ECLI:CZ:US:2016:4.US.3436.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3436/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Petra Dokládala, zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem Brno 2, Průchodní 377/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 8. 2015 č. j. 6 To 66/2015-12849 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. 46 T 5/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o snížení výše peněžité záruky přijaté k nahrazení vazby z částky 5 000 000,- Kč na částku 4 500 000,- Kč a o tom, že se neruší dohled probačního úředníka ve spojení se zákazem vycestování do zahraničí. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel především namítá, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně bez toho, že by přihlédl k odůvodnění stížnosti, které stěžovatel doplnil do sedmi dnů od podání blanketní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci se tak podle stěžovatele ani nemohl vypořádat s jeho konkrétními námitkami a argumentací. Přezkum usnesení krajského soudu, který provedl Vrchní soud v Olomouci, považuje stěžovatel za velmi povšechný, povrchní a uskutečněný bez patřičného seznámení se s věcí. Dále namítá, že již od počátečního vzetí do vazby došlo k porušení práva na zákonného soudce, kdy při přidělování věcí na Okresním soudu ve Znojmě nebylo postupováno v souladu s rozvrhem práce.
Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti přiznal, že v důsledku pochybení příslušných pracovníků došlo k situaci, kdy odůvodnění stížnosti stěžovatele, které bylo tomuto soudu doručeno dne 7. 8. 2015, bylo stížnostnímu soudu zasláno do datové schránky až dne 24. 8. 2015, tedy po vyhlášení jeho rozhodnutí (ke kterému došlo dne 18. 8. 2015). Podle Krajského soudu v Brně však námitky stěžovatele byly v různých modifikacích již předmětem soudního přezkumu a v konkrétním případě dané pochybení nemá ústavněprávní rozměr.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření jen stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nepovažuje za potřebné tam uvedenou argumentaci jakkoli doplňovat.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků a obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Uvedené závěry lze - mutatis mutandis - vztáhnout i na posuzování rozhodnutí o uložení omezujících opatření, která nahrazují vazbu. Ústavní soud je rovněž oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Lze připustit, že v posuzované věci došlo k pochybení v postupu trestních soudů, když bylo doplnění odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně předáno soudu stížnostnímu až po více než dvou týdnech od doručení. Stížnostní soud, tj. Vrchní soud v Olomouci, proto logicky nemohl přímo reagovat na námitky a argumentaci stěžovatele obsažené v této stížnosti.
Nicméně Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud totiž zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jim příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02).
Ani v případech, kdy trestní soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci takového rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07 a III. ÚS 1248/15 či odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k výroku nálezu I. ÚS 689/05). V nálezu sp. zn. I. ÚS 494/15 Ústavní soud konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces může dojít, když se soud náležitě nebo vůbec nevypořádá s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti, které jsou přitom způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, a provede pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení. Ústavní soud proto musel pozorně zvažovat, zda byla v daném případě argumentace stěžovatele obsažená v odůvodnění jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně způsobilá ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu.
Ve své stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně se stěžovatel snažil především zpochybnit trvající existenci důvodů tzv. útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu. Stěžejním důvodem, o který Krajský soud v Brně opřel svůj závěr, přitom byla hrozba vysokým trestem. V této souvislosti musí Ústavní soud připomenout, že ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát uvedl, že hrozba vysokým trestem sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09). Krajský soud v Brně hrozbu vysokého trestu dovodil nejen z právní kvalifikace stíhaného deliktu, ale i z toho, že delikt měl být spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny (což může mít za důsledek zpřísnění trestu způsobem předpokládaným v ustanovení §108 trestního zákoníku), jakož i z dalších okolností (rozsah a délka páchání, nadřazené postavení stěžovatele v rámci skupiny pachatelů). Závěry Krajského soudu v Brně lze tedy v tomto směru považovat za zcela adekvátní a stížnost stěžovatele neobsahovala argumentaci, která by reálně mohla vést k závěrům odlišným.
Podobné konstatování je třeba učinit i k další námitce stěžovatele, podle které Krajský soud v Brně nepřípustně dovozoval potřebu trvání vysoké výše peněžité záruky nahrazující vazbu z toho, že k jejímu složení došlo v krátké době tří dnů. Stěžovatel totiž tento argument vytrhával z kontextu, Krajský soud v Brně se velmi podrobně vypořádal s odůvodněním svého závěru, že podstatná redukce prostředků nahrazujících vazbu v daném případě není možná (srov. č. l. 4-7).
Poslední námitka se týkala údajného porušení práva na zákonného soudce již při počátečním rozhodování o samotném vzetí do vazby. Ani tato námitka reálně nemohla mít za důsledek zrušení napadeného usnesení, neboť o této otázce již rozhodoval i Ústavní soud a ústavní stížnost stěžovatele (a další osoby) odmítl jako zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1385/15).
Ústavní soud tam konstatuje, že odůvodnění stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně nebylo způsobilé přivodit obsahově jiné rozhodnutí stížnostního soudu. Vadný postup Krajského soudu v Brně se tedy zásadně nepromítl do kvality rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který se v odůvodnění usnesení vypořádal se všem podstatnými okolnostmi souvisejícími s danou věcí, resp. oprávněně odkazoval na propracovanou a logickou argumentaci Krajského soudu v Brně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2320/15).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu