ECLI:CZ:US:2016:2.US.1273.16.1
sp. zn. II. ÚS 1273/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem Rybná 9, Praha1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, č. j. 35 Co 471/2014-111, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, č. j. 28 Cdo 3103/2015-149, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi porušily jeho základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 7. 2014, č. j. 9 C 103/2012-62, rozhodl o žalobě stěžovatele o určení vlastnictví tak, že stěžovatel je vlastníkem spoluvlastnického podílu id. 1/2 budovy č.p. A1 na pozemku parc. č. A2, dále pozemku parc. č. A2 a pozemku parc. č. A3, vše v k.ú. Střešovice, obec Praha (výrok I.). Žalované (Česká republika - Vězeňská služba ČR) uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 19.036 Kč (výrok II.). Předmětná žaloba o určení vlastnického práva k výše označeným nemovitostem byla stěžovatelem uplatněna z titulu právní úpravy obsažené v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Obvodní soud proto zkoumal, zda jsou v daném případě splněny všechny v citovaném zákoně zakotvené podmínky, tj. že se jedná o nemovitosti vyjmenované v ustanovení §2 odst. 1 pod písm. a) až d) zákona č. 172/1991 Sb., tyto nemovitosti byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a že se jedná o nemovitosti ve vlastnictví ČR ke dni 1. 7. 2000. V této souvislosti obvodní soud předně konstatoval, že v daném případě jde ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. o stavbu s pozemky, které s ní tvoří jeden funkční celek. K otázce, zda stěžovatelem předložené rozhodnutí "Ústředního národního výboru hl. m. Prahy ze dne 30. 9. 1950, č. U III - 1003/49" (dále jen "Rozhodnutí ÚNV") je oním rozhodnutím o přídělu ve smyslu ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., když v textu tohoto rozhodnutí se výslovně uvádí, že řízení o předmětných nemovitostech bylo vyňato z přídělového řízení podle části III, oddílu 2 dekretu č. 108/1945 Sb. ve prospěch stěžovatele, jemuž měly být uvedeným rozhodnutím odevzdány, obvodní soud uvedl, že "v souladu s konstantní judikaturou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1386/2003) se i v takovém případě jedná o rozhodnutí o přídělu vydané podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ačkoli tak toto rozhodnutí není výslovně označeno a nebylo vydáno v přídělovém řízení upraveném v §7 a násl. uvedeného dekretu, ale bylo vydáno v souladu s obecným ustanovením §6 tohoto dekretu." Jelikož bylo v řízení prokázáno, že k datu 1. 7. 2000 byly předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalované, dospěl obvodní soud k závěru, že u stěžovatele došlo k naplnění všech podmínek předpokládaných ustanovením §2a zákona č. 172/1991 Sb., a proto žalobě vyhověl.
3. Proti citovanému rozsudku obvodního soudu podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že obvodní soud nesprávně zjistil a posoudil otázku, že Rozhodnutí ÚNV je rozhodnutím o přídělu ve smyslu ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zák. č. 172/1991 Sb. Dle jejího názoru (vycházejícího i z názoru vysloveného v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 231/2009 či sp. zn. 28 Cdo 2906/2011) tím ani být nemohlo, neboť obecní vlastnictví v té době již neexistovalo. Jedná se pouze o svěření národního majetku do správy národního výboru. Nebyla tak splněna podmínka, že se musí jednat o nemovitosti, které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu.
4. Městský soud v Praze podané odvolání shledal důvodným a ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil [podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."] citovaný rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelem podaná žaloba na určení vlastnictví předmětných nemovitostí se zamítá. Městský soud se neztotožnil s názorem obvodního soudu, že citované Rozhodnutí ÚNV, dle jehož obsahu byly předmětné nemovitosti vyňaty z přídělového řízení a byly převedeny do správy Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, přičemž v čl. V tohoto rozhodnutí je připsán text: "Vzhledem k ustanovení §30 a 31 zák. č. 279/49 Sb. a vl. nař. 90/1950 Sb., vloží soud na nemovitosti, v tomto rozhodnutí uvedené, vlastnické právo Československému státu - správa Ústředního národního výboru hl. m. Prahy", je rozhodnutím o přídělu ve smyslu ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Jak městský soud zdůraznil, po skutkové stránce jde o situaci obdobnou jako v řízeních vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011 či sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, ze kterých "jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku výše uvedeného znění není rozhodnutím o přídělu dle §2a zákona." Obvodní soud naopak tuto podobnost s řízením vedeným u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2906/2011 neshledal, aniž by však dle městského soudu svůj závěr odůvodnil. "Za této situace je proto namístě postupovat v souladu s konstantní judikaturou, podle které opatření Ústředního národního výboru hl. m. Prahy vydané podle vl. nař. č. 90/1950 Sb. a podle vyhl. Ministerstva financí č. 208/1951 Úl. není rozhodnutím o přídělu ve smyslu §2a zákona, jeho předmětem bylo pouze svěření konfiskovaného nemovitého majetku do správy národního výboru v době, kdy obecní vlastnictví neexistovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009)." Proto městský soud uzavřel, že z důvodu nesplnění jedné ze tří podmínek kumulativně stanovených v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. je vyhovující výrok rozsudku obvodního soudu věcně nesprávný.
5. Proti uvedenému rozsudku městského soudu stěžovatel podal dovolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci ze strany obvodního soudu, jež spočívalo na zodpovězení otázky zásadního právního významu, a to, zda "Souhrnný rámcový plán vydaný Osídlovacím úřadem v Praze formou vyhlášky č. 714 ze dne 12. 10. 1949" prokazuje existenci přídělu podle ustanovení §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., příp. zda lze Rozhodnutí ÚNV považovat za přídělové rozhodnutí podle ustanovení §2a odst. 1 cit. zákona, pokud jím bylo formálně završeno přídělové řízení o přidělení předmětných nemovitostí. V neposlední řadě pak namítal rozpor právních závěrů městského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu a jednalo se tak o tzv. překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud je nicméně ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, "jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by měl tyto právní otázky - v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené - posoudit jinak (čímž není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.)."
6. Obdobnou argumentaci pak stěžovatel předkládá i v ústavní stížnosti, v níž i nadále nesouhlasí se závěry městského soudu (aprobované Nejvyšším soudem), že Rozhodnutí ÚNV nelze považovat za přídělové rozhodnutí podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatel je naopak toho názoru, že uvedený závěr je jednak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jednak je založen na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť městský soud se nijak nevypořádal se stěžovatelem předestřenou argumentací ohledně "Souhrnného rámcového plánu vydaného Osídlovacím úřadem v Praze formou vyhlášky č. 714 ze dne 12. 10. 1949", jenž dle stěžovatele prokazuje existenci přídělu podle ustanovení §2a odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb. Tuto listinu nicméně městský soud nevzal vůbec do úvahy, čímž se dle jeho názoru (podpořeného obsáhlou citací z judikatury Ústavního soudu) dopustil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel rovněž poukazuje na nedostatečné vypořádání se s jeho dovolacími námitkami, a proto ani jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům řádného a přezkoumatelného rozhodnutí, jak je setrvale dovozuje Ústavní soud ve své judikatuře.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Pokud stěžovatel namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v procesu dokazování, prováděného obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že v minulosti opakovaně judikoval, že Listina, zaručující právo na spravedlivý proces, přímo neupravuje proces dokazování jako takový, přestože je podstatnou, ne-li nejdůležitější částí řízení. To ovšem zdaleka neznamená, že dokazování se nachází jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu a jeho úprava je tak pouze zcela výlučnou záležitostí zákona [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) či sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, jak ostatně stěžovatel správně uvádí, že součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. "Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629); či nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409)].
9. Za situace, kdy tak obecné soudy neučiní a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, tak lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. III. ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 95/18 SbNU 331); nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25); nebo citovaný nález sp. zn I. ÚS 273/06] vychází z principu, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.)." Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení podaným důkazním návrhům nevyhoví, musí vyložit, proč tak neučinil.
10. Na druhou stranu Ústavní soud musí konstatovat, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, "samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)]. Koneckonců ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. 1. 2014 (N 6/72 SbNU 83) Ústavní soud konstatoval, že "obecné soudy se musí adekvátně, tedy co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Takovéto rozhodnutí by postrádalo nezbytnou legitimitu. Zbývá dodat, že zmíněným pojmem adekvátně se z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumí požadavek přiměřeně dostatečné míry odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument."
11. Pokud tedy stěžovatel zpochybňuje procesní postup městského soudu v rámci procesu dokazování, kdy se nijak nevypořádal s jeho důkazním návrhem v podobě zmiňované listiny, jíž chtěl prokázat existenci přídělu podle ustanovení §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., Ústavní soud tuto námitku s ohledem na výše uvedené shledává relevantní pouze do té míry, že městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku blíže nevěnoval pozornost otázce relevance tohoto důkazu a stěžovatelem vznesené argumentaci k němu. Ústavní soud nicméně v nyní projednávané věci neshledal v tomto procesním postupu městského soudu nedostatky, které by dosahovaly ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že pro jeho právní závěr byla stěžejní jiná skutková zjištění, založená zejména na samotném Rozhodnutí ÚNV, příp. okolnostech jeho vydání, a interpretaci jeho obsahu za účelem zkoumání otázky, zda byly naplněny podmínky stanovené v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., především tedy, zda Rozhodnutí ÚNV lze považovat za přídělové rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2a odst. 1 cit. zákona.
12. Právě v posouzení této otázky spočívá podstata nyní projednávaného případu a koneckonců i argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, jíž se v konečném důsledku snaží zpochybnit výše rekapitulovaný právní závěr městského soudu. Podle citovaného ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 i nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 172/1991 Sb., které byly obcím přiděleny jako přídělcům, přičemž upravuje, jakým způsobem obce existenci přídělu prokáží. Citované ustanovení §2a se stalo součástí zákona č. 172/1991 Sb. v důsledku přijetí zákona č. 114/2000 Sb., přičemž účelem této novely, jak vyplývá z Důvodové zprávy, jakož i z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou rovněž dostupná na www.nsoud.cz), bylo pokrýt zbylé sporné příděly obcím a umožnit přechod nemovitostí do vlastnictví obce i v případech, kdy nedošlo k formálnímu završení procesu přídělu (nedošlo k vydání rozhodnutí o přídělu či přídělového plánu došlo po 31. 12. 1949), ačkoliv obce do doby zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily.
13. Stěžovatel setrvale zastává stanovisko, že navzdory skutečnosti, že Rozhodnutí ÚNV bylo vydáno po 31. 12. 1949, jedná se právě o rozhodnutí o přídělu podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., a to z důvodu vydání zmiňovaného "Souhrnného rámcového plánu vydaného Osidlovacím úřadem v Praze formou vyhlášky č. 714 ze dne 12. 10. 1949", kterým byl dle jeho názoru přídělový proces zahájen, nicméně z důvodu administrativního zpoždění nebyl dokončen. Tato podstatná okolnost dle stěžovatele jeho případ odlišuje od případů řešených v judikatuře Nejvyššího soudu, zejména v citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, jehož závěry městský soud nesprávně aplikoval i na jeho případ. S těmito námitkami stěžovatele se Ústavní soud ovšem neztotožňuje.
14. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, na což ostatně poukazuje i Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, že v usnesení sp. zn. II. ÚS 2898/12 ze dne 31. 1. 2013 mimo jiné jako ústavně konformní aproboval právní závěry vyslovené v judikatuře Nejvyššího soudu k této otázce, konkrétně v citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2906/2011. Nejvyšší soud zde dovodil, že "rozhodnutí Ústředního národního výboru hlavního města Prahy ze dne 30. 9. 1950 není rozhodnutím o přídělu ve smyslu výše citovaného ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., neboť obecní vlastnictví v té době již neexistovalo. (...) Předmětné rozhodnutí bylo vydáno podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory, a to podle vyhlášky č. 208/1951 Ú.l., o svěření správy některých nemovitostí, na které se vztahují předpisy dekretu prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Obsahem tohoto rozhodnutí není přidělení majetku obci, ale pouze svěření národního majetku do správy národního výboru (§1 vyhl. č. 208/1951 Ú.l.). Citovaný veřejnoprávní předpis nelze vykládat extenzivně, ale je nutné prioritně vycházet z jeho doslovného znění."
15. Při formulaci tohoto názoru Nejvyšší soud vycházel ze skutkových okolností, které jsou téměř shodné se skutkovými okolnostmi nyní projednávaného případu, což prokazuje zejména skutečnost, že v daném případě přezkoumávané rozhodnutí "Ústředního národního výboru hl. m. Prahy" bylo vydáno ve stejný den (30. 9. 1950) a dle svého čísla bezprostředně předcházelo vydání stěžovatelem předkládaného Rozhodnutí ÚNV (č. U III-1002/49 a č. UIII-1003/49). Lze tak vyslovit důvodné pochybnosti nad tím, zda stěžovatelem navržený důkaz "Souhrnný rámcový plán vydaný Osidlovacím úřadem v Praze formou vyhlášky č. 714 ze dne 12. 10. 1949" by byl vůbec s to jakkoliv zvrátit právní názor městského soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné poukázat i na samotný charakter a účel tzv. souhrnného rámcového plánu, a to v kontextu tehdy platné právní úpravy, týkající se problematiky rozdělení konfiskovaného majetku. Obvodním soudem citovaný dekret č. 108/1945 Sb. v ustanovení §6 rozlišoval jednak příděl jako hlavní formu rozdělení konfiskovaného majetku, příp. jiné naložení s konfiskovaným majetkem podle rámcového plánu. Osídlovacímu úřadu bylo dáno zmocnění, aby stanovil, který majetek bude přidělen, příp. jak bude naloženo s majetkem ostatním. V obou případech byl však tento postup vždy podmíněn vyhlášením tzv. rámcového plánu. Účelem vyhlášky Osídlovacího úřadu v Praze ze dne 12. 10. 1949 (uveřejněná pod č. 714 ve Věstníku Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze), kterou byl vydán tzv. souhrnný rámcový plán a na kterou stěžovatel opakovaně poukazuje, pak bylo souhrnně stanovit přechod vlastnického práva ke konfiskovaným věcem ze státu na uvedené kvalifikované nabyvatele, jenž byl v jednotlivých případech provedený podle rámcového plánu a na základě dílčích administrativních rozhodnutí, vydaných Osídlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, přičemž nemovitosti měly přejít do vlastnictví obcí do 31. 12. 1949.
16. Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že v nyní projednávaném případě k žádnému vydání takového rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy nedošlo, předmětné rozhodnutí bylo vydáno Ústředním národním výborem, sice na předtisku rozhodnutí původně Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, jež obsahoval i formulaci o přechodu předmětných nemovitostí na stěžovatele dnem 31. 12. 1949 (což by skutečně mohlo založit vlastnictví stěžovatele ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), nicméně Ústřední národní výbor rozhodoval s výslovným s odkazem na právní úpravu, jež nabyla účinnosti od 1. 1. 1950 (zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů), resp. od 15. 3. 1950 (zákon č. 18/1950 Sb., o zrušení osídlovacích úřadů). I v tomto ohledu se skutkové okolnosti nyní projednávaného případu shodují se skutkovými okolnostmi případu projednávaného v citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, anebo dříve v usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003, v němž konstatoval, že "rozhodl-li příslušný národní výbor v době po účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., tj. po 1. 1. 1950, o přidělení konfiskovaných nemovitostí orgánu státu pověřenému jejich správou, nemohly se tyto nemovitosti ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 31. 12. 1949 stát vlastnictvím obce přesto, že při rozhodnutí byl použit předtisk o odevzdání konfiskovaného majetku obci a že tento předtisk obsahoval formulaci o přechodu nemovitostí na obec k posledně uvedenému dni."
17. Pokud tedy stěžovatel a ostatně i obvodní soud poukazují na skutečnost, že právní názor městského soudu, který byl formulován především na základě analogického použití závěrů z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu na nyní projednávaný případ, se skutkově "zásadně odlišuje" od výše citovaných případů, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Naopak je (shodně s městským soudem) toho názoru, že právní závěry obvodního soudu jsou s ním v rozporu, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí se nadto podává, že se s tímto rozporem nijak blíže nevypořádal, přestože žalovaná od samého počátku těmito závěry argumentovala, resp. jej překlenul odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998 (N 127/12 SbNU 221), podle něhož o "nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945, č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným Rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, které je rozhodnutí přídělovým". Tento odkaz nicméně považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť vychází z odlišných skutkových okolností, jelikož v jím řešeném případě byly předmětné nemovitosti předány obci právě na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 30. 12. 1949, a to ke dni 31. 12. 1949, tj. do doby, kdy obce mohly majetek nabývat, přičemž ze strany Ústavního soudu byla řešena zejména otázka, zda pro nabytí vlastnického práva obce bylo zapotřebí ještě vkladu práva vlastnického do pozemkových knih či hmotné odevzdání nemovitosti.
18. Za daných okolností proto Ústavní soud neshledává žádný rozumný důvod, pro který by se měl odchýlit od závěrů, přijatých v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2898/12, jímž fakticky akceptoval dřívější judikaturu Nejvyššího soudu předcházející vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu, která navíc považuje za přesvědčivě a řádným, dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodněná. V tomto ohledu tak jejich odůvodnění zcela (s výjimkou výše zmíněného nedostatku rozsudku městského soudu) dostojí požadavkům, jež na rozhodovací činnost kladou principy spravedlivého procesu a jež byly konkretizovány v judikatuře Ústavního soudu [tedy i v nálezech, z nichž stěžovatel v ústavní stížnosti cituje], včetně povinností vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, co účastníci řízení namítali a svůj právní názor řádným, srozumitelným a tedy přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a tam citovanou judikaturu]. Ústavní soud se tak neztotožňuje s názorem stěžovatele, že svými rozhodnutími porušily jeho základní práva.
19. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ve způsobu, s jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovatelem podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, nikoliv tedy to, zda důvodem pro jeho odmítnutí byly formální či procesní vady návrhu, jako tomu bylo v případě dovolání stěžovatele, kdy nedostál zákonnému požadavku blíže uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
20. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje (obdobně jako ve svém dovolání) na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k výše rekapitulovanému právnímu názoru, ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje. Jednak z toho důvodu, že úkol spočívající ve sjednocování i následné kontrole vnitřní bezrozpornosti judikatury obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) náleží primárně Nejvyššímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu, pro něhož tato otázka nabývá na významu až tehdy, pokud namítaný vnitřní rozpor v judikatuře obecných soudů dosahuje (v konkrétní věci) již intenzity protiústavnosti, spočívající v porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování, jež je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále také z toho důvodu, že s touto dovolací námitkou (stejně jako s ostatními) stěžovatele se Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení řádně vypořádal a neshledal ji důvodnou.
21. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu