ECLI:CZ:US:2018:1.US.2714.18.1
sp. zn. I. ÚS 2714/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Čeňka Růžičky 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, č. j. 53 T 16/2015-626, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2017, č. j. 6 To 76/2017-692, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 8 Tdo 583/2018-43, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2018, doplněnou samostatným podáním stěžovatelky došlým dne 14. 8. 2018, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví blíže identifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelčina názoru byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 39 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou ze dvou skutků kvalifikovaných jako zločin úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž tato právní kvalifikace se u prvého skutku sbíhala s přečinem padělání veřejné listiny dle §348 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byla dle §211 odst. 6 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
3. Skutky kladené stěžovatelce za vinu spočívaly, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka měla uvést v žádosti o poskytnutí úvěru u Komerční banky, a.s., ve výši 5,000.000,- Kč, o nějž měla žádat společně se svým manželem, nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli, výši svého průměrného měsíčního příjmu a svého předchozího zaměstnání jako státní zástupkyně a k žádosti úvěrující banky této zaslat nepravdivé potvrzení o svém tehdejším zaměstnání, padělané výpisy ke svému účtu a padělanou kopii vysokoškolského diplomu, jímž měla Masarykova univerzita udělit stěžovatelce titul JUDr., přičemž k poskytnutí úvěru pro podezření, že zaslané údaje jsou nepravdivé, nedošlo, a následně se stěžovatelka měla pokusit u Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s., obdobným způsobem vylákat úvěr ve výši 3,820.000,- Kč, k jehož poskytnutí rovněž pro podezření z toho, že jí uvedené informace nejsou pravdivé, nedošlo.
4. Stěžovatelka i státní zástupkyně se proti napadenému rozsudku odvolaly. Odvolací soud k podkladu odvolání státní zástupkyně zrušil výrok o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a ve výroku o zproštění obžaloby ve vztahu k jejímu manželovi, zatímco její odvolání zamítl. Nově svým napadeným rozsudkem odvolací soud uložil stěžovatelce trest odnětí svobody v délce trvání šesti let a šesti měsíců a jejího manžela zprostil obžaloby z jiného důvodu než nalézací soud. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojila dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá, že 1) nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností; 2) nevypořádaly se s některými stěžovatelčinými námitkami; 3) neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy; a 4) automaticky dovodily vinu stěžovatelky s ohledem na její trestní minulost. Podstatu stěžovatelčiných námitek lze shrnout v jednotlivostech takto:
6. Ad 1) stěžovatelka uvádí, že byla před uplynutím fixace hypotéky, kterou s manželem splácela, oslovena hypoteční poradkyní s nabídkou převodu hypotéky k jiné finanční instituci s výhodnějšími podmínkami. Když však stěžovatelka nesouhlasila s odhadem ceny nemovitosti, dala pokyn hypoteční poradkyni, aby veškeré kroky směřující k refinancování úvěru zastavila. I kdyby se tak stěžovatelka dopustila skutku kladeného jí za vinu, jeho trestnost by zanikla, neboť stěžovatelka od svého záměru upustila.
7. Stěžovatelka ještě k praxi oslovování potenciálních klientů doplnila, že v návaznosti na její případ došlo v Komerční bance k výrazným personálním změnám, což v souvislosti s dalšími důkazy může vést ke zcela jiným závěrům.
8. Ad 2) stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy se nijak nevypořádaly s jejím tvrzením, že e-maily doložené hypoteční poradkyní, které jí měla zaslat stěžovatelka, na sebe logicky ani časově nenavazují, jakož ani s námitkou, že tyto byly upraveny ze strany třetí osoby. Stejně tak se obecné soudy nevypořádaly s námitkou, že trestnost stěžovatelčina skutku by zanikla, i kdyby se jej dopustila, což však popírá.
9. Ad 3) stěžovatelka namítá, že ač opakovaně popírala, že by vypisovala žádosti o nahlížení do registru či žádost o úvěr a tuto žádost ani nepodepsala, nebyl zpracován grafologický znalecký posudek, aby toto její tvrzení mohlo být postaveno najisto.
10. Ad 4) se stěžovatelka ohradila proti tomu, že byť obecné soudy samy výslovně uvedly, že na stěžovatelku je třeba hledět jakožto na netrestanou, tímto východiskem se neřídily a přímo konstatovaly, že fikce neodsouzení nemůže její dřívější skutky vymazat. Takový postup je ovšem v rozporu s účelem zákona, základními zásadami trestního řízení i ústavním požadavkem na rovnost účastníků řízení.
11. Ve svém samostatně vypracovaném doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu zasláno jejím právním zástupcem a doručeno dne 14. 8. 2018, stěžovatelka opakuje některé výše uvedené námitky, sama se vyjadřuje k obsahu některých důkazů a k údajným pochybením obecných soudů odpírajících provést stěžovatelkou navržené důkazy a uvádí, že odvolací soud se její věcí řádně nezabýval, neboť veřejné zasedání o odvolání bylo ukončeno cca po 20 minutách. Závěrem stěžovatelka popírá svou vinu a zdůrazňuje, že rozsudek je zničující nejen pro ni, ale i pro její děti. Jelikož toto podání nebylo zjevně vypracováno právním zástupcem stěžovatelky, Ústavní soud se jím samostatně nemohl zabývat. Rovněž poté, co se seznámil s jeho obsahem, naznal, že jde jen o rozšíření argumentace uvedené již v ústavní stížnosti, ale že v něm stěžovatelka nepředložila žádný argument takové povahy, že by bylo namístě ji vyzvat, aby ústavní stížnost řádně doplnila podáním zpracovaným kvalifikovaně jejím právním zástupcem.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelčina argumentace směřuje ve své podstatě toliko proti procesu dokazování a jeho výsledkům. Možnosti Ústavního soudu proti procesu dokazování zasáhnout jsou však velice omezené. To je v trestním řízení dáno zejména tím, že toto je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Obsah této zásady velmi pregnantně formulovaly v odůvodnění svých rozhodnutí jak nalézací soud, tak odvolací soud.
15. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam této zásady, spočívající v tom, že zákon nepředepisuje soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
16. Tato zásada je projevem důvěry, jíž v demokratickém a právním státě veřejná moc svěřuje soudcům jakožto osobám zajišťujícím naplňování funkcí nezávislého soudnictví, činí mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce. Pokud tak soud na základě před ním provedeného dokazování, nevybočiv při něm z mezí uvedených níže, nabyde vnitřní přesvědčení, že skutek, v němž je spatřován trestný čin a pro nějž byla podána obžaloba, se stal a že jej spáchal obžalovaný či obžalovaná, nemůže Ústavní soud toto jeho vnitřní přesvědčení zvrátit či překonat, a to ani tehdy, pokud by snad měl za to, že by stejným způsobem dospěl k odlišnému výsledku.
17. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
18. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
19. K žádné z těchto výjimek v nyní projednávané věci nedošlo. Stěžovatelčina argumentace sice částečně odpovídá námitce tzv. opomenutých důkazů a nedostatečného vypořádání se s námitkami obhajoby, tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné. K jednotlivým námitkám se pak Ústavní soud vyjadřuje následovně:
20. Námitka 1) není ani potenciálně způsobilá vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. Jedná se o pouhou polemiku se skutkovým stavem, k němuž dospěly obecné soudy, zejména soud nalézací, přičemž však stěžovatelka ani nevysvětlila, v čem přesně by se situace měla z hlediska její trestní odpovědnosti lišit, jestliže by podnět k žádosti o převod hypotéky nevzešel od ní, ale od hypoteční poradkyně, jestliže podstatou obvinění proti ní bylo nikoliv projevení zájmu o převod hypotéky, ale žádost o hypotéku s úmyslně uvedenými nepravdivými údaji. Stěžovatelka přitom netvrdí, že pochybné praktiky hypotečních poradců, které ve své stížnosti toliko naznačuje, ale přímo nevysvětluje, měly spočívat právě v tom, že by úmyslně nepravdivou žádost nezaslala stěžovatelka, ale hypoteční poradkyně.
21. To platí identicky i pro tvrzení stěžovatelky, že v návaznosti na její případ došlo v Komerční bance, a. s., k personálním změnám. Ty nijak nepopisuje a nijak nekonkretizuje ani to, k jakým odlišným závěrům o její vině by tyto změny mohly vést a v souvislosti s jakými dalšími okolnostmi, které stěžovatelka naznačuje, by se tak mohlo stát. K námitce, že trestnost stěžovatelčina pokusu by zanikla, i kdyby se jej dopustila, Ústavní soud uvádí, že tato je lichá. Vztahuje se k jinému skutkovému stavu, než jaký vzaly za prokázaný obecné soudy, do nějž Ústavní soud, jak uvedeno výše sub 14. až 18., nemůže zasahovat.
22. Jako obiter dictum lze dodat, že i ve stěžovatelkou nastíněné hypotetické konstrukci, že k zániku trestnosti by došlo proto, že stěžovatelka dala hypoteční poradkyni pokyn učinit veškeré kroky směřující k převedení hypotéky, stěžovatelka přiznává, že se tak stalo proto, že nebyla spokojena s odhadem ceny nemovitosti. I v této své hypotetické konstrukci tedy stěžovatelka neupustila od dalšího jednání jen pro své svědomí, ale proto, že pro ni další spáchání trestného činu nebylo lukrativní. Tento detail vylučuje dle ustálené rozhodovací praxe dobrovolnost upuštění od pokusu ve smyslu §21 odst. 3 trestního zákoníku, neboť tuto podmínku nesplňuje pachatel tehdy, jestliže od svého původního záměru upustí pouze proto, že při něm narazí na překážky, s nimiž původně nepočítal (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1965, sp. zn. 2 Tz 5/65, publ. jako Rt 33/1965, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 1957, sp. zn. 1 Tz 117/57, publ. jako Rt 85/1957).
23. Pod takovou situaci lze zcela nepochybně zahrnout i upuštění od dokonání činu, jestliže je pro pachatele spojeno s vidinou menšího prospěchu, než jaký si od něj sliboval. V daném případě by totiž stěžovatelka ani nebyla motivována k činu, pokud by jeho výsledkem neušetřila oproti původním hypotečním podmínkám.
24. Souhrnně k námitce 1) Ústavní soud uzavírá, že nalézací soud i odvolací soud své skutkové závěry odůvodnily pečlivě a přesvědčivě a stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko napadá některé dílčí aspekty tohoto odůvodnění či těchto zjištění samotných, ovšem v rozsahu natolik parciálním, že ani kdyby této stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud dal za pravdu, jiné rozhodnutí obecných soudů by to samo o sobě nemohlo vyvolat.
25. Námitka 2) je pouhým opakováním obhajoby stěžovatelky z trestního řízení před obecnými soudy, která nikterak nebere v úvahu odůvodnění napadených rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč dospěly k závěru, že stěžovatelka předmětné e-maily zasílala, a to zejména poukázáním na tak detailní znalost informací o poměrech stěžovatelky, respektive o průběhu vyřizování předmětných žádostí, že jimi mohla disponovat toliko stěžovatelka, jakož i uvedením, že neuvěřily stěžovatelčině podezření ohledně konkrétní osoby, která takto mohla s inkriminovanými e-maily manipulovat, neboť její výpověď byla konzistentní po celou dobu trestního řízení, zatímco stěžovatelka tu svou měnila (srov. s. 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud na základě tohoto odůvodnění nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy vybočily z mantinelů ústavní konformity vyvozování skutkových závěrů z provedeného dokazování, jakož i odůvodnění soudního rozhodnutí, jestliže stěžovatelka neposkytla žádnou argumentaci, která by přesvědčivým způsobem tyto závěry vyvrátila a přímo by na ně reagovala.
26. Námitka 3) postrádá přesvědčivost. Obecné soudy se s obhajobou stěžovatelky, že předmětné žádosti podepsala, vypořádaly velmi plausibilním způsobem. Poukázaly na to, že sama stěžovatelka přiznala, že nějaké listiny podepisovala, domnívala se však, že se jedná jen o jakýsi nezávazný screening (srov. s. 18 napadeného rozsudku nalézacího soudu) a že se v tomto směru lišila její výpověď v průběhu trestního řízení, kdy nejprve stěžovatelka připustila, že nějaké listiny podepisovala, teprve až v odvolacím řízení začala tuto skutečnost negovat (s. 15 - 16 a s. 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
27. Jestliže za těchto okolností obecné soudy nepovažovaly podpis předmětných dokumentů za důvodně zpochybněný, je takový závěr v plném souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud naopak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko zopakovala svou předchozí obhajobu, aniž se jakkoliv vypořádala s argumentací obecných soudů, Ústavní soud se touto její námitkou nemůže dále zabývat nad rámec výše uvedeného závěru o souladnosti postupu obecných soudů se zásadou volného hodnocení důkazů.
28. Konečně ani námitka 4) nemohla závěr Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti zvrátit. Z odůvodnění napadených rozsudků nalézacího i odvolacího soudu plyne, že tyto si fikce neodsouzení byly vědomy a naopak z nich nelze jakkoliv dovodit, že by ve vztahu ke stěžovatelce presumovaly vinu jen na základě jejích dřívějších odsouzení. O tom svědčí rozsáhlé odůvodnění závěru o vině stěžovatelky, které se neopírá o její předchozí odsouzení, ale toliko o skutečnosti zjištěné v rámci daného trestního řízení [viz výše vypořádání námitky 1) sub 20. a násl.] o její předchozí odsouzení neopírá, obecné soudy je zmiňují jen v rámci odůvodnění svých úvah o trestu.
29. Ústavní soud je názoru, že nelze považovat za porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody, jestliže obecné soudy vezmou při volbě a výměře trestu v úvahu skutečnost, že stěžovatelka setrvává opakovaně na prakticky stejném způsobu protiprávního jednání. Na tom ničeho nemění skutečnost, že tato jednání byla v minulosti součástí skutků, za něž byla stěžovatelka odsouzena a následně ohledně takových odsouzení počala platit fikce neodsouzení. To platí však jen tehdy, omezuje-li se soud právě jen na přihlédnutí k opakovanému způsobu páchání, tedy nebere-li nijak do úvahy skutečnost předchozích odsouzení za skutky, jichž byla tato jednání součástí (např. neúčinnost dříve uložené trestní sankce).
30. Vztaženo na nynější věc to znamená, že je sice třeba vytknout odvolacímu soudu, že v relevantní pasáži odůvodnění jeho napadeného rozsudku uvádí nepříliš vhodné formulace, že stěžovatelka je speciální recidivistka a že na ni předchozí odsouzení nemělo kýžený výchovný dopad, které jsou prima facie v rozporu s výše uvedenými východisky, materiálně však výši trestu neodůvodnila právě tato skutečnost. Pro odvolací soud bylo totiž zjevně rozhodující to, že oba dřívější trestné činy stěžovatelky, k nimž se vztahuje fikce neodsouzení, byly provedeny prakticky totožně jako v nynější věci, že mezi nimi byla i poměrně krátká časová souvislost a zejména že šlo o pokus ukončený (s. 23 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tomu Ústavní soud nemá co vytknout, neboť tato úvaha je v souladu s východiskem naznačeným výše sub 29. Je tedy zřejmé, že závěr o výměře trestu by zůstal stejný, i kdyby se odvolací soud zdržel nevhodných formulací a že tyto v jeho úvahách nehrály žádnou roli.
31. Fikce neodsouzení je fikcí právní a Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že nemůže vést k naprostému ignorování skutečnosti, že fakticky byl čin spáchán. Jde ostatně o fikci neodsouzení, nikoliv o fikci, že se čin nikdy nestal. Stěžovatelce v pohledu odvolacího soudu proto nepřitížila skutečnost, že byla již dvakrát trestána za obdobnou trestnou činnost, ale její perseverace v uvádění nepravdivých údajů při žádostech o úvěr, kterážto skutečnost existuje nezávisle na jejích předchozích odsouzeních, k nimž se vztahuje fikce neodsouzení.
V. Závěr
32. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejího doplnění i napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva či svobody. Dokazování před nimi proběhlo plně v souladu se všemi ústavněprávními kautelami, které se na něj vztahují, a v mezích ústavní konformity se nachází i zbytek jejich procesního postupu. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu