ECLI:CZ:US:2017:2.US.834.17.1
sp. zn. II. ÚS 834/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem tř. Václava Klementa 203, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 31 To 24/2017-54 ze dne 18. ledna 2017 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 1 PP 56/2016-32 ze dne 21. prosince 2016, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 94/2014 ze dne 30. 1. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 85/2015 ze dne 2. 4. 2015, rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 32 T 63/2014 ze dne 11. 6. 2014, trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 61/2013 ze dne 21. 5. 2013, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 61/2013 ze dne 6. 10. 2014 a trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 4 T 115/2014 ze dne 25. 6. 2014, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 4 T 115/2014 ze dne 17. 9. 2014. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Oba soudy dospěly po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatel dosud nesplňuje podmínku řádně vedeného života v budoucnu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na své aktuální hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody a vyslovuje přesvědčení, že splňuje podmínky pro to, aby byl z výkonu trestu podmíněné propuštěn. Má za to, že kritérium minulosti odsouzeného je jen jedním, nikoli však jediným nebo hlavním důvodem při rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění. Nepovažuje za spravedlivé, pokud jeho dřívějším odsouzením byla přiznána větší váha než ostatním důkazům charakterizujícím osobní profil, jako např. hodnocení z výkonu trestu. Odkazuje přitom na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 173/10 ze dne 12. 5. 2011.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou aplikace ustanovení §88 tr. zákoníku či v podstatě shodného ustanovení §61 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2531/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 3773/16 ze dne 14. 2. 2017, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06 ze dne 1. 11. 2006).
6. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu takových rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění odsouzeného (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005, N 219/39 SbNU 323, usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2761/14 ze dne 2. 10. 2014). Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění Úmluva nezaručuje (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, U 10/53 SbNU 863). Ústavní soud není z hlediska svého poslání (viz čl. 83 Ústavy) orgánem rozhodujícím o míře napravení a resocializace odsouzeného a jakékoliv přehodnocování v napadeném řízení provedených důkazů mu proto zásadně nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/13 ze dne 11. 7. 2013). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.
7. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 Ústavní soud uvedl, že i když zpravidla nezasahuje do rozhodování soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu, ve zcela výjimečných případech je jeho zásah namístě. V minulosti tak přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud soudy rozhodovaly na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele, jestliže své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností, vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či jestliže při rozhodování nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní podle čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, N 90/61 SbNU 405, sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016).
8. Posouzení podmínek předpokladu vedení řádného života ovšem nevylučuje úvahu soudu založenou na trestní minulosti odsouzeného. Takové zohlednění nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 2531/16 ze dne 8. 3. 2017). Musí však být zřejmé, že se soud vypořádal i se skutečnostmi majícími původ v současnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3773/16 ze dne 14. 2. 2017).
9. V nyní posuzovaném případě soudy nijak neporušily povinnosti vyplývající z citovaných rozhodnutí. Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, a jeho sociální zázemí, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky.
10. Pokud stěžovatel dovozuje své polepšení z hodnocení věznice, i dle názoru Ústavního soudu tyto předpoklady samy o sobě nemohou v jeho případě vést k vydání příznivého rozhodnutí. Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování ve výkonu trestu automaticky propuštěn, ale je potřeba se zabývat i prognózou jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování, odůvodňující naději, že povede řádný život. Jak však dovodily soudy obou stupňů, na stěžovatele neměly dostatečný vliv předchozí tresty odnětí svobody a opakovaně zklamal, i pokud mu již byla v minulosti dána šance v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť se znovu dopouštěl trestné činnosti. Skutečnost, že byl již 21x soudně trestán jak tresty výchovnými, tak tresty spojenými s odnětím svobody, svědčí o tom, že tyto tresty na něho neměly dostatečný výchovný dopad, přičemž významným rizikovým faktorem je i okolnost, že se trestné činnosti dopouštěl vždy ve velmi krátké době po propuštění z předchozího výkonu trestu, a dokonce opakovaně ve zkušební době podmíněného propuštění. Stěžovatel tak nemůže soudům důvodně vytýkat, že po všestranném a aktuálním zhodnocení jeho osobnosti, možností jeho nápravy a osobních poměrů upřednostnily jeho trestní minulost a dospěly ke stejnému závěru, který vyplývá i z hodnocení věznice, v níž stěžovatel vykonává trest, že prognóza jeho dalšího způsobu života je nejistá.
11. Ústavní soud opakovaně připomíná, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není právem, ale privilegiem závislým na soudcovském uvážení, při němž soud zohledňuje aspekty resocializační a nápravné i ochrannou funkci trestu odnětí svobody. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy odůvodnily, proč na základě provedených důkazů neshledaly dostatečnou záruku, že stěžovatel v případě podmíněného propuštění povede řádný život.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 173/10 ze dne 12. 5. 2011 (správní spisová značka je III. ÚS 1735/10). Argumentace tímto nálezem však není přiléhavá. Soudy v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života z povahy a závažnosti jím spáchaných trestných činů, pro které je nyní ve výkonu trestu, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, což nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny. Nadto v tomto nálezu Ústavní soud stížnostnímu soudu vytkl, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod než prvoinstanční soud, aniž by stěžovateli poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. V nyní projednávaném případě se však stížnostní soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Nic mu proto nebránilo v tom, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání.
13. Přístup k soudu na základě žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovateli odepřen nebyl, ve veřejném zasedání byl vyslechnut a měl k dispozici i opravný prostředek, kterého využil. Nelze tak dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu