ECLI:CZ:US:2018:3.US.2034.17.1
sp. zn. III. ÚS 2034/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů D. K. a D. K., v době podání ústavní stížnosti zastoupených zákonným zástupcem matkou L. K., zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2017 č. j. 26 Co 313/2016-62, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a 1) R. K. a 2) Mgr. Pavla Hanáčka, soudního exekutora, sídlem Na Splávku 1182, Uherské Hradiště, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli I. výrok v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhují, aby ho Ústavní soud zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") jako soud exekuční svým usnesením ze dne 14. 6. 2016 č. j. 55 EXE 3376/2015-46, výrokem I., zastavil exekuci na majetek prvního vedlejšího účastníka, vedenou soudním exekutorem na základě pověření exekučního soudu ze dne 30. 10. 2015 č. j. 55 EXE 3376/2015-18, výrokem II. zavázal stěžovatele zaplatit společně a nerozdílně soudnímu exekutorovi Mgr. Pavlu Hanáčkovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč do jednoho měsíce od právní moci usnesení a výrokem III. zavázal stěžovatele zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi Radku Karmazínovi (povinnému) na náhradě nákladů řízení 2 540 Kč do jednoho měsíce od právní moci usnesení. Zastavení exekuce bylo odůvodněno tím, že návrh na ni byl podán na základě dosud nevykonatelného exekučního titulu.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 4. 2017 č. j. 26 Co 313/2016-62 bylo k odvolání stěžovatelů rozhodnuto, že (I.) usnesení soudu prvého stupně se v napadeném výroku II. potvrzuje, (II.) v napadeném výroku III. se mění tak, že vedlejšímu účastníkovi Radku Karmazínovi se proti stěžovatelům náhrada nákladu řízení nepřiznává, a (III.) soudní exekutor nemá proti stěžovatelům právo na náhradu nákladu odvolacího řízení a stěžovatelé nemají proti vedlejšímu účastníkovi Radku Karmazínovi právo na náhradu nákladu odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé zdůrazňují, že je to vedlejší účastník, který vůči nim dobrovolně nesplnil vyživovací povinnost. Za takové situace neměl být aplikován §89 exekučního řádu, dle kterého hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zavinil zastavení řízení. To, že teprve v průběhu vykonávacího řízení vyšlo najevo, že rozhodnutí, které má být exekučním titulem, nebylo v okamžiku zahájení exekučního řízení dosud formálně vykonatelné, je dle stěžovatelů chybou okresního soudu a nelze jim to přičítat k tíži.
5. Stěžovatelé poznamenávají, že jsou si vědomi toho, že v daném případě jde o bagatelní věc, ale podle jejich mínění je třeba přihlédnout k tomu, že jsou nezletilci bez vlastního příjmu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká hrazení nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč.
8. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".
9. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, I. ÚS 2763/11 ze dne 4. 10. 2011, II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012, I. ÚS 4071/12 ze dne 13. 3. 2013, IV. ÚS 2294/13 ze dne 7. 8. 2013, II. ÚS 3687/13 ze dne 25. 2. 2014, II. ÚS 3079/14 ze dne 6. 1. 2015, II. ÚS 886/15 ze dne 15. 9. 2015 nebo III. ÚS 512/17 ze dne 30. 1. 2018.
10. Ústavní soud má za to, že podaná ústavní stížnost se týká věci bagatelního charakteru. Tento závěr nemůže změnit samotná skutečnost, že stěžovatelé byli v době vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí nezletilí a neměli dosud vlastního příjmu. V tomto směru lze poukázat jednak na skutečnost, že částka 7 865 Kč, jejíž hrazení připadá nadto na dvě osoby, se nachází podstatně pod padesátitisícovou hranicí bagatelnosti, jednak na fakt, že stěžovatelům bylo v době vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí 17 let (a v mezidobí po podání ústavní stížnosti již nabyli zletilosti), tedy šlo sice o nezletilé, nicméně již blížící se hranici dospělosti. Podotknout také lze, že stěžovatelé sice uvádějí, že dosud nemají vlastní finanční příjmy, nicméně netvrdí, že by se nacházeli v nějaké obtížné sociální situaci.
11. Ústavní soud zároveň ani neshledává, že by ve věci došlo k nějakým flagrantním pochybením, kdy z pohledu ústavního přezkumu je především podstatné, zda obecné soudy svá rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily. To se v posuzované věci stalo, když krajský soud vyložil, že stěžovatelé požadovali aplikaci §150 o. s. ř., nicméně jde o postup výjimečný, jež má soudu umožnit, aby mohl přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů mohla být příliš tvrdá. Nepřiznání nákladů exekuce soudnímu exekutorovi by dle odvolacího soudu bylo rozporné s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť lze sice připustit, že i exekutor při své činnosti musel nést určitá rizika spočívající v tom, že ne vždy a ve všech případech dosáhne toho, že v souvislosti s činností, kterou realizoval v rámci exekuce, jejímž provedením byl pověřen, obdrží odpovídající odměnu a náhradu nezbytně vynaložených nákladů, nicméně okruh těchto případů nelze nepřiměřeně rozšiřovat. Zejména se nejeví odpovídajícím, aby důsledky neúspěšné exekuce byly v případech, o jaký zde jde, přenášeny na exekutora z těch subjektů, které mají odlišně od něho důvod i možnost i před podáním návrhu na nařízení exekuce prověřit, zda rozhodnutí, jehož nucené realizace se hodlají domáhat, je skutečně způsobilým exekučním titulem.
12. Podotknout pak závěrem lze, že soud druhého stupně specifické postavení stěžovatelů již určitým způsobem zohlednil, když jim neuložil nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu