ECLI:CZ:US:2016:3.US.3621.15.1
sp. zn. III. ÚS 3621/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2015 č. j. 11 To 452/2015-43, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel návrh podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jímž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu vyžádaného soudního spisu sp. zn. 6 PP 114/2015, vedeného Okresním soudem v Kladně (dále jen "okresní soud"), Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu ze dne 21. 8. 2015 č. j. 6 PP 114/2015-36 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dle okresního soudu stěžovatel splnil formální podmínky pro podání žádosti o podmíněné propuštění a svým chováním ve výkonu trestu prokázal navenek polepšení. Nicméně ani přesto nelze dle okresního soudu od stěžovatele očekávat, že na svobodě povede řádný život, neboť existuje příliš velké riziko jeho recidivy. Opakovanému páchání stejného druhu trestné činnosti stěžovateli v minulosti nezabránily vykonané tresty odnětí svobody, včetně podmíněného propuštění. Z toho důvodu bylo dle okresního soudu namístě stěžovatelovu žádost zamítnout. Stěžovatelovu stížnost proti uvedenému rozhodnutí zamítl napadeným usnesením krajský soud, který se plně ztotožnil se závěry soudu okresního.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Podle stěžovatele porušil krajský soud stěžovatelova práva tím, že důkazy ve prospěch stěžovatele pominul nebo bagatelizoval, nepřihlížel k argumentům a návrhům vznesených stěžovatelem a nesprávně vyhodnotil stěžovatelovu perspektivu vedení řádného života. Nevzal v potaz skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu již 4 roky a za tu dobu dosáhla jeho převýchova takového stupně, že dle posledního hodnocení nevyhledává konflikty s jinými odsouzenými a nemá již zřejmě násilné sklony. To svědčí o tom, že výkon trestu má na stěžovatelovo polepšení zásadní vliv. Soudy dále opomněly vzít v úvahu, že stěžovatel v průběhu výkonu trestu navázal opětovně úzký kontakt se svou matkou a v místě jejího bydliště se hodlá zdržovat. Dále soudy nehodnotily zhoršující se zdravotní stav stěžovatele. V důsledku střelného zranění nemá stěžovatel pravou spánkovou kost, čímž se zhoršuje jeho zrak (na jedno oko nevidí vůbec a na druhém má 8 dioptrií). Pro zařazení do běžného života a zabránění úplnému oslepnutí je nezbytná rychlá operace hlavy, které se však nemůže podrobit ve výkonu trestu. Stěžovatel pak soudům rovněž vytýká, že vysoké riziko recidivy dovodily pouze z jeho recidivy minulé a nepřihlédly k současnému chování. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní podmínky projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
6. V první řadě je třeba připomenout, že z žádné části ústavního pořádku České republiky nelze dovodit právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2144/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 a sp. zn. III. ÚS 2761/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud připomíná, že z hlediska svého poslání soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného pachatele; proto mu jakékoliv přehodnocování v napadeném řízení provedených důkazů zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je svou povahou zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze bez dalšího očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a "automatické" pro každého vězněného, přičemž je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda nastaly okolnosti pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uděleného trestu. Přitom samo naplnění zákonem předpokládaných důvodů pro podmíněné propuštění není dostatečným argumentem k tomu, aby byl tento právní institut bez dalšího aplikován (srov. např. usnesení ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2655/11). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 4024/13). Je věcí úvahy obecných soudů, aby zvážily, zda v případě osoby, která se díky pevnému vězeňskému řádu chovala ve výkonu trestu vzorně, nedojde po předčasném propuštění ke ztrátě zábran ve zneužití opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním v průběhu první části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného. Dle Ústavního soudu je zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno, týkající se pokračování ve výkonu trestu pouze odsouzeného, a neuplatní-li se zásada presumpce "automatické" nápravy. To je třeba zdůraznit zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali neschopnost splnit podmínky dřívějšího podmíněného propuštění. Ústavní soud tak ve své ustálené judikatuře považuje za ústavně konformní, je-li žádost o podmíněné propuštění za přihlédnutí ke všem důležitým okolnostem zamítnuta proto, že dřívější tresty odnětí svobody se zjevně minuly účinkem, odsouzený se z nich nepoučil a trestné činnosti se dopouštěl i nadále (obdobně např. usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12). Hodnocení skutkových okolností přísluší pouze obecným soudům. Do jejich nezávislého rozhodování by Ústavní soud mohl zasáhnout jen v případě, že by napadené rozhodnutí v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou či racionální oporu anebo nerespektovalo některá ústavně zaručená práva. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, neboť napadené rozhodnutí má logické a srozumitelné odůvodnění, jež svým obsahem odpovídá uvedené judikatuře Ústavního soudu.
7. Namítá-li stěžovatel, že soudy nevzaly v úvahu některá jeho tvrzení a argumenty, pak je třeba poukázat na to, že jeho veškerá podání jsou velmi stručná, což lze vzhledem k jeho zdravotnímu stavu pochopit. Avšak ani při veřejném zasedání stěžovatel některá, dle jeho názoru klíčová tvrzení (např. obnovení úzkého vztahu s matkou) vůbec neuvedl. Nelze přisvědčit ani tomu, že soudy přehlíží stěžovatelův nepříznivý zdravotní stav, neboť ze zvukového záznamu pořízeného při veřejném zasedání dne 21. 8. 2015 je patrné, že okresní soud tuto skutečnost vzal v potaz a stěžovatele poučil, že nepříznivý zdravotní stav není důvodem pro podmíněné propuštění a k jeho zlepšení slouží jiné procesní instituty (např. přerušení výkonu trestu). Soudy tak dle Ústavního soudu při hodnocení důkazů nic neopomenuly a jejich postup je nutné hodnotit jako ústavně konformní.
8. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu