ECLI:CZ:US:2017:4.US.1481.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1481/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Helenou Janouchovou, advokátkou se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013, č. j. 39 T 5/2008-29122, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2014, č. j. 2 To 8/2014-29677, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 5 Tdo 1309/2016-239, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v návětí uvedeným rozhodnutím a domáhá se jejich zrušení z důvodu, že jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl v návětí vymezeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") shledán vinným ze spáchání čtyř trestných činů poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném v době spáchání činů (dále jen "trestní zákon"), částečně dokonaných, částečně ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, vše ve formě pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za to mu byl uložen dle §256 odst. 4 trestního zákona ve spojení s §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Částečně byl tímto rozhodnutím zproštěn obžaloby za další skutky.
3. Trestná činnost, z níž byl stěžovatel uznán vinným a za niž byl odsouzen, měla, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že se podílel na činnosti skupiny osob, které vyváděly majetek z několika obchodních společností tím, že do nich dosazovaly nastrčené osoby a činily za tyto společnosti majetkové dispozice bez odpovídajícího protiplnění, a to v úmyslu zcizit jejich majetek, vyhnout se plnění závazků jejich věřitelům a poškodit tyto věřitele na majetkových právech. Této trestné činnosti měl stěžovatel napomáhat vytvářením "právních podmínek", respektive zajišťováním potřebných právních záležitostí této činnosti. Měl tak zejména připravovat texty smluv a ovlivňovat výpovědi zainteresovaných osob poté, co se orgány činné v trestním řízení začaly o tuto skupinu a její aktivity zajímat.
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí nalézacího soudu odvolání, o němž rozhodl svým napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil ve výrocích o vině a trestu a nově v takto zrušeném rozsahu uznal stěžovatele vinným trestným činem poškození věřitele dle ustanovení §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě pomoci dle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a nově mu dle ustanovení §256 odst. 4 trestního zákona uložil úhrnný trest v délce tří let a tří měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Z hlediska skutkových závěrů se však odvolací soud v zásadě ztotožnil se soudem nalézacím.
5. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými, zejména nenalezl žádných vad v oblasti dokazování skutkových zjištění, právních závěrů z nich učiněných ani odůvodnění. Stěžovatel se proto následně obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti všem třem v návětí specifikovaným rozhodnutím obecných soudů.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předeslal, že si je vědom, že jeho argumentace je toliko opakováním jeho obhajoby, již konstantně uplatňoval již od počátku trestního řízení. Má však za to, že s touto obhajobou se žádný z obecných soudů dostatečně nevypořádal, a tak je nucen ji uplatnit znovu i v řízení o ústavní stížnosti. Rovněž ve své ústavní stížnosti připustil, že Ústavní soud není oprávněn ověřovat důkazní postup či skutková zjištění obecných soudů, je však oprávněn zasáhnout v případech porušení základních práv jednotlivce v důsledku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich základě učiněnými, v nichž lze usuzovat na libovůli v postupu obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že právě k tomu došlo v jeho případě. Konkrétně namítá, že 1) skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; 2) napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu trpí absencí jakéhokoliv hodnocení důkazů; 3) jeho odsouzení bylo učiněno na základě toliko tzv. souhrnných skutkových zjištění; 4) nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Konkrétně lze vystihnout podstatu stěžovatelových námitek takto:
7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že skutková zjištění učiněná ve vztahu k jeho osobě odvolacím soudem buď vůbec nevyplývala z provedeného dokazování, nebo byla dokonce pravým opakem toho, co bylo tímto dokazováním zjištěno. Stěžovatel dále ve své stížnosti předkládá jednotlivá dílčí skutková zjištění, s jejichž hodnocením polemizuje v tom směru, že dle jeho názoru z provedeného dokazování nevyplývají.
8. Ad 2) stěžovatel protestuje proti způsobu odůvodnění napadených rozhodnutí, kdy má za to, že z nich žádným způsobem nevyplývá, jaké skutečnosti vzaly obecné soudy za prokázané, na základě jakých důkazů k nim dospěly a jakými úvahami přitom byly vedeny, což způsobuje ve svém důsledku jejich nepřezkoumatelnost.
9. Ad 3) stěžovatel upozorňuje, že s většinou skutků jej nepojí žádný důkaz. Odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl toliko soupis důkazů nějakým způsobem se dotýkající jeho osoby, aniž by však uvedl, která konkrétní skutková zjištění ve vztahu k němu učinil a proč. Ani nikde jinde ve spise se nenachází popis konkrétních učiněných zjištění, která byla čerpána z jednotlivých důkazů. Závěr o jeho vině, resp. o jeho zapojení do trestné činnosti jeho spoluobviněných, je tak založen toliko na souhrnných skutkových zjištěních, kdy jeho vědomost o této trestné činnosti, majetkové struktuře daných společností a další relevantní skutečnosti pro závěr o jeho vině z žádných konkrétních důkazů nevyplývá. Obecné soudy tak porušily zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu oficiality, zásadu vyhledávací, princip in dubio pro reo, povinnost odůvodnit řádně svá rozhodnutí a zákaz extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
10. Ad 4) stěžovatel poukazuje na to, že existoval rozpor mezi hodnocením skutkových zjištění provedených nalézacím soudem podle původního usnesení odvolacího soudu, kterým byl první rozsudek nalézacího soudu zrušen, a hodnocením nezměněných skutkových zjištění nalézacího soudu podle pozdějšího napadeného rozsudku odvolacího soudu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatele mají ryze skutkovou povahu, tj. směřují toliko do skutkových závěrů, na nichž obecné soudy, zejména soud nalézací, učinily své právní závěry, případně do jejich odůvodnění. Stěžovatel přitom uvedl, že si je vědom toho, že Ústavní není zpravidla oprávněn skutkové závěry obecných soudů přezkoumávat.
13. Jelikož i tak uplatnil námitky ryze skutkové, Ústavní soud považuje za nutné připomenout ustálené závěry své rozhodovací praxe, v níž definoval výjimky, v nichž může výjimečně učinit předmětem svého přezkumu i skutková zjištění a proces dokazování. S ohledem na povahu námitek stěžovatele by tak mohl učinit zejména tehdy, kdyby mezi skutkovými zjištěními a právními závěry byl extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad nebyl řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 (U 18/38 SbNU 541), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne 21. 7. 2015 (N 132/78 SbNU 89), nález sp. zn. III. ÚS 3023/14 ze dne 5. 2. 2015 (N 25/76 SbNU 349), nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549), nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), nález sp. zn. I. ÚS 244/08 ze dne 19. 6. 2008 (N 114/49 SbNU 627), nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) či nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)], případně kdyby proces jejich zjišťování a subsumpce vykazoval svévoli [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014 (N 69/73 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1768/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 239/59 SbNU 437), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999 (N 40/13 SbNU 287), nález sp. zn. I. ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998 (N 81/11 SbNU 241), nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Vada mající ústavněprávní rovinu by mohla vzniknout i tím, že by obecné soudy neuvedly, ze kterých konkrétních skutkových zjištění vycházely a jak k nim dospěly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727), nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57) či nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)], případně kdyby při vyvozování skutkových závěrů a zejména při jejich odůvodňování nezohlednily námitky účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 127/73 SbNU 915), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289), nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)].
15. Žádnou takovouto ani jinou vadu dosahující prahu ústavní nekonformity však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
16. Námitka ad 1) Ústavní soud nepřesvědčila. Obecné soudy, zejména soud odvolací, dospěly k závěru, že stěžovatel byl zapojen do trestné činnosti ostatních spoluobviněných již v době jejího spáchání a že aktivní byl i v době, kdy tato trestná činnost počala být rozkrývána, což vyústilo v trestní řízení. Extrémním rozporem se míní situace, kdy soud vyvodí z důkazu skutkové zjištění, které z tohoto důkazu vyvodit nelze. Jen v těchto situacích je Ústavní soud oprávněn zasáhnout, neboť jinak přísluší hodnocení důkazů obecným soudům, které při něm postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přímosti a bezprostřednosti a v trestním řízení rovněž v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a se zásadou vyhledávací.
17. V souladu s těmito zásadami obecné soudy provedly řadu důkazů, z nichž vyplynulo propojení stěžovatele s ostatními spoluobviněnými, jakož i jeho působení v jejich skupině již v době, kdy tato skupina páchala předmětnou trestnou činnost, přičemž řada svědků vypověděla, že stěžovatel byl již v době páchání trestné činnosti za skupinu spoluobviněných kontaktní osobou v právních záležitostech týkajících se předmětných obchodních společností, a dále komunikace stěžovatele se spoluobviněnými a svědky v průběhu trestního řízení, která se týkala pokynů k jejich výpovědím před orgány činnými v trestním řízení a dalších pokynů ohledně procesní taktiky. Nelze tedy obecným soudům ničeho vytknout, pokud z těchto důkazů vyvodily, že stěžovatel se účastnil činnosti jeho spoluobviněných v době páchání jejich trestné činnosti a jejího následného odhalování a stíhání. Bylo následně jejich úkolem, aby zhodnotily povahu této účasti stěžovatele.
18. Při tomto hodnocení se činnost obecných soudů řídí zásadou volného hodnocení důkazů. Ústavní soud by mohl do tohoto volného hodnocení zasáhnout a konstatovat extrémní rozpor jen v takovém případě, že by již při prvotním seznámení se s obsahem důkazů tak, jak z nich vycházely obecné soudy, svědčilo pro závěr, že vůbec neodpovídají skutkovým závěrům učiněným na jejich základě. Pokud tomu tak však není, nemůže Ústavní soud pokračovat dále a hlouběji přezkoumávat, zda určité skutkové závěry vyvodily obecné soudy správně, zda zvolily správnou interpretační metodu či zda v konkurenci možných závěrů zvolily ty nejlepší.
19. Je pravdou, že celá řada důkazů jednotlivě stěžovatele sama o sobě neusvědčuje. Mezi důkazy, jejichž obsah je zanesen v odůvodnění napadených rozhodnutí, byly však mimo jiné například i odposlechy telefonické komunikace mezi spoluobviněným P. a spoluobviněnou P. (s. 102-103 napadeného rozhodnutí odvolací soudu), z jejichž obsahu vyplynulo, že oba tito spoluobvinění věděli, že spoluobviněná P. je toliko "nastrčená", že orgány činné v trestním řízení to ví a že budou chtít jména pravých aktérů. Toto bylo následně spoluobviněným P. konzultováno se stěžovatelem, s nímž byla domlouvána procesní taktika. Obdobně pak (s. 107-108 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) konzultuje se stěžovatelem Mgr. Beneš výpověď manželů Srazilových, přičemž z této konzultace jasně vyplývá, že i tito manželé byli toliko tzv. "bílými koňmi", o čemž stěžovatel věděl.
20. Na první pohled tedy z obsahu důkazů nevyplývá, že by z nich závěr o vině stěžovatele nemohl být vyvozen. Tím se tedy vyčerpává jakákoliv možnost Ústavního soudu do takto zjištěného závěru obecných soudů zasahovat. Aby Ústavní soud mohl přehodnotit, zda je tento závěr rovněž pravdivý, musel by totiž v rozporu se svým postavením systému orgánů veřejné moci a podstatou své činnosti provést sám dokazování znovu a vyvodit závěr vlastní.
21. Ústavní soud k tomu připomíná, že zásada volného hodnocení důkazů velí hodnotit nejen každý důkaz jednotlivě, ale i všechny v jejich souhrnu, a to podle vnitřního přesvědčení soudce. Pokud obecné soudy vyvodily závěr, že stěžovatel o páchané trestné činnosti věděl a od samotného počátku se na ní podílel zajišťováním "právních služeb" nutných pro její zdárný průběh, až z hodnocení všech důkazů v jejich souhrnu, nelze jej považovat za stojící v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
22. Námitka ad 2) je zjevně neopodstatněná. Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nijak nehodnotily důkazy, nelze přisvědčit. Stěžovatel totiž na jedné straně namítá nedostatek hodnocení důkazů [námitka ad 2)], na straně druhé však rozporuje výsledek hodnocení důkazů [námitka ad 3)]. Byť se lze ztotožnit s výtkou stěžovatele a ostatně i Nejvyššího soudu, že odůvodnění nalézacího soudu bylo nedostatečné, nelze odhlédnout od toho, že, jak uvedl i Nejvyšší soud, odvolací soud toto pochybení napravil. Ústavní soud sice bez výhrad nesdílí názor soudu Nejvyššího, že by odůvodnění odvolacího soudu ve vztahu ke stěžovateli bylo pečlivé, nesdílí však ani názor stěžovatele, že by požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu nedostálo. Odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli uvedl všechny důkazy, které byly dosud provedeny, a reprodukoval jejich obsah. V tomto směru postupoval velmi pečlivě. Je třeba připustit, že odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí však tíží deficit úvah o těchto důkazech, kdy odvolací soud v rámci reprodukce obsahu jednotlivých důkazů toliko podtrhl či zvýraznil pasáže, na nichž postavil své skutkové závěry, obecně k nim (s. 97 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) uvedl, že nebyly zjištěny žádné pochybnosti o pravdivosti těchto důkazů a stručně shrnul, co z těchto důkazů ve vztahu ke stěžovateli vyvodil (s. 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
23. Přesto nemá Ústavní soud za to, že by tato vada překračovala práh protiústavnosti. Z tohoto postupu odvolacího soudu je totiž zřejmé, jakými úvahami se řídil a že dospěl k závěru, že stěžovatel od počátku věděl o trestné činnosti skupiny ostatních spoluobviněných a že pro ně připravoval "právní podmínky" k této činnosti, přičemž z kontextu odůvodnění jasně vyplývá, že mělo zejména jít o přípravu smluv nutných k provedení majetkových dispozic, jimiž se vyváděl majetek z předmětných obchodních společností, a následné řízení obhajovací strategie skupiny.
24. Vyvrácení námitky ad 3) do značné míry vyčerpaly již úvahy Ústavního soudu k námitce ad 2). Nad jejich rámec Ústavní soud konstatuje, že za tzv. souhrnná skutková zjištění nelze označit situaci, v níž byly v odůvodnění uvedeny všechny důkazy k osobě stěžovatele zvlášť a na základě obsahu těchto důkazů dospěly obecné soudy ke skutkovým zjištěním týkajícím se rovněž toliko stěžovatele, byť byly popsány a zdůvodněny relativně stručně.
25. Konečně ani námitka č. 4) zjevně nebyla způsobilá opodstatnit kasační zásah Ústavního soudu. Stěžovatel předně nijak tvrzený rozpor nespecifikuje. Mimo to Ústavní soud poukazuje na nesprávný výklad principu právní jistoty stěžovatelem. Odvolací soud rozhodoval o dvou různých rozsudcích soudu nalézacího po dvou různých hlavních líčeních. Jeho role při rozhodování o odvolání proti druhému rozsudku nalézacího soudu v pořadí tak byla jiná než v případě prvého odvolání. V řízení o odvolání proti rozsudku nalézacího soudu vydaného po zrušení jeho předchozího rozsudku odvolacím soudem rozhoduje odvolací soud primárně o tom, zda nalézací soud respektoval jeho závazný právní názor a pokyny ohledně úkonů, které měl provést, eventuálně rovněž o případných nových vadách rozsudku soudu prvého stupně či řízení předcházejícího jeho vydání. Je to tedy především odvolací soud, kdo je povolán, aby posoudil, zda se nalézací soud ve svém novém rozhodnutí řídil jeho pokyny. Odvolatel tak nemá žádné právo na konkrétní výsledek tohoto posouzení odvolacím soudem. Tvrdí-li stěžovatel, že toto posouzení provedl odvolací soud nekonzistentně se svým původním právním názorem, avšak nijak tuto nekonzistentnost blíže nevysvětluje, nemůže tuto jeho námitku Ústavní soud dále přezkoumávat.
26. K tomu nutno dodat, že nalézací soud v souladu s předchozím závazným právním názorem odvolacího soudu rozhodl znovu tak, že v řadě skutků stěžovatele i jeho spoluobviněné zprostil obžaloby. Tato okolnost nesvědčí pro závěr, že by nalézací soud pokyny odvolacího soudu zcela prokazatelně ignoroval, čímž se rozšiřuje i prostor pro hodnocení odvolacího soudu, zda nalézací soud jeho pokynům skutečně plně vyhověl. Kromě toho stěžovatel musel vědět, že odvolací soud může i sám napravit případné pochybení nalézacího soudu, spočívající v tom, že nalézací soud nenásledoval pokyn odvolacího soudu k odstranění vad jeho předchozího rozhodnutí. Vytýká-li stěžovatel v obecné rovině odvolacímu soudu, že po nalézacím soudu nejprve uložil, aby lépe odůvodnil své rozhodnutí ohledně obsahu důkazů, skutkových zjištění atd., a následně, ačkoliv nalézací soud tomuto pokynu zcela nevyhověl, odhlíží přitom zcela od toho, že odvolací soud tuto vadu původního rozsudku nalézacího soudu odstranil sám. Jinými slovy, stěžovateli mohlo vzniknout přinejlepším legitimní očekávání, že odvolací soud nepřipustí jeho odsouzení s nedostatečným odůvodněním, nemohlo mu však vzniknout legitimní očekávání, že by sám odvolací soud nemohl nedostatečnost tohoto odůvodnění odstranit.
27. Ostatně Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí byla předmětem řízení před Ústavním soudem již kvůli ústavním stížnostem dvou stěžovatelových spoluobviněných a ani ve vztahu k nim nedospěl Ústavní soud k závěru, že by postup dokazování, zjištění skutkového stavu a odůvodnění obecných soudů vykazoval vady zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 1338/17 ze dne 29. 6. 2017 a usnesení III. ÚS 1337/17 ze dne 12. 9. 2017). Jakkoliv Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele individuálně, neboť skutečnost, že nedošlo napadenými rozhodnutími k porušení základních práv jeho spoluobviněných, ještě neznamená, že by nemohlo dojít těmi stejnými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, i ostatní spoluobvinění namítali vedle nepřezkoumatelnosti a nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí i překvapivost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se však ani v těchto řízeních s touto námitkou, která měla v souvislostech nynějšího případu již ze své podstaty stejný dopad ve vztahu ke všem spoluobviněným, neztotožnil a ani v případě stěžovatele pak neshledal důvod, který by v jeho případě tento závěr měl změnit.
V. Závěr
28. Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledává žádné vady, které by je zatížily vadou protiústavnosti. Žádného stěžovatelem tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv se obecné soudy nedopustily. Právní závěry, z nichž napadená rozhodnutí vychází, nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a proces dokazování ani odůvodnění nevybočil z rámce ústavní konformity.
29. Jelikož Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů ani v řízeních jim předcházejících žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu