ECLI:CZ:US:2016:3.US.3746.15.1
sp. zn. III. ÚS 3746/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2015 sp. zn. 6 To 374/2015, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel návrh podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, jímž bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 1 PP 294/2015 rozhodl, že podle §88 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), za použití §331 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád") se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 let z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 7 T 64/2003, přičemž podle §89 odst. 1 tr. zákoníku se mu stanoví zkušební doba v trvání 5 let.
3. Městský soud v Praze k instanční stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a rubrikovaným usnesením znovu rozhodl, že podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a contrario za použití §331 odst. 1 tr. řádu se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 let z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 7 T 64/2003 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. 5 To 402/2006 zamítá.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces v postupu Městského soudu v Praze, nesoucího prvky libovůle. Uvádí, že soud prvního stupně byl dostatečně přesvědčen o oprávněnosti jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, v důsledku čehož mu neposkytl prostor, aby svoji argumentaci rozvinul. Konkrétně řečeno, stěžovatel "začal přesně rekapitulovat, že je mu moc líto, jakého jednání se dopustil", načež jej soudkyně obvodního soudu přerušila s tím, že se nejedná o novou skutečnost, ale věc již zmíněnou v předmětné žádosti. Městský soud v Praze následně stěžovateli vytkl, že se nevyjádřil v dostatečném rozsahu a lítost projevil nedostatečně.
5. Stěžovatel podrobně odůvodňuje okolnosti nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody, resp. dobrovolného návratu zpět do České republiky. Upozorňuje, že nelze nenabýt dojmu, že Městský soud v Praze stěžovatele přímo trestá a přičítá v jeho neprospěch, že využil svého práva a nacházel se pod mezinárodní právní ochranou Švýcarské konfederace, které se v srpnu roku 2015 dobrovolně vzdal, přičemž první možný den, tedy 15. 8. 2015 se dobrovolně vrátil do České republiky, kdy o svém návratu s předstihem informoval příslušné úřady.
6. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 v rámci jednání o podmíněném propuštění spoluobžalovanému M. R. nekladlo k tíži, že byl do výkonu trestu dodán a před nástupem do výkonu trestu se ukrýval, jak činí ve vztahu ke stěžovateli, a to i přesto, že u něj by tyto výtky byly pravdivé.
7. Stěžovatel dává najevo, že si plně uvědomuje negativní důsledky svého nežádoucího počínání, za nějž byl odsouzen, o čemž svědčí vzorný výkon trestu odnětí svobody.
8. Stěžovatel se vyslovuje ke svému zdravotnímu stavu. Rekapituluje oční chirurgické zákroky, které postoupil, a odkazuje na závěr Ministerstva spravedlnosti č. j. MSP - 38/2014/OKN - ZDRA/15, který se odvíjí ze zprávy prof. MUDr. Aleše Linharta, DrSc., jakož i na další zdravotnickou dokumentaci.
9. Stěžovatele jeho zdravotní problémy omezují, což má přímý dopad na získávání kázeňských odměn, které jsou udělovány především za práci pro věznici, čímž se odůvodňuje, že obdržel pouze dvě kázeňské odměny, přičemž soudkyně obvodního soudu dále poukázala na jeho vzorné chování a změny, ke kterým u něj došlo. Současně se patří zaznamenat, že s kázeňskými odměnami úzce souvisí i zařazení do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (dále též jen "I. PSVD").
10. Stěžovatel připomíná, že i přes svůj zdravotní stav a komplikace vedl kurz německého jazyka pro odsouzené, čímž se podílel na jejich resocializaci. Získání "I. PSVD" však bylo a je z důvodů jeho zdravotní klasifikace a zdravotního stavu téměř nemožné.
11. Za stávajícího zdravotního stavu (invalidita II. stupně v důsledku snížení pracovní schopnosti o 50%) je pro stěžovatele, který v současnosti "pobývá na svobodě v rámci přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů", téměř nemožné doložit zaměstnání, které soud požaduje s odkazem na pohledávku v civilní věci, soudem nepřijatelně spojovanou s posouzením žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Legální příjmy za období 14 let přitom prokázal. Uvádí, že psycholožka Vazební věznice Praha Pankrác mu sdělila, že nedostatky nemá a "posudek z psychologického hlediska je v pořádku".
12. Skutek, pro který byl odsouzen, se stal již v roce 1999 a od té doby stěžovatel "nebyl nikterak soudně ani přestupkově trestán". Nepříznivé důsledky přitom nese rovněž jeho okolí, včetně dětí narozených v roce 2008 a 2009.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
13. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku.
15. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4), popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). I přes poukaz na ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry Městského soudu v Praze podrobí instančnímu přezkumu.
16. Sluší se předeslat a zdůraznit, že s ohledem na charakter tohoto institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14 a ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
17. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
18. Soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 2299/10). Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí správně připomenul "vcelku pozitivní hodnocení" stěžovatele; pokud jde o jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, jedná se o "ochotného odsouzeného plnící pokyny zaměstnanců vězeňské služby", kdy jeho chování je bezproblémové, aktivně se podílí na "lektorování aktivity programu zacházení německý jazyk". Ovšem na druhou stranu soud konstatoval, že by u něho mělo dojít ke změně přístupu k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a to přijetím kritického náhledu, nikoliv pouze lítostí, že ublížil své rodině. Stěžovatel by podle městského soudu měl dosáhnout přeřazení do mírnější skupiny vnitřní diferenciace, a to z druhé do první, popřípadě přeřazení do mírnějšího typu věznice. Měl by doložit zajištěný legální zdroj příjmů, který by mu umožnil splácet své značné pohledávky. Teprve tehdy, konstatoval soud, naplní znak zákonného polepšení, čímž poněkud eliminuje skutečnost, že včas a řádně nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, k čemuž je povinen soud při rozhodování o podmíněném propuštění přihlédnout v souladu s ustanovením §88 odst. 3 tr. zákoníku. Soud též stěžovateli vytkl i jeho vyjádření ke stížnosti státní zástupkyně, která je bezpochyby v souladu s ustanovením §142 odst. 1 tr. řádu oprávněná podat stížnost, jde o její zákonné právo, které je ze strany stěžovatele hodnoceno jako nestandardní, v rozporu s Listinou, ústavním pořádkem a zavedenou soudní praxí, když namítá, že v případě ostatních odsouzených jim dobrodiní podmíněného propuštění bylo umožněno.
19. Z hledisek ústavněprávního přezkumu lze považovat za relevantní zejména konstatování Městského soudu v Praze, že stěžovatel včas a řádně nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, k čemuž je třeba při rozhodování o podmíněném propuštění přihlédnout v souladu s ustanovením §88 odst. 3 tr. zákoníku. Stěžovatel uvádí, že využil svého práva a nacházel se pod mezinárodní právní ochranou Švýcarské konfederace, které se v srpnu roku 2015 dobrovolně vzdal a vrátil se do České republiky. V ústavní stížnosti nicméně nespecifikoval, z jakých důvodů v roce 2012 o udělení azylu požádal.
20. Lze připomenout, že Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 4323/12 ve vztahu ke stěžovateli konstatoval, že: "Napadený Evropský zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek, tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů země, na jejímž území se stěžovatel nachází, o jeho vydání či nevydání do České republiky. Pokud jde o sdělení stěžovatele, že on sám je v současné době účastníkem azylového řízení ve Švýcarsku (tuto účast však v ústavní stížnosti nijak nedokládá), ani tato skutečnost nemá rozhodný vliv na možnosti soudu postupovat dle příslušných ustanovení trestního řádu o výkonu trestu. Je zcela na příslušných orgánech Švýcarska, pokud se stěžovatel na jeho území skutečně zdržuje, aby v souladu se svými právními předpisy Evropskému zatýkacímu rozkazu vyhověly či nikoli."
21. Stěžovatel namítá, že mu soudy neposkytly odpovídající procesní prostor k předestření argumentace na podporu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) zdůraznil, že i v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti "zbraní", možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet argumenty protistrany; v této souvislosti rovněž připomněl - mutatis mutandis - závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a ostatní v. Spojené království, stížnost č. 11209/84, bod 65. ESLP ve své konstantní judikatuře traktuje, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 2. 2011 ve věci Kysilková a Kysilka v. Česká republika, stížnost č. 17273/03, nebo rozhodnutí ESLP ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 740 - 747).
22. Rovněž Ústavní soud opakovaně připomíná, že mezi neopomenutelné prvky práva na spravedlivý proces spadá i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování, a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [srov. mutatis mutandis např. nálezy ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519) a ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud pak ve výše označeném nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 uvedl: "Druhoinstanční soud pochybil v tom, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval prvoinstanční soud, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Své rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch."
23. Soudy ve svých rozhodnutích uvedeným požadavkům dostály. Stěžovateli byla instanční stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 zaslána k vyjádření. Stěžovatel nezpochybňuje konstatování obsažené v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze, že reagoval obsáhlým podáním, kde vymezil důvody, pro něž navrhuje zamítnutí instanční stížnosti.
24. Stěžovatel související oponenturu v ústavní stížnosti uplatňuje v obecné poloze, bez konkretizace argumentů, které by mohl uplatnit a jež by byly způsobilé "otřást" Městským soudem v Praze podaným a aplikovaným výkladem rozhodného práva.
25. Dlužno zaznamenat, že Městský soud v Praze své rozhodnutí odvíjel ze širšího argumentačního základu než z odkazu na projevenou lítost; pokud soud obracel pozornost k předmětné otázce, stěžovateli vytkl, že ve svém vyjádření k instanční stížnosti akcentoval dopady odsouzení na rodinu ("děti či sestru, která je odsouzením omezována, neboť pracuje ve vážené pozici státní zástupkyně ve Znojmě") a neprojevil dostatečně kritický náhled na svoji trestnou činnost.
26. Odkazuje-li stěžovatel na svůj zdravotní stav, Ústavní soud připomíná usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1792/15, kde soudy tuto otázku (v případě jiného stěžovatele) vzaly v potaz, současně však dospěly k závěru, že další skutečnosti vyznívající ve prospěch zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody převažují. Nosné důvody tohoto usnesení jsou přiměřeně aplikovatelné též na stěžovatelovu věc.
27. Pouze v širším kontextu je namístě připomenout pasáž z usnesení ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3204/08, kde Ústavní soud konstatoval, že "sama skutečnost, že je pachatel invalidní či trpí poruchou zdraví, nevylučuje ani vzetí do vazby a její výkon, ale ani uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jak již bylo shora uvedeno, vazební stíhání není nástrojem represe, ale plní zajišťovací funkci, aby bylo dosaženo účelu trestního stíhání. Zdravotní stav tedy sám o sobě nemůže být důvodem propuštění a je povinností státu zajistit obviněnému během výkonu vazby náležitou lékařskou péči (viz §18 odst. 3, 5 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů). K tomuto účelu slouží příslušná zdravotnická zařízení Vězeňské služby (viz §32 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby)."
28. Relevantní nejsou ani stěžovatelem tvrzené nerovnosti ve srovnání s postupem soudu v jiném případě; takové hodnocení není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud zde není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelem uváděnou věc spoluobžalovaného M. R.
29. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje citované právní závěry včleněné do usnesení Městského soudu v Praze za vybočující z ústavně vymezeného rámce.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu