ECLI:CZ:US:2018:3.US.4092.17.1
sp. zn. III. ÚS 4092/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Milana Fialy a Jaroslavy Fialové, zastoupených Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2017 č. j. 14 Cmo 467/2016-170, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a družstva BYTOVÉ DRUŽSTVO X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jako žalobci vedli proti vedlejšímu účastníkovi před obecnými soudy řízení na vydání určitých dokumentů (zejména některých účetních dokladů, výpisů z účtu, návrhu změny stanov a textu smlouvy o výkonu funkce předsedkyně družstva). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým prvým rozsudkem ze dne 30. 4. 2015 č. j. 71 Cm 127/2014-118 žalobě stran části dokladů vyhověl, ve vztahu k jiným řízení zastavil a uložil vedlejšímu účastníkovi s ohledem na úspěch ve věci zaplatit stěžovatelům na nákladech řízení částku 24 869 Kč.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 7. 2016 č. j. 14 Cmo 290/2015-144 uvedený rozsudek k odvolání vedlejšího účastníka zrušil ve výroku o nákladech řízení a vrátil jej k dalšímu řízení, když měl za to, že městský soud se nevypořádal se všemi relevantními okolnostmi, zejména s otázkou procesního zavinění částečného zpětvzetí žaloby. Kromě toho shledal, že nebylo ani rozhodnuto o všech žalovaných dokladech a tedy nebyl zcela vyčerpán celý předmět řízení.
4. Městský soud následně rozhodl doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 71 Cm 127/2014-154 a zastavil řízení ohledně zbylých dokladů a dále rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Tento výrok odůvodnil tak, že stěžovatelé byli ve své žalobě úspěšní pouze částečně a pouze u části zpětvzetí žaloby bylo důvodem jednání družstva po podání obžaloby. Dále uvedl, že stěžovatelé nedostáli povinnosti dané §142a o. s. ř., neboť nebylo prokázáno, že žalobci zaslali nejméně sedm dnů před podáním žaloby výzvu k plnění. Dle městského soudu totiž nelze za předžalobní výzvu považovat e-mailovou korespondenci, která neobsahuje řádnou výzvu ke splnění vzniklé povinnosti ani upozornění na hrozící soudní vymáhání.
5. Vrchní soud o odvolání stěžovatelů rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 10. 2017 č. j. 14 Cmo 467/2016-170 tak, že rozsudek městského soudu potvrdil a uložil jim zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 238,50 Kč. Argumentaci městského soudu přitom podrobněji rozvedl. Zejména vysvětlil, že při posuzování otázky náhrady nákladů řízení při jeho zastavení pro zpětvzetí žaloby se neuplatní kritérium úspěchu ve věci, ale kritérium zavinění zastavení řízení, pročež použití §142a o. s. ř. (předžalobní výzva) zde nemá místo. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět, zkoumá se, zda k tomu došlo pro chování žalovaného (zavinění zastavení řízení na straně žalovaného), pro jiný žalobcem uvedený důvod (např. si není jistý výsledkem řízení nebo zvolí jiný způsob obrany svých práv, pročež již nechce v řízení pokračovat; zde jde o zavinění zastavení řízení na straně žalobce) nebo pro chování obou účastníků řízení (typicky půjde o uzavření mimosmluvní dohody, bez určení náhrady nákladů řízení; účastníci řízení tak zaviní zastavení řízení, pročež si každý ponese své náklady řízení sám).
6. Co do požadovaného znění změny stanov a smlouvy o výkonu funkce předsedkyně družstva vrchní soud konstatoval, že předsedkyně družstva je zveřejnila na svých internetových stránkách v souvislosti s konáním členské schůze ještě před podáním žaloby, přičemž informace o tom, kde je možné se s uvedenými podklady seznámit byla obsažena i na pozvánce na členskou schůzi družstva ze dne 21. 5. 2014, kterou stěžovatelé obdrželi. V tomto rozsahu tak zavinili zastavení řízení stěžovatelé. Rovněž některé další požadované doklady byly buďto na webových stránkách družstva či zaslány e-mailem a tedy o nich platí totéž. Vrchní soud se kromě toho ztotožnil s názorem, že e-mailová korespondence nebyla řádnou výzvou k plnění podle §142a o. s. ř.
7. Úspěch stěžovatelů a vedlejšího účastníka v daném řízení byl dle vrchního soudu v konečném důsledku v podstatě stejný. Žádnému z účastníků tak právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé tvrdí, že pokud jde o požadované znění změny stanov a smlouvy o výkonu funkce předsedkyně družstva, došlo k falšování (ex post zásahu do pozvánky na členskou schůzi) a tyto údaje ve skutečnosti družstvem ke dni podání žaloby zveřejněny nebyly. Vrchní soud však zřejmě přehlédl podání stěžovatelů ze dne 2. 9. 2014, kde toto namítli a přiložili v tomto směru důkazy, a proto se s touto námitkou vůbec nevypořádal. Takovéto ignorování svého podání a důkazních návrhů považují za zásah do svých ústavně zaručených práv.
9. Stěžovatelé dodávají, že si jsou vědomi, že s ohledem na bagatelní výši částky, o kterou v řízení jde, může být otázkou, zda se Ústavní soud má věcí zabývat s ohledem na starou zásadu římského práva minima non curat praetor, která značí, že prétor (patřící mezi nejvýznamnější římské hodnostáře) se nemůže zabývat maličkostmi. Vysvětlují, že přesto však ústavní stížnost podávají, když nikdo jiný, než Ústavní soud, ve věci zasáhnout nemůže.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká rozhodování o nákladech řízení, které k okamžiku prvého vydaného rozsudku městského soudu měly činit částku ve výši 24 869 Kč a je zřejmé, že ani po zbytku provedeného řízení nedosáhly hodnoty 50 000 Kč.
12. S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani v případech, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení). Ústavní soud tak např. ve svém usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16 (všechna jeho rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že částky do 50 000 Kč "již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv."
13. Obdobně v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 4. 10. 2011 sp zn. I. ÚS 2763/11, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
14. Ústavní soud má za to, že posuzovaná věc je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatelé ani nezmiňují, že by se snad nacházeli v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro ně představovala nějakou vysokou zátěž.
15. K tvrzenému opomenutí námitek a důkazů lze podotknout, že argumentace stěžovatelů se týká pouze části dokumentů, v souvislosti se kterými nebyly shledány podmínky pro přiznání nároku na náhradu nákladů řízení. I kdyby tak došlo k nějakému pochybení, jeho případná intenzita se nejeví být vysoká, když případné odlišné hodnocení zavinění zastavení řízení ve vztahu k takovýmto dokumentům by nevyvracelo závěry soudů co do dokumentů dalších a tedy by zřejmě mohlo vést nejvýše toliko k dílčí korekci rozhodnutí o nákladech řízení.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu