ECLI:CZ:US:2018:3.US.3970.17.1
sp. zn. III. ÚS 3970/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Schreyerové, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti II. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2017 č. j. 25 Co 181/2017-246, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Dagmar Podzimkové a Ing. Miloslava Podzimka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla výroky II. a IV. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že před obecnými soudy bylo na základě žaloby stěžovatelky vedeno řízení o určení dědického práva, ve kterém stěžovatelka zpochybňovala listiny, mající vyjadřovat poslední vůli zůstavitelky Květy Sojkové. Po provedeném dokazování soudy vznesené žalobě přisvědčily, když předložené závěti byly shledány neplatnými - závěť z roku 2009 byla zůstavitelkou přetržena a Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") ji tak považoval za zrušenou zničením listiny, novější závěť z roku 2012 pak trpí nedostatkem datace a je tedy neplatná pro rozpor s §476 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelce bylo okresním soudem přiznáno pro úspěch ve věci právo na náhradu nákladů řízení proti žalovaným.
3. Na základě odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 25 Co 181/2017-246 rozhodl tak, že přisvědčil závěrům rozsudku okresního soudu co do věci samé, nicméně změnil jej v tom směru, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. S odkazem na §150 občanského soudního řádu totiž shledal, že je třeba přihlédnout k tomu, že podle přání zůstavitelky by měla předmětný byt v S. dostat rodina žalovaných, když zůstavitelka ve zkoumaných listinách vyslovila i úvahu v tom směru, že stěžovatelka již zdědila byt po manželu zůstavitelky a jeho matce v M. Z důvodu neplatnosti závěti, když zůstavitelka zřejmě podcenila přípravu jejího vyhotovení, nebude její vůle respektována. Nebude tak moci být naplněna zásada preference platnosti závěti, což není vůči vedlejším účastníkům spravedlivé. Z těchto důvodů není ani spravedlivé, aby hradili úspěšné žalobkyni (stěžovatelce) náklady řízení, které jí vznikly zejména za zastoupení advokátem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí, neboť se domnívá, že při rozhodování o nákladech řízení mělo být rozhodnuto s ohledem na její plný úspěch ve věci. Odůvodnění krajského soudu nerozumí, když toliko řádně podávala žalobu a vedla řízení, kterou bránila a uplatňovala své právo zákonného dědice. Jeho závěry považuje za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká nepřiznání nákladů řízení ve výši 18 552 Kč.
7. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o částky tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky ve sféře určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv".
8. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09 ze dne 27. 1. 2010, I. ÚS 2763/11 ze dne 4. 10. 2011, II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012, I. ÚS 4071/12 ze dne 13. 3. 2013, IV. ÚS 2294/13 ze dne 7. 8. 2013, II. ÚS 3687/13 ze dne 25. 2. 2014, II. ÚS 3079/14 ze dne 6. 1. 2015, II. ÚS 886/15 ze dne 15. 9. 2015 nebo III. ÚS 512/17 ze dne 30. 1. 2018.
9. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatelka ani nezmiňuje, že by se snad nacházela v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by již částka 18 552 Kč pro ni představovala nějakou vysokou zátěž. Naopak z dostupných údajů vyplývá, že její finanční situace zřejmě je a má dále být relativně příznivá, kdy již v minulosti zdědila jeden byt a nyní se bude podílet na dědictví zahrnujícím byt druhý. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že i případná nepřesvědčivost závěrů krajského soudu při rozhodování o nákladech řízení by nemohla představovat pochybení dosahující svou intenzitou ústavněprávní roviny.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu