanoveného soudem) se tak Ústavní soud již mnohokrát věnoval, a to například ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10, III. ÚS 2797/09, IV. ÚS 2067/10 či III. ÚS 2160/10, I. ÚS 2296/10, II. ÚS 2237/10 nebo II. ÚS 881/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích prohlásil interpretaci ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu za věc právních úvah obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti ani jiných ústavně garantovaných práv nezakládá" (kupř. sp. zn. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).
Z novějších rozhodnutí týkajících se obdobné problematiky lze přitom odkázat například na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2530/12, I. ÚS 1230/11 nebo II. ÚS 1713/16. Ve vztahu k ústavním stížnostem týkajícím se advokátů, kteří byli ustanoveni opatrovníky účastníkům řízení, jejichž pobyt nebyl znám, viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2396/10, I. ÚS 3328/10 nebo II. ÚS 881/11.
Důvod odchýlit se od závěrů, ke kterým v minulosti v tomto směru dospěl, Ústavní soud neshledal. V podrobnostech proto na již učiněné závěry odkazuje, aniž by považoval za nutné je znovu doslovně opakovat.
III.
V nyní projednávané věci použil soud prvního stupně při rozhodování o odměně stěžovatele náležitý právní předpis (advokátní tarif) a v jeho rámci správně aplikoval ustanovení pro výpočet odměny při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě, jejíž pobyt není znám (§9 odst. 5). Z usnesení odvolacího soudu je pak zcela zřejmé, že bez dalšího souhlasil s aplikací tohoto ustanovení advokátního tarifu, zatímco s námitkami stěžovatele se neztotožnil.
Obecné soudy svůj postup zdůvodnily a rozhodly v souladu s právními předpisy, ustálenou rozhodovací praxí i dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí nelze hodnotit ani jako svévolná, excesivní či vykazující prvky libovůle a je tak možno konstatovat, že z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí. Tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv se tedy stěžovateli doložit nezdařilo.
Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu