ECLI:CZ:US:2018:3.US.3651.18.1
sp. zn. III. ÚS 3651/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve Věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. srpna 2018 č. j. 4 To 191/2018-41 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. června 2018 č. j. 0 PP 100/2018-35, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuta žádost o bezplatnou obhajobu odsouzeného stěžovatele.
3. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud se po přezkoumání obsahu spisu ztotožnil se závěry okresního soudu, přičemž zdůraznil, že stěžovatel má být z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn dne 27. 7. 2019, takže nebude omezen na svobodě dlouhodobě, a po pracovní stránce je do budoucna perspektivní, bez zdravotního či pracovního omezení. Jeho momentální finanční situace tak sama o sobě nemůže být důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že rozhodování soudů je diskriminační vůči sociálně slabým občanům, neboť přestože jim zákon přiznává nárok na bezplatnou obhajobu, nemají-li finanční prostředky na zaplacení obhájce, soudy ve skutečnosti tento nárok značně omezují. Poukazuje na to, že žádal o zařazení mezi pracující odsouzené, ale doposud mu nebylo vyhověno. Nemá žádné odborné vzdělání ani praxi, takže lze předpokládat, že jeho příjmy na svobodě budou minimální. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/2016 (N 174/82 SbNU 693) a ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2295/2016 (N 219/83 SbNU 445), jejichž závěry dle jeho názoru dopadají na posuzovanou věc. Poukazuje též na nejednotnou praxi soudů i na to, že jejich výklad §33 odst. 2 tr. řádu je v zájmu státu, avšak poškozuje žadatele i jejich obhájce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své působnosti mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno v čl. 40 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 tr. řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V systému Úmluvy je pak podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl.].
8. Základem nyní posuzované ústavní stížnosti je výklad §33 odst. 2 tr. řádu a jeho následné použití na stěžovatelovy osobní a majetkové poměry. V této souvislosti stěžovatel namítá libovůli soudů a nerespektování judikatury Ústavního soudu.
9. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14, ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
10. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je dle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na své výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Jinými slovy, z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady peněžního závazku těm osobám, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené, resp. přehnaně tíživé s ohledem na jejich rodinný, zdravotní či jiný stav. Soudní praxi, která nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv (srov. též např. usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15). Taková praxe je naopak naplněním obecné právní maximy, že každý odpovídá za splnění svých závazků, a to i do budoucna. Uvedená zásada má navíc silný hodnotový aspekt u pachatelů trestné činnosti, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho důsledků. Tomu odpovídá opačná zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, vycházely-li soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu je i v nyní posuzovaném případě. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy návrhem na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a vysvětlily, proč jej neshledaly důvodným. Stěžovatel sice poukazuje na svoji nemajetnost a momentální nemožnost získat zaměstnání, okresní soud však dospěl k závěru, s nímž se krajský soud plně ztotožnil, že jeho aktuálně špatná finanční situace ještě nesvědčí o nemožnosti náklady obhajoby uhradit, když nezjistil, že by měl ve svém mladém věku jakékoliv zdravotní či pracovní omezení. Nic takového ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí. Samotný fakt, že je aktuálně nemajetný, ho tak "automaticky" nezprošťuje povinnosti k plnění finančních závazků.
13. Ústavní soud tak neshledal důvod, jenž by ve věci stěžovatele opodstatnil případný odklon od shora uvedených právních názorů, opakovaně vyjádřených v četné soudní judikatuře, včetně judikatury Ústavního soudu. Dospěl proto k závěru, že napadená rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní.
14. Odkazuje-li stěžovatel na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16 a ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2295/16, ty na posuzovanou věc nedopadají. V obou případech řešených nálezy bylo totiž vyhověno návrhu obviněných na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, přičemž šlo o to, zda advokátu náleží podle §151 odst. 3 a 6 tr. řádu i odměna za dobu před podáním takového návrhu. Ve věci stěžovatele však nebyly podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu splněny.
15. Namítá-li stěžovatel, že napadená soudní rozhodnutí přenášejí na obhájce důsledky jeho nepříznivé ekonomické situace, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či k ochraně veřejných zájmů podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť shledal, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu