ECLI:CZ:US:2018:1.US.2049.18.1
sp. zn. I. ÚS 2049/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. J., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Simonou Oriničovou, advokátkou se sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 6 Tdo 191/2018-94, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2017 sp. zn. 3 To 58/2016, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2016 č. j. 4 T 14/2014-3625 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2015 č. j. 3 To 34/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující.
3. Usnesením ze dne 16. 3. 2015, č. j. 4 T 14/2014-3067 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o vrácení trestní věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Hlavním důvodem bylo zjištění, že orgány činné v trestní řízení nevyhověly návrhu stěžovatele na vlastní výslech, který učinil po prostudování spisového materiálu na samý závěr přípravného řízení, když předtím vypovídat odmítl.
4. Ke stížnosti státní zástupkyně Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 3 To 34/2015, usnesení soudu prvého stupně zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stížnostní soud nezjistil závažné procesní vady přípravného řízení, které by nebylo možné napravit v řízení před soudem. Obžaloba podle jeho názoru nebyla podána předčasně. Soudu prvého stupně uložil provést úplně dokazování a činit kroky k vyslechnutí všech obviněných.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2016, č. j. 4 T 14/2014-3625, byli stěžovatel a J. R. pod bodem II. rozsudku uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. Tohoto jednání se dopustili podle skutkových zjištění krajského soudu zkráceně řečeno tím, že J. R. jako jediný společník společnosti X a stěžovatel jako jednatel této společnosti, po společné předchozí vzájemné dohodě, s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty, uskutečnili pro společnost dovozy spotřebního zboží s původem v Číně, které bylo v předmětném období proclené do režimu volného oběhu, a deklarovali jeho vývoz do zahraničí. Toto spotřební zboží nebylo ve skutečnosti do zahraničí vyvezeno, ale bylo dopraveno a prodáno přesně nezjištěným asijským obchodníkům. V daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti za rozhodné období pak uvedli nepravdivý údaj o osvobozeném plnění s místem plnění mimo tuzemsko s nárokem na odpočet daně, ačkoli věděli, že zboží nebylo zahraničním odběratelům dovezeno.
6. Stěžovatel byl za toto jednání odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti podnikání velkoobchod s oděvy a obuví na dobu pěti roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných.
7. O odvolání všech obviněných a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 3 To 58/2016-3962, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestech odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (bod I.) odsoudil každého z obviněných podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Současně podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
8. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Tdo 191/2018-94, odmítl.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ani v přípravném řízení ani v řízení soudním nebyly respektovány základní postuláty trestního řízení a došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení. To mělo za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Od počátku soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny, jelikož byl nucen sám po celé řízení prokazovat vlastní nevinu. Připomíná, že policie jej v přípravném řízení odmítla vyslechnout a že tento deficit byl důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci, s čímž se však neztotožnil stížnostní soud. Má za to, že jeho obvinění je vykonstruované a jednání uměle kriminalizované, na což usuzuje i s ohledem na medializaci několika jiných modelových případů, jejichž předmětem byly obdobné daňové trestné činy. Tímto způsobem se měl o věci vyjádřit i soudce odvolacího soudu.
10. Poukázal dále na to, že svědci před soudem prvého stupně potvrdili, že pracovní činnost stěžovatele ve společnosti X byla orientována pouze na dovoz zboží z Číny do ČR a na další pohyb zboží již faktický vliv neměl. Dostal jen od spoluobviněného R. zpětně informaci o tom, že zboží bylo dodáno konečnému zákazníku a že bylo zaplaceno. Nepodílel se na zajištění přepravy zboží, nezajišťoval proclení zboží, nebyl v přímém kontaktu s dopravci, obchodními zástupci, ani s odběrateli. Tuto činnost měl ve společnosti na starosti spoluobviněný J. R. Se zbožím po dovozu do ČR disponovalo velké množství osob, které se podílely na jeho přeložení ve skladech z kontejnerů k další přepravě. Při překládce v ČR se však nejednalo o dodání konečnému zákazníkovi. K prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhoval celou řadu důkazů, které však soudy odmítly provést.
11. Stěžovatel se domnívá, že jeho osobu soudy hodnotily přísněji než další obviněnou, ačkoli stěžovatel byl toliko v postavení zaměstnance, který plnil zadané úkoly.
12. Stěžovatel má za to, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu. Úmyslné jednání nebylo prokázáno. Orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že by se s ostatními obviněnými na čemkoli domlouval a tyto závěry jsou v rovině nepotvrzených domněnek.
13. Rozhodnutí soudů obou stupňů podle názoru stěžovatele vybočují jednak z mezí ústavnosti, jednak jsou v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora (viz rozhodnutí ve věcech C-354/03, C-335/03, C-484/03). V nich je vysloven názor, že nárok na odpočet nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížená daňovým podvodem, o němž plátce neví, nebo nemůže vědět. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 129/2006-142.
14. Stěžovatel žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o anonymizaci jeho osobních údajů.
15. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu relevantního spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
17. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. řádu). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
18. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí velmi obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Soud druhého stupně k četným námitkám odvolatelů, doplnil dokazování a podrobně se vypořádal i s další argumentací. Ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení trestnosti jednání stěžovatele se však s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy ohledně hodnocení důkazů v mnohém odkázal. Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu soudů, a jejich závěry potvrdil. Svá rozhodnutí soudy náležitě zdůvodnily.
19. Vyhodnocením důkazního řízení dospěly soudy k závěru, že stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými v rozporu s fakturací zboží dovezené s Číny nedodal do jiného členského státu EU. Zboží tak proto dále nemohl prodávat a fakturovat bez daně z přidané hodnoty. Pokud vývoz do zahraničí přesto deklaroval a nárokoval si v daňových přiznáních odpočet daně (osvobozené plnění s nárokem na odpočet daně), svou daňovou povinnost zkrátil. Do oběhu se tak dostalo zboží, za které již daň nebude zaplacena. Obhajobu stěžovatele, že o této zavedené praxi jako jednatel klíčové obchodní společnosti, která přeprodej v masivních objemech prováděla, obecné soudy považovaly za zcela vyvrácenou provedeným dokazováním. Ke znovu opakovaným námitkám stěžovatele lze odkázat na obsáhlý rozbor důkazní situace obsažený v odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu. Porušení zásad spravedlivého procesu nesprávnou realizací důkazního řízení neshledal ani soud dovolací.
20. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15). V případě stěžovatele však o takovou situaci nešlo. V jeho věci soud nalézací po provedení velmi rozsáhlého dokazování dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl a v odůvodnění uvedl, co jej k tomu vedlo. Odvolací soud pak některým důkazním návrhům obhajoby vyhověl a dokazování o ně doplnil, aby pak důkazní situaci prohlásil za ucelenou. Tím své povinnosti obecné soudy dostály, neboť navrhované důkazy by neměly na posouzení náležitě objasněného skutkového stavu žádný vliv.
21. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení výraznější procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
22. Z řečeného vyplývá, že přijaté skutkové závěry mají v provedeném dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu protiprávního jednání nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
23. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval rozložením důkazní povinnosti v daňovém řízení a významem formálně bezvadných daňových dokladů, přičemž dospěl k závěru, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131)]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)].
24. Co se pak týče stěžovatelových námitek stran výše uloženého trestu, Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence.
25. Soud prvého stupně i soud dovolací se otázkou druhu a výše trestu náležitě zabývaly a rozvedly, jakými úvahami se při jeho ukládání řídily. Soud prvého stupně vedle úvah o povaze a závažnosti trestné činnosti a poměrech stěžovatele se zabýval i mírou zavinění každého ze spolupachatelů. Odvolací soud k námitkám stěžovatele dodal, že jemu uložený trest je na samé spodní hranici zákonné trestní sazby a jeho ukládání pod sazbou nepřipadá vzhledem k okolnostem v úvahu. Na rozdíl od spoluobviněného R. se přitom nepřiklonil ke zpřísnění uloženého trestu, které navrhoval státní zástupce, o uložení trestu peněžitého. Vedlo ho k tomu především zhodnocení podílu jednotlivých osob na trestné činnosti.
26. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
27. Totéž platí i o části petitu, jímž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015 č. j. 3 To 34/2015. Jím vrchní soud zrušil usnesení soudu prvého stupně, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím, které předcházelo rozhodnutím soudů ve věci samé, byla trestní věc stěžovatele vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém stěžovatel mohl uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení vrchního soudu za rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud by stěžovatel toto rozhodnutí napadl samostatně ústavní stížností, byla by odmítnuta pro nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu jako nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, zmíněný v odst. 6, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3589/14 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3477/13 ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1538/11 ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 1210/11 ze dne 4. 5. 2011 a další).
28. Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
29. K návrhu na anonymizaci údajů o stěžovatelově totožnosti s ohledem na zájmy osob stěžovateli blízkých Ústavní soud dodává, že v současnosti provádí v trestních věcech fyzických osob úplnou anonymizaci s iniciálami. Tento proces tedy proběhne i v jeho věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu