ECLI:CZ:US:2018:1.US.879.18.1
sp. zn. I. ÚS 879/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. V. T., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 11. 2016, č. j. 29 T 6/2015-3508, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2017, č. j. 2 To 27/2017-3731, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 11 Tdo 977/2017-57, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2018 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2018, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů konkretizovaných v návětí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 38 Listiny, čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proč navrhl Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "nalézací soud") vymezeným v návětí shledán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s ustanovením §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl dle ustanovení §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (dnes dle §56 odst. 2 písm. b) - pozn. Ústavního soudu) zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dle ustanovení §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku k trestu vyhoštění v délce trvání osmi let.
3. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen tak, jak uvedeno v předcházejícím odstavci, spočíval zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel se měl spolu s dalšími osobami v několika intervalech mezi podzimem roku 2012 do počátku června roku 2014 (dále jen "rozhodné období") v H. podílet na provozu ilegální tzv. velkokapacitní pěstírny konopí setého za účelem získání látky delta-9 tetrahydrocannabinol (dále jen "THC"), jež patří mezi omamné a psychotropní látky, v níž mělo v rozhodném období být vyprodukováno nejméně necelých sto kilogramů konopí s obsahem cca 10 kilogramů THC v hodnotě cca 4,5 milionu Kč, přičemž kdyby provoz pěstírny nezastavil policejní zákrok a aktuálně pěstované rostliny by dosáhly požadovaného vzrůstu a jemu korespondujícího obsahu THC, překročila by jednoznačně hodnota vyprodukovaného THC pět milionů Kč. Stěžovatel měl přitom působit jako člen organizované skupiny, přičemž jeho role měla spočívat v péči o rostliny konopí setého.
4. Stěžovatel podal spolu se spoluobžalovanými proti rozsudku nalézacího soudu specifikovanému v návětí odvolání, jež zamítl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") svým usnesením specifikovaným v návětí. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením rovněž specifikovaným v návětí.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá na námitkách 1) nezabývání se meritorně stěžovatelovým dovoláním ze strany Nejvyššího soudu, 2) opomenutých důkazů a nesouladu v dokazování, 3) nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, 4) nezákonného uložení trestu vyhoštění. V jednotlivostech lze stěžovatelovy argumenty, jimiž podporuje tyto své námitky, vystihnout takto:
6. Ad 1) stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se jeho věcí nezabýval meritorně, když i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ke stěžovatelovu dovolání částečně připustil relevanci jeho hmotněprávních námitek.
7. Ad 2) stěžovatel brojí proti skutkovým závěrům, z nichž obecné soudy vycházely v rozporu se zásadou in dubio pro reo a bez dostatečné opory v dokazování při dovozování naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat "škoda velkého rozsahu" a "člen organizované skupiny". Dle stěžovatelova názoru ohledně jeho osoby nebylo naplnění těchto znaků ani potvrzeno, ani vyvráceno. Stěžovateli zejména nebyl prokázán alespoň nepřímý úmysl ve vztahu ke znaku organizované skupiny. Stěžovatel nevěděl, že se podílí na trestné činnosti, a byl pouze využit k tomu, aby pečoval o rostliny, což činil z obavy o svůj život po celou dobu v podřízené roli, mimo to ani nevěděl, že se na provozování pěstírny podílí ještě nějaké další osoby.
8. Ohledně znaku "škoda velkého rozsahu" pak stěžovatel uvádí, že k tomu, aby bylo konopí vypěstováno v rozsahu, který by umožnil jeho prodej za cenu, v jejímž důsledku by škoda překročila hranici škody velkého rozsahu, by musela být učiněna řada dalších kroků, u nichž nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by k nim došlo nebýt zásahu policie. Nikdy rovněž nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který by objektivně určil skutečnou výši škody, případně skutečnou výši škody v budoucnu, nedošlo-li by k zásahu policie.
9. Ad 3) stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud s jeho argumentací v dovolání vypořádal pouze obecně bez vyvrácení konkrétních námitek stěžovatele, když jenom uvedl, že se jedná o námitky toliko procesního rázu.
10. Ad 4) stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel má v České republice rodinu a dle svého úmyslu se zde chce zdržovat, přičemž Vietnam opustil pouze ze strachu z nedemokratického režimu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ve stěžovatelově věci jde z hlediska ústavněprávního, zjednodušeně řečeno, o otázky ústavněprávních požadavků na dokazování a právní kvalifikaci uplatněnou na zjištěný skutkový stav, odůvodnění soudních rozhodnutí a ukládání trestu vyhoštění. Ke všem těmto třem otázkám se Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyjádřil, přičemž při konfrontaci s jeho ustálenou rozhodovací praxí stěžovatelova věc v žádné z těchto otázek z rámce ústavní konformity nevybočuje. Jednotlivé stěžovatelovy námitky Ústavní soud vypořádává následovně:
14. K námitce 1) Ústavní soud konstatuje, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření formuloval pasáž vztahující se k dovolání stěžovatele a jeho spoluobviněných tak, že jde "o jistý náznak hmotněprávně relevantních námitek", přičemž následně vyložil, proč jsou tyto námitky zjevně neopodstatněné, a právě pro jejich zjevnou neopodstatněnost navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání všech odsouzených odmítl dle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud tak po přezkoumání obsahu dovolání všech spoluobviněný učinil, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí (k tomu viz dále sub 20.) je dobře patrné, proč dovolací argumentaci za zjevně neopodstatněnou považoval. Všechny dovolací námitky totiž již byly řešeny dřívější judikaturou obecných soudů a žádný z jejích závěrů nesvědčil pro jiné rozhodnutí ve věci samé, než jaké učinil nalézací soud. Nejvyšší soud tak postupoval v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu, tedy nejednal protiústavně ani nezákonně, ale zcela secundum et intra legem.
15. K námitce 2) Ústavní soud toliko opakuje, že není jeho rolí, aby samostatně hodnotil provedené důkazy a svými úvahami nahrazoval úvahy soudů obecných, nýbrž aby posoudil, zda tyto dodržely při provádění a hodnocení důkazů parametry, které pro tyto činnosti stanoví ústavní pořádek. Jinými slovy, Ústavní soud může přezkoumávat pouze proces, nikoliv výsledek hodnocení důkazů. To je odrazem zásady volného hodnocení důkazů, jíž je ovládáno české trestní řízení (srov. §2 odst. 6 trestního řádu), a podle níž je mírou důkazu vnitřní přesvědčení rozhodujícího orgánu, v nynějším případě soudu. Důsledkem této zásady je, že pokud rozhodující orgán nevykročí při provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkového stavu z nich z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho závěry přehodnocovat, a to ani kdyby hypoteticky sám tyto procesy zopakoval a dospěl k odlišným závěrům. To je projevem vnitřní dělby moci soudní, vyjadřující rozdílné úlohy a jim odpovídající pravomoci obecného soudnictví a Ústavního soudu.
16. Obecná povinnost přezkoumávat po obecných soudech dokazování nevyplývá pro Ústavní soud ani z Úmluvy, na jejíž čl. 6 stěžovatel odkazoval, neboť proces dokazování i jeho právní úprava je věcí jednotlivých států, jak setrvale rozhoduje Evropský soud pro lidská práva. K tomu srov. např. rozsudek pléna ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, č. stížnosti 10590/83, §68 (všechna rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná na serveru http://hudoc.echr.coe.int/); rozsudek pléna ze dne 20. 11. 1989 ve věci Kostovski proti Nizozemí, stížnost č. 11454/85, §39; rozsudek ze dne 26. 3. 1996 ve věci Doorson proti Nizozemí, stížnost č. 20524/92, §67; rozsudek ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemí, stížnosti č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, §50; rozsudek ze dne 26. 2. 2013 ve věci Papadakis proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, stížnost č. 50254/07, §86; rozsudek ze dne 12. 6. 2014 ve věci Dončev a Burgov proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, stížnost č. 30265/09, §48; rozsudek ze dne 8. 1. 2013 ve věci Baltinš proti Lotyšsku, stížnost č. 25282/07, §55; a mnohá další rozhodnutí.
17. Ústavní soud tak může zasáhnout do procesů dokazování jen za výjimečných okolností. Ty nastávají tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na stránce https://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze bez důvodné pochybnosti uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
18. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], v nichž předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
19. Námitka 2) v zásadě prezentuje shora nastíněnou situaci, v níž nebylo dosaženo zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Ústavní soud zdůrazňuje, že důkazním standardem je právě skutkový stav bez důvodných pochybností, nikoliv bez vší pochybnosti, jak tvrdí stěžovatel. Mírou tohoto důkazního standardu je pak, jak uvedeno výše, vnitřní přesvědčení soudce, které Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat, přičemž v nynějším případě Ústavní soud ohledně stěžovatelem konkretizované nedostatečnosti dokazování nemohl uzavřít, že by se vymykala objektivnímu rámci, v němž probíhá volné hodnocení důkazů a při jehož nepřekročení není Ústavní soud oprávněn k zásahu (srov. výše sub 15. a ohledně obou konkrétních námitek dále sub 22. a násl.). Žádnou stěžovatelem výslovně neartikulovanou, ale apriorně zřejmou situaci, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zrušit napadená rozhodnutí z důvodů tkvících v provedeném dokazování a jeho výsledcích, neshledal Ústavní soud ani sua sponte.
20. K námitce 3) Ústavní soud uvádí, že tuto stěžovatel nijak nekonkretizoval, tedy nenabídl Ústavnímu soudu žádnou argumentační linii, již by měl v této věci následovat. Sám od sebe Ústavní soud žádné vady, které by potenciálně mohly rozhodnutí Nejvyššího soudu postavit do rozporu s požadavky na ústavní konformitu odůvodnění soudního rozhodnutí, neshledal. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí dle dřívější judikatury Ústavního soudu odpovídá a je logické, vnitřně konzistentní a přesvědčivé.
21. Ohledně vypořádání námitek stěžovatele směřujících do procesní oblasti, zejména do oblasti dokazování, Nejvyšší soud neshledal ve stěžovatelově věci žádnou ze situací, v nichž by dle výše uvedených závěrů Ústavního soudu byl povinen zasáhnout, přičemž, jak uvedeno výše, Ústavní soud tento náhled sdílí.
22. Ohledně námitky nedostatku subjektivní stránky ve vztahu ke znaku "škoda velkého rozsahu" je třeba nejprve upozornit, že právní kvalifikace skutku kladeného stěžovateli za vinu žádný takový znak neobsahovala a stěžovatel jej patrně zaměnil se znakem prospěchu velkého rozsahu dle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. K němu správně Nejvyšší soud uvedl, že stěžovateli muselo být vzhledem k délce trvání trestné činnosti i jejímu rozsahu zřejmé, že výnosy z ní mohou překonat i hranici pěti milionů korun. Tomuto odůvodnění nelze z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout.
23. Obdobně to platí i pro zavinění ve vztahu ke znaku "člen organizované skupiny". Dovodil-li Nejvyšší soud a s ním i ostatní soudy obecné, že stěžovatel byl přinejmenším smířen s tím, že na skutku uvedeném výše sub 3. participují ještě další lidé, kteří tvoří strukturu organizované zločinecké skupiny a naplňují i její další znaky, nelze ani tomuto vývodu ničeho vytknout. Spolu se stěžovatelem přímo v areálu pěstírny pobývala a stejně jako on se starala o rostliny konopí další spoluobviněná, přičemž pěstírna byla pravidelně zásobena vším potřebným a byla zajištěna i organizace odvozu odpadu a odbytu rostlin. Ze skutkových zjištění obecných soudů mimo to vyplývá, že stěžovatel pobíral za svou práci určitou mzdu, a tedy musel vědět, že nějaká další osoba mu pravidelně tuto mzdu vyplácí.
24. Jestliže se za těchto okolností Nejvyšší soud přiklonil k názoru soudu nalézacího i odvolacího, že stěžovatel byl smířen s tím, že pěstírna je provozována organizovanou skupinou, kdy její provoz nahodilým sociálním agregátem bez dělby rolí a kontinuity si ani nelze představit, nevznáší to žádnou ústavněprávní pochybnost o tom, že by Nejvyšší soud nedostatečně reagoval na stěžovatelovu námitku nedostatečného prokázání znaku člen organizované skupiny. Tvrzení stěžovatele, že se celou dobu účastnil organizované trestné činnosti toliko ze strachu o život, stěžovatel nijak blíže nekonkretizoval a nic prokazatelného k němu neuvedl ani v rámci předmětného trestního řízení. Ústavní soud proto toto stěžovatelovo tvrzení považuje za účelové.
25. Stěžovatel namítal rovněž absenci znaleckého posudku na určení ceny konopí pro účely zjištění rozsahu uskutečněného a budoucího možného prospěchu získaného prodejem konopí z předmětné pěstírny v rozhodném období. Nalézací soud při určení ceny konopí využil nejen odborného vyjádření na určení ceny konopí na území Olomouckého kraje v roce 2013 (cena za 1 g konopí na černém trhu činila 100 až 200 Kč, nejčastěji částku 200 Kč), ale poznatky takto získané korelovala se zprávou Národní protidrogové centrály (cena za 1 kg konopí v roce 2012 se na území České republiky pohybovala v rozmezí 70.000 Kč až 100.000 Kč) a se zprávou Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti za rok 2011 (cena za 1 kg konopí dodávaného přímo z pěstírny se pohybovala v rozmezí 80.000 Kč až 130.000 Kč). Ze zjištěných údajů pak pro výpočet možného prospěchu vycházel nalézací soud zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo z nejnižší zjištěné hodnoty, tj. z částky 70.000 Kč za 1 kg sušeného konopí. Tomuto postupu nemá Ústavní soud co vytknout.
26. Konopí využívané k narkotickým účelům je totiž res extra commercium, a tedy je "obchodováno" toliko nelegálně na tzv. černém trhu. Černý trh se vyznačuje tím, že informace o vývoji cenových hladin na něm nelze získat standardními metodami znaleckého zkoumání v oboru ekonomika, neboť tento trh má značná specifika, zejména utajenost, regionální rozdíly, závislost "kupujícího" na "prodávajícím" atd. což vyvolává mimořádnou obtížnost určení faktické ceny v místě a čase obvyklé. Nelegálnost tohoto trhu odporuje navíc pravidlům pro určování cen dle příslušných zákonů, např. zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, či zákona č. 521/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů.
27. Nemůže tedy být porušením práva na soudní ochranu, pokud pro zjištění ceny návykové látky na nelegálním trhu za účelem stanovení výše prospěchu z jejího prodeje je využit jiný postup než znalecké zkoumání, přičemž v prvé řadě je nutno vycházet z cen, za něž se dané množství návykové látky prodávalo v konkrétním případě (zjištěné dokazováním, např. výslechem svědků, odposlechy rozhovorů, jimiž se realizovala nabídka a poptávka atd.); není-li to možné, je třeba vycházet ze statistických údajů zjištěných příslušnými orgány policie či jinými orgány veřejné moci, mezinárodními orgány jako jsou Europol, Interpol atd., případně jinými důvěryhodnými organizacemi a jejich vzájemným srovnáním, přičemž v případě rozdílnosti údajů a absenci jiných spolehlivých informací se v souladu se zásadou in dubio pro reo uplatní ta nejnižší zjištěná cena. To se ve stěžovatelově věci stalo.
28. Ani námitka 4) nezavdala Ústavnímu soudu důvodu ke kasačnímu zásahu. Východiska judikatury Ústavního soudu jsou v této otázce dlouhodobě založena na požadavku posouzení přiměřenosti tohoto trestu, možnosti nápravy pachatele, poměrů pachatele v České republice a v zemi, do níž má být vyhoštěn, prognózy rizika, které odsouzený představuje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)] a dále existence mimořádných okolností v rovině rodinného a zdravotního stavu odsouzeného, či mimořádné humanitární situace v jeho státě, a to při ukládání i výkonu tohoto trestu [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481)]. Splnění těchto požadavků je třeba hodnotit rovněž v kontextu čl. 8 odst. 2 Úmluvy [nález sp. zn. IV. ÚS 108/97 ze dne 18. 2. 1999 (N 28/13 SbNU 207)].
29. Ve stěžovatelově věci obecné soudy postupovaly v souladu s těmito požadavky. Splněním podmínek pro uložení trestu vyhoštění dle §80 trestního zákoníku se zabýval již nalézací soud na s. 39nn svého napadeného rozhodnutí, rovněž je přezkoumal a výslovně k obdobně formulovaným stěžovatelovým námitkám odůvodnil vyloučení aplikace ustanovení §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku odvolací soud na s. 12 svého napadeného rozhodnutí. Zde vyložil, že uplatnění této výjimky vyžaduje kumulativní splnění tří podmínek, tj. trvalého pobytu na území České republiky, existenci sociálního a pracovního zázemí a skutečnost, že vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, přičemž rovněž vysvětlil, proč má za to, že zejména druhá podmínka není ve stěžovatelově případě splněna. Stěžovatel se s touto pasáží odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevypořádal a neuvedl, v čem je tato nesprávná či jaké další jiné, případně i nové okolnosti ji vyvrací. Za této situace považuje Ústavní soud odůvodnění splnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění stěžovateli obecnými soudy za dostatečné a vyhovující ústavněprávním požadavkům uvedeným v předchozím odstavci, a tedy inherentně i tyto zákonné podmínky za splněné.
30. Jako obiter dictum je v této věci možno poukázat na skutečnost, že nalézací soud neuložil trest vyhoštění jednomu ze spoluobviněných (viz s. 39nn napadeného rozsudku nalézacího soudu) právě proto, že dle jeho názoru tento spoluobviněný splňoval podmínky dle §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Nelze tedy dovodit, že by obecné soudy přistupovaly k uložení trestu vyhoštění stěžovateli a jeho spoluobžalovaným zcela automaticky bez zvažování jejich osobních poměrů.
V. Závěr
31. Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu