ECLI:CZ:US:2016:2.US.3327.16.1
sp. zn. II. ÚS 3327/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Igora Gáboríka, zastoupeného JUDr. Romanem Lamkou, Ph.D., LL.M., MBA, advokátem se sídlem Kovářská 488/16, 190 00 Praha 9, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 7. 2016, č. j. 0 Nt 2607/2016-12, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. 14 To 243/2016-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2016, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 7. 2016, č. j. 0 Nt 2607/2016-12, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. 14 To 243/2016-28, a to s tím odůvodněním, že jimi bylo zasaženo právo stěžovatele na zákonného soudce tak, jak je traktováno čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Proti stěžovateli bylo dne 11. 5. 2016 zahájeno trestní stíhání pro podezření z návodu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pro podezření ze spáchání zločinu podplácení dle ustanovení §332 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a pro podezření z návodu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle ustanovení §230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Toto trestní stíhání bylo zahájeno jako společné proti stěžovateli, nprap. Pavlu Šímovi a plk. Mgr. et Mgr. Radku Holubovi, a to na základě skutečností, které byly zjištěny v rámci již dříve vedeného trestního řízení proti jiným osobám. Stěžovatel byl v předmětném řízení vzat do vazby usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 5. 2016, sp. zn. 0 Nt 2014/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 14 To 178/2016, a to z důvodu podle ustanovení §67 písm. b) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád), tedy z obavy, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (tj. z důvodu tzv. vazby koluzní).
3. Stěžovatel dne 26. 6. 2016 zaslal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze žádost o propuštění z vazby, v níž mimo jiné vytýkal i skutečnost, že o jeho vazbě dle jeho názoru rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť o vazbě rozhodoval Okresní soud Praha-východ, ačkoliv ve věci již dříve rozhodoval o některých úkonech přípravného řízení jiný soud, čímž byla založena místní příslušnost tohoto jiného soudu pro celé přípravné řízení ve smyslu ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze této stížnosti nevyhověla a dne 30. 6. 2016 ji předložila Okresnímu soudu Praha-východ. Tento postup odůvodnila tím, že původně úkony přípravného řízení ve věci stěžovatele vedl Okresní soud v Chebu, a to zcela v souladu s dřívější praxí, potvrzenou řadou rozhodnutí Ústavního soudu (na něž vrchní státní zástupkyně odkázala), podle níž bylo krajským a vrchním státním zastupitelstvím ponecháno na výběr, u kterého okresního soudu v mezích své místní příslušnosti podají první návrh na rozhodnutí v přípravném řízení. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (201/2016 Sb.), však tuto praxi změnily a ode dne vyhlášení uvedeného nálezu bylo nutno v těch přípravných řízeních trestních, v nichž místní příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení nebyla v souladu se závěry tohoto nálezu, podávat nově návrhy na rozhodnutí v přípravném řízení u toho okresního soudu, jehož místní příslušnost v souladu s těmito závěry byla. Vrchní státní zástupkyně rovněž uvedla, že důvodnost námitky stěžovatele stran místní nepříslušnosti je vyloučena usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1229/16.
4. Okresní soud Praha-východ žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl usnesením ze dne 15. 7. 2016, č. j. 0 Nt 2607/16-12, které stěžovatel napadl nyní projednávanou ústavní stížností. V tomto usnesení se ohledně námitky místní nepříslušnosti Okresní soud Praha-východ de facto ztotožnil s Vrchním státním zastupitelstvím v Praze. Stěžovatel toto usnesení napadl stížností, v níž předložil svůj výklad nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a aplikaci jeho závěrů na svůj případ. Dospěl přitom k výsledku, že buď se závěry tohoto nálezu na již probíhající řízení neuplatní, a pak by byl místně příslušným k rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby příslušný Okresní soud v Chebu, nebo se na již probíhající řízení sice uplatní, ale pak by v případě stěžovatele byl příslušný některý z obvodních soudů v obvodu Městského soudu v Praze.
5. Stěžovatelovu stížnost proti shora specifikovanému usnesení Okresního soudu Praha-východ Krajský soud v Praze zamítl svým usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 14 To 243/2016-28, které stěžovatel rovněž napadl nyní projednávanou ústavní stížností. V odůvodnění tohoto usnesení k námitce místní nepříslušnosti se Krajský soud v Praze ztotožnil se závěrem Okresního soudu Praha-východ, že tento soud je místně příslušný k rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, byť se neztotožnil s jeho odůvodněním. Krajský soud v Praze totiž uzavřel, že závěry nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 je nutno na probíhající řízení vztáhnout tak, že místní příslušnost okresního soudu pro rozhodování v přípravném řízení založená před vydáním řečeného nálezu přetrvává, i kdyby závěrům tohoto nálezu neodpovídala. Dle názoru Krajského soudu v Praze totiž není řečeným nálezem nijak dotčeno ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud v Praze dále dovodil, že vzhledem k tomu, že po několikerém odložení zahájení trestního stíhání stěžovatele a jeho spoluobviněných dala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze dne 6. 5. 2016 policejnímu orgánu pokyn zahájit jejich trestní stíhání, došlo k faktickému vyloučení jejich věci z původního trestního řízení, v němž byly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě dospěly orgány činné v trestním řízení k podezření ve vztahu ke stěžovateli a jeho spoluobviněným. Jelikož pak nejvážnější trestný čin - přijetí úplatku dle ustanovení §331 odst. 1 alinea prvá, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, měl být spáchán na území okresu Praha-východ, byla místní příslušnost tohoto soudu založena v souladu s trestním řádem.
6. Stěžovatel se s tímto výsledkem nespokojil, proto proti shora specifikovaným usnesením Okresního soudu Praha-východ, jímž byla jeho žádost o propuštění z vazby zamítnuta, a Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti prvnímu jmenovanému usnesení, podal ústavní stížnost. Dlužno k tomu podotknout, že dle svého vlastního sdělení byl stěžovatel usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2016, č. j. VZV 14/2016-574, z vazby propuštěn, neboť pominuly její důvody.
III.
Argumentace stěžovatele a další vyjádření účastníků
6. Stěžovatel svou ústavní stížnost koncipuje obdobně, jako svou stížnost proti napadenému usnesení Okresního soudu Praha-východ, kdy konzistentně tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené mu čl. 38 odst. 1 Listiny. Konkrétně stěžovatel argumentuje tak, že v trestním řízení, vedeném proti němu a jeho spoluobviněným nprap. Šímovi a plk. Mgr. et Mgr. Holubovi, je místní příslušnost okresního soudu pro rozhodování v přípravném řízení dána buď u Okresního soudu v Chebu, který je okresním soudem, jenž rozhodoval v přípravném řízení v rámci původního trestního řízení, z něhož se trestní řízení proti stěžovateli a jeho dvěma spoluobviněným vydělilo, nebo u některého z pražských obvodních soudů, neboť údajná trestná činnost stěžovatele tak, jak ji skutkově vymezil policejní orgán, se vztahovala výlučně k území Hlavního města Prahy.
7. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí se závěrem Okresního soudu Praha-východ, že dle výkladu ustanovení §26 trestního řádu tak, jak jej učinil Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, by v jeho věci byla dána místní příslušnost Okresního soudu Praha-východ. Stěžovatel má za to, jak ostatně tvrdil již v řízení před obecnými soudy, že vzhledem k ustanovení §18 trestního řádu, jímž se v duchu závěrů uvedeného nálezu Ústavního soudu mají orgány činné v trestním řízení řídit i při určování místní příslušnosti na základě ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu, měla v jeho případě být založena místní příslušnost některého ze soudů v obvodu Městského soudu v Praze.
8. Stěžovatel dále tvrdí, že i kdyby tento závěr nebyl správný, nebyla by příslušnost Okresního soudu Praha-východ dána. Uvedl, že mu není ničeho známo o předcházející rozhodovací činnosti Okresního soudu v Chebu, o níž se dozvěděl až z napadeného usnesení Okresního soudu Praha-východ. Má však za to, že jestliže je trestní stíhání proti jeho osobě, nprap. Šímovi a plk. Mgr. et Mgr. Holubovi součástí rozsáhlejšího trestního řízení proti dalším osobám a v rámci předcházejícího průběhu přípravného řízení byl činný Okresní soud v Chebu, pak místní příslušnost tohoto soudu trvá i v předmětném rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, a to dle ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že nedošlo k vydání usnesení o vyloučení jeho věci ze společného řízení dle ustanovení §23 odst. 1 trestního řádu, a tedy vydání pokynu státní zástupkyně k zahájení trestního stíhání stěžovatele, nprap. Šímy a plk. Mgr. et Mgr. Holuba nemohlo mít za následek vyloučení jejich věci k samostatnému řízení. Pokud tak Krajský soud v Praze uvedl, že právě tímto pokynem došlo k faktickému vyloučení věci stěžovatele a jeho dvou spoluobviněných k samostatnému řízení, považuje stěžovatel tento argument za účelový s cílem udržet závěr o místní příslušnosti Okresního soudu Praha-východ za každou cenu.
9. Stěžovatel dále ve své stížnosti cituje obsáhlé pasáže nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (201/2016 Sb.), z nichž dovozuje správnost svého závěru, že v trestním stíhání vedeném proti němu a jeho dvěma spoluobviněným je dána pro rozhodování v přípravném řízení místní příslušnost buď Okresního soudu v Chebu, nebo některého z obvodních soudů v obvodu Městského soudu v Praze, v žádném případě však Okresního soudu Praha-východ. Ze stejného důvodu pak stěžovatel vyvodil, že nemohla být dána místní příslušnost Krajského soudu v Praze k rozhodování o stížnosti proti zamítavému usnesení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby.
10. Ústavní soud si vyžádal předmětný vazební spis a vyzval Krajský soud v Praze k vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele. Zbytek spisového materiálu nepovažoval Ústavní soud za nutné si vyžadovat, neboť obsah usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a jeho dvou spoluobviněných, jakož i pokyn státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství k zahájení trestního stíhání stěžovatele a jeho dvou spoluobviněných ze dne 6. 5. 2016, je Ústavnímu soudu znám z jeho úřední činnosti. Rovněž nepovažoval za nutné vyžádat si vyjádření Okresního soudu Praha-východ, neboť tento se v odůvodnění svého napadeného usnesení v podstatě zcela ztotožnil s argumentací státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ani vyjádření státního zastupitelství nepovažoval Ústavní soud za účelné vyžadovat, neboť je mu z úřední činnosti známa současná praxe státního zastupitelství po vydání nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, podle nějž státní zástupci postupují v případech, v nichž již založená místní příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení neodpovídá v mezidobí vydanému nálezu, tedy tak, jak postupovala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v případě nyní projednávaném.
11. Obsah vyžádaného vazebního spisu potvrzuje procesní vývoj tak, jak byl popsán výše, jejž ostatně nezpochybňují ani obecné soudy. Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, ohradil se proti nařčení, že si příslušnost soudu pro přípravné řízení vyložil účelově a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
20. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajících práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. To však Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal.
21. Pro nyní projednávanou věc je klíčovou otázkou, jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat v případech, kdy v trestních řízeních, která byla zahájena před vydáním předmětného nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, prováděly úkony přípravného řízení trestního soudy, které byly ve světle závěrů tohoto nálezu místně nepříslušné. Jinými slovy je zde rozhodné, zda soud, jehož místní příslušnost k provádění úkonů v přípravném řízení trestním dle ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu byla založena v souladu s ustálenou praxí před vydáním nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, ale podle závěrů tohoto nálezu by měl být místně příslušný jiný soud, byl místně příslušným soudem pro zbytek přípravného řízení i po vydání řečeného nálezu, nebo zda bylo nutno místní příslušnost změnit, a bylo-li to nutno, který soud měl být napříště místně příslušný.
V.
Relevantní právní úprava a dosavadní praxe
22. Právo na zákonného soudce představuje jednu z významných záruk nestrannosti a nezávislosti soudního rozhodování (srov. inter multa alia nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 [N 72/61 SbNU 105], nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08 [N 55/52 SbNU 549], či nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07 [N 83/49 SbNU 197]), která vyvěrá z požadavku plnění principů demokratického právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1783/10 [N 227/59 SbNU 309], nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98 [N 155/12 SbNU 423], či nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02 [N 9/29 SbNU 63]) a představuje zcela neopominutelnou podmínku výkonu moci soudní (srov. např. nález ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99 [N 183/38 SbNU 463], či nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 [N 15/5 SbNU 101]); jeho hlavním účelem je zabraňování libovůle při ustanovování soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03 [N 76/33 SbNU 243]).
23. Nesprávné rozhodnutí o příslušnosti soudu pak zakládá zároveň i porušení práva na zákonného soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08 [N 118/57 SbNU 455], nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 133/04 [N 136/34 SbNU 381], nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 132/04 [N 88/33 SbNU 347], usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/02 ze dne 8. 10. 2002 [U 33/28 SbNU 429], nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000 [N 172/24 SbNU 281]).
24. Nejedná se však o právo nepřipouštějící žádné výjimky, tyto výjimky (např. rozhodnutí o delegaci věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, odnětí věci a její přidělení jinému senátu pro nerespektování právního názoru funkčně nadřízeného soudu atd.) musí nicméně při své aplikaci být pečlivě zdůvodněny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08 [N 128/57 SbNU 577], nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 [N 225/55 SbNU 105], nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2488/09 [N 37/56 SbNU 445], či nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 [N 196/54 SbNU 411]).
25. Má-li porušení práva na zákonného soudce spočívat v porušení pravidel určení příslušnosti soudu, pak zásada subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje, aby proti nesprávně určené příslušnosti stěžovatel brojil bezprostředně poté, co se o důvodu nepříslušnosti soudu dozvěděl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01 [N 66/26 SbNU 193]).
26. Dle ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Dle ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu se pak takový soud stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Dle ustanovení §18 odst. 1 trestního řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, a nelze-li místo činu zjistit či byl-li čin spáchán v cizině, pak koná dle ustanovení §18 odst. 2 řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje a jestliže se nedají zjistit ani tato místa či se nachází v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu vyšel čin najevo.
27. Ustanovení §26 odst. 1 teoreticky umožňuje státním zástupcům činným při krajských a vrchních státních zastupitelstvích podat návrh na rozhodnutí v přípravném řízení více okresním soudům, čímž je pak zásadně založena příslušnost takového soudu i pro zbytek přípravného řízení. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (č. 201/2016 Sb.), však požadavkem na ústavně-konformní výklad ustanovení §26 trestního řádu, který vyhovuje požadavkům ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny zakotvujícím právo na zákonného soudce, v takových případech stanoví státnímu zástupci podat první návrh ve věci tomu okresnímu soudu, který by byl místně příslušný k projednání věci samé v souladu s ustanoveními §18 trestního řádu (srov. odst. 117 předmětného nálezu).
28. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že tento závěr nelze bez dalšího aplikovat zpětně (srov. odst. 120 předmětného nálezu). Vzhledem k tomu, že předmětný nález má poměrně významný dopad na praxi přípravného řízení trestního, neboť mění zavedenou a i Ústavním soudem v minulosti uznávanou praxi (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 840/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3807/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3906/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3569/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3556/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4717/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 3935/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4697/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 445/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3953/12), podle níž státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství mohl podat první návrh na rozhodnutí v přípravném řízení v zásadě kterémukoliv okresnímu soudu v územním obvodu příslušného státního zastupitelství, existuje v současné době mnoho trestních řízení, v nichž byla pro přípravné řízení trestní založena místní příslušnost soudu ještě před vydáním předmětného nálezu v rozporu s jeho závěry, přičemž tato přípravná řízení trestní pokračovala či pokračují i v době po vydání předmětného nálezu. Orgány činné v trestním řízení proto byly postaveny před výkladový problém, jak mají v těchto případech postupovat.
29. K této problematice měl možnost se vyjádřit již i Ústavní soud. Ten zopakoval, že nález pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně, tj. že rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, nemohlo takové rozhodnutí představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16 či usnesení Ústavního soudu 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1916/15). Rovněž dovodil, že není-li z aplikovaných kriterií místní příslušnosti dle ustanovení §18 trestního řádu orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 2611/16).
VI.
Vlastní posouzení nyní projednávaného případu Ústavním soudem
30. Trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno dne 11. 5. 2016. Všechna rozhodnutí v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání přitom činil Okresní soud Praha-východ, tedy soud, který byl místně příslušný dle ustanovení §18 trestního řádu (o tom viz dále) v souladu se závěry nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby přitom nebylo prvním, které v předmětném přípravném řízení tento soud učinil, neboť to byl právě on, kdo rozhodoval i o vzetí stěžovatele dne 14. 5. 2016. Stěžovatel tedy měl možnost námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu učinit již při prvním rozhodnutí, které v jeho věci učinil Okresní soud Praha-východ a případně se nápravy domáhat i ústavní stížností. To však neučinil a před Ústavním soudem tuto námitku vznáší až nyní. Již z tohoto důvodu by Ústavní soud nemohl jeho ústavní stížnosti vyhovět, neboť, jak uvedeno výše, stěžovatel je povinen námitku nepříslušnosti soudu vznést bezprostředně poté, co se dozví o skutečnostech ji odůvodňujících (sp. zn. III. ÚS 711/01). Vzhledem k tomu, že však stěžovatel umožnil obecným soudům vypořádat se s námitkou místní nepříslušnosti nejpozději ve své žádosti o propuštění z vazby, zamítnuté napadeným usnesením Okresního soudu Praha-východ, považoval by však Ústavní soud za přepjatý formalismus, pokud by ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou pro nedodržení zásady subsidiarity.
31. I tak je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Z výše nastíněných východisek aplikace závěrů nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 vyplývá, že tyto se uplatní teprve od okamžiku vykonatelnosti nálezu, tj. od 22. 6. 2016, kdy se tento nález stal ve smyslu čl. 89 odst. 1 Ústavy vykonatelným. Veškerý průběh trestních řízení, předcházející tomuto datu, proto nutno posuzovat podle tehdejší praxe, aprobované ostatně i tehdejší judikaturou Ústavního soudu. Prizmatem závěrů nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 proto Ústavní soud nemůže předcházející praxi hodnotit. Jelikož závěry předmětného nálezu působní prospektivně, není možno přisvědčit názoru Krajského soudu v Praze, že příslušnost Okresního soudu Praha-východ je založena i pro zbytek přípravného řízení kvůli ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu. Takový závěr by zjevně vyprazdňoval obsah práva na zákonného soudce, neboť by v konečném důsledku znamenal, že zásadu perpetuatio fori platí i pro soud, jehož místní příslušnost by byla určena nesprávně. Jednou nesprávně založená místní příslušnost by pak přetrvávala po celé přípravné řízení trestní a nebylo by možno ji nijak zvrátit. Jestliže by na tento výklad Ústavní soud přistoupil, zůstalo by právo na zákonného soudce nenaplněno. Pokud tedy v období předcházejícím řečenému nálezu byla založena postupem dle ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu místní příslušnost okresního soudu, která nevyhovuje požadavkům nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, je pro zachování práva na zákonného soudce nutno první další návrh na rozhodnutí v přípravném řízení podat u soudu, který těmto požadavkům vyhovuje. Tím však, jak opakovaně zdůrazněno výše, není jen z tohoto důvodu nijak dotčeno právo na zákonného soudce v období předcházejícím.
32. Ze stejného důvodu není možno přisvědčit ani té argumentační linii stěžovatele, v níž tvrdí, že místně příslušným by nadále měl být Okresní soud v Chebu, neboť tento soud rozhodoval v přípravném řízení trestním v řízení proti stěžovateli ještě před zahájením trestního stíhání. Jakkoliv místní příslušnost tohoto soudu v období předcházejícím nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 Ústavní soud nemůže přezkoumávat z hlediska její konformity se závěry tohoto nálezu, nicméně pro období následující vzhledem k vymezení skutků, kvůli nimž se proti stěžovateli a jeho dvěma spoluobviněným vede trestní stíhání, Okresní soud v Chebu nemohl být místně příslušný, neboť nevyhovoval ve vztahu k těmto skutkům kriteriím ustanovení §18 trestního řádu. Na to správně reagovala příslušná státní zástupkyně tím, že další návrhy na rozhodování v předmětném přípravném řízení trestním adresovala již výlučně Okresnímu soudu Praha-východ, který dle jejího názoru (jakož i podle názoru řečeného soudu, vysloveného v odůvodnění jeho napadeného usnesení) těmto kriteriím vyhovoval. Tomuto postupu nemůže Ústavní soud ničeho vytknout, neboť státní zástupkyně se zachovala přesně tak, jak si vyžaduje prospektivní působení nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a pro další průběh řízení založila místní příslušnost soudu v souladu s ustanovením §18 trestního řádu.
33. Ústavní soud nemůže přiznat relevanci ani druhé argumentační linii stěžovatele, totiž že měla-li by být místní příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení trestním v jeho věci určena dle ustanovení §18 trestního řádu, nemohl by místně příslušným být Okresní soud Praha-východ, ale některý z obvodních soudů v územním obvodu Městského soudu v Praze. Stěžovatel svou argumentaci v tomto směru příliš nekonkretizuje, lze z ní nicméně dovodit, že dle jeho názoru se skutky, jež jsou jemu a jeho spoluobviněným kladeny za vinu tak, jak to vymezily orgány činné v trestním řízení v úředním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, měly stát na území Hlavního města Prahy. S tím se Ústavní soud neztotožňuje. Okresní soud Praha-východ na s. 3 odst. 4 svého napadeného usnesení stručně, ale přesvědčivě vysvětluje, že jeho místní příslušnost je dána tím, že k domnělému skutku, v němž je spatřován nejzávažnější trestný čin [tj. přijetí úplatku dle ustanovení §331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku], mělo dojít v obvodu Okresního soudu Praha-východ, konkrétně na adrese Pražská 180, Zdiby, kde se nacházelo pracoviště spoluobviněného nprap. Šímy. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a jeho dvou spoluobviněných, jehož obsah je Ústavnímu soudu znám z jeho rozhodovací činnosti, tento závěr potvrzuje, neboť v tomto se na s. 2 uvádí, že spoluobviněný nprap. Šíma měl v obvodu svého pracoviště nejpozději do dne 7. 4. 2015 obdržet od stěžovatele finanční prostředky v nezjištěné výši za poskytnutí informací z neveřejných databází ozbrojeného bezpečnostního sboru, jehož je nprap. Šíma příslušníkem.
34. Ústavní soud předesílá, že v žádném případě nemůže a ani nechce předjímat výsledky probíhajícího trestního řízení a v souladu se zásadou presumpce neviny není oprávněn (ani vybaven) k tomu, aby činil závěry o tom, zda se skutky, kladené stěžovateli a jeho spoluobviněným za vinu, staly, či nikoliv. Výše uvedená specifikace skutku by ovšem v souladu s ustanoveními §18 a §21 trestního řádu zakládala místní příslušnost Okresního soudu Praha-východ, neboť v případě kombinace součinnosti a mnohosti údajných trestných činů, pro něž se vede společné řízení, se příslušnost soudu určuje podle nejpřísněji trestného činu hlavního pachatele (ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 319). Ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 je pak místem, kde se čin stal, místo, v němž došlo k jednání či k následku, ale i místo, kde byl naplněn znak základní či kvalifikované skutkové podstaty, přičemž nacházejí-li se tato místa v obvodech různých soudů, je místně příslušný kterýkoliv z nich (srov. ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 304). Jestliže mělo k údajnému předání úplatku spoluobviněnému nprap. Šímovi dojít v obvodu Okresního soudu Praha-východ, byla tím založena jeho místní příslušnost. Je přitom nerozhodné, že ke skutkům, kladeným stěžovateli a jeho spoluobviněným za vinu, mělo dojít i na území Hlavního města Prahy a že i zde měl nprap. Šíma údajně přijmout úplatek. Jelikož byla dána místní příslušnost více okresních (resp. zde i obvodních) soudů, bylo příslušné státní zástupkyni dáno na výběr, kterému z nich podá po 2. 5. 2016 první návrh na rozhodnutí v přípravném řízení s účinkem ustanovení §26 odst. 1 a 2 trestního řádu.
35. Namítal-li pak stěžovatel, že Krajský soud v Praze nepřípadně argumentoval faktickým vyloučením věci stěžovatele a jeho spoluobviněných z původního trestního řízení, pak Ústavní soud musí této jeho námitce přisvědčit, nicméně z odlišných důvodů, které nejsou způsobilé jakkoliv ovlivnit závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Institut vyloučení věci upravuje trestní řád v ustanoveních §23, přičemž postup při využití tohoto institutu je jednoznačně tímto zákonem upraven. Institut faktického vyloučení věci naopak české trestní řízení nezná, proto je zřejmé, že došlo-li by v nyní projednávaném případě k faktickému vyloučení věci, byl by tím porušen zákon. Z usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a jeho spoluobviněným (s. 4) však vyplývá, že k vyloučení věci došlo již ve stadiu prověřování, tedy ve stadiu, v němž je vylučování či spojování věcí doménou policejních orgánů, resp. dozorujících státních zástupců. Že by toto vyloučení bylo jakkoliv protiprávní či byť i jen nedůvodné, to přitom stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí, naopak v ní existenci tohoto vyloučení zcela opomíjí.
36. Jelikož, jak popsáno výše, závěry nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 nelze aplikovat retrospektivně, povinnost orgánů činných v trestním řízení uvést do souladu s nimi ta trestní řízení, v nichž do té doby v přípravném řízení rozhodovaly v souladu s tehdejší ústavně-konformní praxí soudy, ale v nesouladu se závěry řečeného judikátu, vznikla ex nunc vydáním nálezu (resp. jeho vykonatelností). V případě stěžovatele k tomuto okamžiku došlo až v době, kdy již jeho věc byla vyloučena k samostatnému řízení a první návrh na rozhodnutí v přípravném řízení po tomto okamžiku byl podán u Okresního soudu Praha-východ, který vzhledem ke skutkům, o nichž se vede trestní řízení po předmětném vyloučení, splňuje požadavky na určení místní příslušnosti dle ustanovení §18 trestního řádu (k tomu viz výše).
37. Za těchto okolností nemá Ústavní soud postupu orgánů činných v trestním řízení co vytknout. Jelikož jejich povinnost řídit se závěry nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 vznikla nově až po vyloučení trestní věci stěžovatele do samostatného řízení, není racionálního důvodu pro to, aby pro rozhodování v přípravném řízení byl v této věci místně příslušný okresní soud, který by k němu býval byl dle závěrů nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14 příslušný před vyloučením věci stěžovatele a jeho dvou spoluobviněných do samostatného řízení. Jestliže orgány činné v trestním řízení reagovaly na vydání řečeného nálezu tak, že pro futuro ode dne jeho vydání určily místně příslušný okresní soud podle kriterií vymezených v tomto nálezu v souladu s ustanoveními §18 trestního řádu, tj. posuzovaly místní příslušnost vzhledem ke změně judikatury Ústavního soudu podle aktuálního stavu trestního řízení, a nikoliv podle hypotetického stavu, v němž by nikdy k vyloučení věci stěžovatele do samostatného řízení nebylo nedošlo, nijak nepochybily.
38. Stěžovatel přitom ani netvrdil, který soud by v tomto hypotetickém stavu byl nově pro rozhodování v přípravném řízení příslušný, nýbrž plédoval buď pro místní příslušnost Okresního soudu v Chebu na základě ustanovení §26 odst. 2 trestního řádu (k tomu viz výše), nebo pro místní příslušnost některého z pražských obvodních soudů na základě kriterií ustanovení §18 trestního řádu, a to vzhledem k formulaci skutků v úředním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (tj. i ve vztahu ke skutkům osob, proti nimž a proti stěžovateli a jeho dvěma spoluobviněným bylo původně vedeno společné řízení před výše popsaným vyloučením). Žádnou bližší argumentaci (např. v obvodu kterého soudu měl být podle tohoto úředního záznamu spáchán nejzávažnější trestný čin) na podporu tohoto tvrzení však stěžovatel neuvedl a Ústavní soud, vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, sám tuto argumentaci doplňovat nemohl.
VII.
Závěr
39. O žádosti stěžovatele o propuštění z vazby rozhodoval soud, který byl k projednání této žádosti příslušný. Rozhodnutím tohoto soudu ani zamítnutím opravného prostředku proti němu proto nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce tak, jak je zakotvuje čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu