ECLI:CZ:US:2018:3.US.746.17.1
sp. zn. III. ÚS 746/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele 1) J. Z., zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, a ústavní stížnosti stěžovatele 2) J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017 sp. zn. 4 Tdo 1489/2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016 sp. zn. 9 To 10/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015 sp. zn. 46 T 9/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jelikož jsou přesvědčeni, že jimi byla upřena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Podle §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě ústavních stížností vedených pod sp. zn. III. ÚS 746/17 a I. ÚS 788/17 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé 1) a 2) svými návrhy shodně napadají tři rubrikovaná rozhodnutí. Stěžovatel 2) přitom spojení obou věcí ke společnému řízení navrhl. Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení, a to usnesením ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 746/17, I. ÚS 788/17 s tím, že uvedené ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 746/17.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele 1) uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a stěžovatele 2) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to stěžovateli 1) podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu též uložil peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 000 Kč, tj. celkem ve výši 2 000 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě stěžovatel 1) peněžitý trest nevykonal, mu soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Stěžovateli 2) podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozenou obchodní společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, sídlem Svatoplukova 2517, Prostějov (dále jen "poškozená"), odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v této věci rozhodl v pořadí již čtvrtým rozsudkem. Předchozí tři rozsudky ze dne 5. 8. 2013, ze dne 28. 4. 2014 a ze dne 15. 4. 2015, kterými vždy došlo ke zproštění obžaloby obou stěžovatelů podle §226 písm. a) tr. řádu, pokaždé zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací. V posledním (v pořadí třetím) usnesení o zrušení rozsudku soudu prvého stupně poté vrchní soud městskému soudu nařídil projednat věc v jiném složení senátu.
4. Z podnětu odvolání stěžovatelů vrchní soud nadepsaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele 1) vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a stěžovatele 2) vinným účastenstvím ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž opravil dílčí časové nepřesnosti v tzv. skutkové větě. Za to stěžovateli 1) uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu též uložil peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 000 Kč, tj. celkem ve výši 2 000 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě stěžovatel 1) peněžitý trest nevykonal, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Stěžovateli 2) uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za tento zvlášť závažný zločin a dále za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 31 T 135/2012, který mu byl doručen dne 4. 1. 2013, jakož i za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 1 T 208/2012, který mu byl doručen dne 12. 11. 2012, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro jeho výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to z trestních příkazů obvodního soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 31 T 135/2012 a okresního soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 1 T 208/2012. Podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl, že dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se jako zjevně neopodstatněná odmítají.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že vrchní soud porušil jejich ústavně zaručené právo na zákonného soudce, zrušil-li usnesením ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 předchozí rozsudek městského soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 a zároveň podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
7. Podle stěžovatelů pro rozhodnutí odkazující na §262 tr. řádu neexistoval důvod, neboť městský soud vyhověl všem požadavkům vrchního soudu, vyjma těch, které oprávněně považoval za nezákonné.
8. Stěžovatel 1) označuje pokyny vrchního soudu, které městskému soudu ukládaly, jak by měl důkazy hodnotit, za nezákonné a městský soud postupoval správně, odmítl-li tyto pokyny splnit a trval na tom, že vinu je nutno jednoznačně prokázat. Stěžovatel 1) oponuje pokynům vrchního soudu výtkou, že pochybnosti vztahující se k pravděpodobnější verzi skutkového děje nelze izolovat od hodnocení ostatních důkazů, které mohou vytvářet určitý protipól jiným důkazům, které podporují jiné skutkové verze. Stěžovatel 1) dále podotýká, že městský soud neodmítl provést žádný důkazní prostředek, který mu odvolací soud uložil provést, ale pouze hodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech jinak, než po něm požadoval vrchní soud. Městský soud vyhověl všem závazným pokynům vrchního soudu, které mu uložil, vyjma těch, které oprávněně považoval za nezákonné, neboť jej nutily k přehodnocení důkazů v neprospěch stěžovatelů.
9. Dále stěžovatel 1) namítá extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním. Soudy dovozovaná existence jiného dokumentu, který měl být zaměněn za plnou moc k prodeji nemovitosti dne 3. 12. 2010, nebyla v trestním řízení prokázána. Nebyly zjištěny a prokázány stěžejní skutkové okolnosti, které měly vyvolat omyl zástupce poškozené. V popisu skutku, pro který byl stěžovatel 1) odsouzen, soud uvedl, že měl omylu zástupce poškozené toliko využít, přičemž opět není uvedeno, jakým konkrétním jednáním. Není tedy zřejmé, z jakých důkazů městský soud a vrchní soud dovodily, že zástupce poškozené nečetl listiny, které dne 3. 12. 2010 a dne 17. 12. 2010 podepsal úředně ověřeným podpisem, když v jiných případech je prokazatelně četl. V popisu skutku, pro který byl stěžovatel 1) uznán vinným, je tvrzena i existence důvěry mezi stěžovatelem 1) a zástupcem poškozené, což je nicméně závěr postrádající oporu v provedeném dokazování.
10. Městský soud poté, co vrchní soud jeho v pořadí třetí rozsudek zrušil, provedl nové hlavní líčení, v jehož rámci však provedl dokazování ve velmi omezeném rozsahu, když nevyslechl svědky, které stěžovatel 1) považuje z klíčové.
11. Odsuzující rozsudek městský soud založil na důkazních prostředcích, které jsou podle stěžovatele 1) nepostačující, jmenovitě zmiňuje odposlechy a záznamy telefonických hovorů z října a listopadu 2010 (které tento stěžovatel označuje za neúplné, jelikož nebyl v hlavním líčení vyslechnut R. M.), výpověď svědka T. (který nebyl v hlavním líčení vyslechnut a soud vycházel pouze ze čteného protokolu o jeho výpovědi, přesto ji - oproti závěrům jiného senátu téhož soudu - označil za věrohodnou), výpověď R. L. (rovněž zde soud využil toliko čtený protokol o jeho výpovědi), výpovědi J. B. a Š. S. (soud pouze na základě čteného protokolu o výpovědi posléze uvedeného svědka dovodil, že jde o výpověď nevěrohodnou a částkou 4 000 000 Kč v hotovosti tento svědek nemohl v prosinci roku 2010 disponovat) a listinné důkazy, z nichž vyplývalo, že Š. S.nedisponoval částkou 5 mil. Kč na nákup hotelu v D. a že na předávacím protokolu ze dne 17. 12. 2010 nebylo uvedeno datum podpisu kupní smlouvy.
12. Stěžovatel 1) připouští, že souhlasil se čtením protokolů o výpovědi svědků, nicméně učinil tak v domnění, že senát městského soudu nepovažuje jejich výslech za nutný a nedojde k zásadní změně hodnocení výpovědí u těch svědků, které soud osobně nevyslechl v souladu s §2 odst. 11 tr. řádu.
13. Stěžovatel 1) podotýká, že jediným novým důkazem, který byl v opakovaném hlavním líčení proveden městským soudem, bylo pořízení záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu mezi ním a J. B. Odposlechy byly dle přesvědčení odsouzeného městským soudem neadekvátně přeceňovány a nijak neprokazují jeho vinu.
14. Vrchnímu soudu stěžovatel 1) vytýká, že se s tímto hodnocením důkazů ztotožnil proto, že na jejich základě byl uznán vinným ze žalovaného skutku.
15. Závěrem stěžovatel 1) dovozuje, že uvedenými postupy došlo k porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
16. Stěžovatel 2) ve své ústavní stížnosti uplatňuje obdobné námitky jako stěžovatel 1) a dále se vyslovuje, že u něj nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když pomoc musí směřovat k spáchání tohoto zvlášť závažného zločinu. Domnívá se, že ani po formální stránce nevytvářel žádné podmínky pro spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že veškerou agendu spojenou s prodejem předmětného hotelu realizoval stěžovatel 1), tj. jeho otec, on sám do prodeje nezasahoval, takže nemohl nikoho uvést v omyl. Soudy nesprávně dospěly k závěru, že listiny s podpisem zástupce poškozené T. jsou podvrženy, což je ovšem prakticky vyloučeno. Posléze stěžovatel 2) upozorňuje na skutečnost, že T. užíval v předmětné době pervitin a na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vztahující se k jeho osobě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ohledně ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 Ústavní soud shledal, že toto rozhodnutí již vrchní soud rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016 zrušil, a tedy k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v části, ve které stěžovatelé navrhovali, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud poté posoudil splnění procesních předpokladů řízení - v části směřující vůči ostatním rubrikovaným rozhodnutím - a shledal, že obě ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
19. Ústavní soud tudíž následně posoudil obě ústavní stížnosti v těchto jejich shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
21. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavními stížnostmi stěžovatelé pokračují v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekávají, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
22. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelů dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
23. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
24. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, pročež se patří odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
25. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelům na vysvětlenou, lze dodat následující.
26. Stěžovatelé vytýkají, že vrchní soud nejednal nestranně, neboť přesto, že městský soud dostál všem jeho závazným pokynům, s poukazem na §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným senátem.
27. Ústavní soud se těmito námitkami zabýval z hlediska dodržení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že jim nelze přisvědčit. Postup vrchního soudu nevybočoval z mezí spravedlivého procesu a nepříčil se ani jiným způsobem ústavnímu pořádku České republiky.
28. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), nález ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11 (N 19/64 SbNU 187) a nález ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu soudnictví. Prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní princip zákonného soudce byl proveden a konkretizován na úrovni podústavního práva v řadě zákonů, zejména v procesních předpisech a v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který upravuje také institut rozvrhu práce soudu. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Ústavní garance se tedy vztahují jak na způsob ustavení senátu (popř. určení samosoudce), který bude ve věci rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
29. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že na uvedeném ústavním principu však nelze trvat absolutně, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu trestní řád zakotvuje právní instituty, které umožňují v předem vymezených případech a za předem stanovených podmínek učinit výjimku z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů nebo z pravidel o určení složení senátu (resp. samosoudce), jenž má ve věci rozhodovat. Jde především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. řádu a dále o postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu. Jestliže odvolací soud zruší rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátí tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň podle §262 tr. řádu nařídit, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, respektive jiným samosoudcem. Takové rozhodnutí je svou povahou obdobné odnětí a přikázání věci podle §25 tr. řádu a musí být podloženo obdobnými důležitými důvody, pro jejichž posouzení je základním kritériem dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučení jakýchkoli pochybností o nestrannosti soudu. Takové důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a musí být založeny na mimořádných, výjimečných okolnostech. Ustanovení §262 tr. řádu je nutné vykládat v souvislosti s §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití §262 tr. řádu je v některých případech (v podstatě jedinou) možností, jak ukončit opakovanou "výměnu názorů" mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se tak bezúčelnému prodlužování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení přitom musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.
30. Ústavní soud vyložil podmínky odnětí a přikázání věci jinému senátu (resp. samosoudci) podle §262 tr. řádu například ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), kde v souladu se svou ustálenou judikaturou stanovil, že postup odvolacího soudu podle tohoto ustanovení je možné považovat za ústavně konformní pouze tehdy, jestliže je tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. S ohledem na okolnosti se může jednat například o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezují ostatní ustanovení trestního řádu. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [srov. §2 odst. 6 a §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. Odvolací soud rovněž není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Svůj postup podle §262 tr. řádu je odvolací soud povinen náležitě odůvodnit, přičemž nedodržení tohoto postupu, stejně jako uvedení důvodů evidentně nepřípadných, by bylo nutno považovat za projev libovůle.
31. V případě zrušení zprošťujícího rozsudku pro skutkové vady, jejichž odstraněním by mohlo dojít k uznání obžalovaného vinným, je situace vzhledem ke konstrukci odvolání v trestním řádu specifická v tom, že odvolacímu soudu nezbývá, než věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože sám obžalovaného uznat vinným nemůže [§259 odst. 5 písm. a) tr. řádu]. V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31) a ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17].
32. Vrchní soud na str. 7 až 13 svého rozsudku městskému soudu vytkl, že k některým důkazním prostředkům nevyjádřil žádné konkrétní či závažné hodnotící soudy (např. sice hodnotil obhajobu stěžovatelů týkající se obsahu pořízených odposlechů jako účelovou, avšak nezabýval se úvahami v tom směru, proč následně stěžovatelé změnili svůj plán o podvodném prodeji hotelu, nebo dospěl k závěru, že peníze na hotel mohli konkretizovaní svědci získat z provozování herny, aniž by to ovšem jakýkoliv svědek tvrdil, dále nehodnotil výpovědi konkretizovaných svědků z hlediska jejich věrohodnosti a ani nehodnotil, zda obstojí tvrzení zástupce poškozené T. ohledně podpisů na předmětných listinách apod.).
33. Není přesvědčivého argumentu proti závěru, že vrchní soud městskému soudu neukládal, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, pouze mu opakovaně připomínal a zdůrazňoval, že musí všechny provedené důkazy vzít v úvahu. Předchozí skutkové závěry městského soudu, které vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly postaveny na zjednodušeném hodnocení provedených důkazů a opomíjení některých důkazů či skutečností, takže snahou soudu druhého stupně toliko bylo, aby nalézací soud přistoupil k hodnocení všech provedených důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, tedy ve věci řádně provedené důkazy hodnotil tak, jak mu to ukládá trestní řád, nejen jednotlivě, ale rovněž ve vzájemných souvislostech.
34. Ústavní soud tudíž považuje uvedené závěry vrchního soudu týkající se aplikace §262 tr. řádu za odůvodněné a ústavně souladné, neodporující právu na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny ani jiné normě ústavního práva.
35. Další stěžovateli uplatněné výhrady brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám předestřeným stěžovateli, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy.
36. Jestliže stěžovatelé uplatňují výtky skutkové provenience, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku krajského soudu a str. 11 až 21 rozsudku vrchního soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků [viz 1) odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, 2) výpovědi svědků, především poškozeného, 3) znalecké posudky z oboru ekonomika, zdravotnictví a písmoznalectví, a 4) listinné důkazy, konkrétně s přímou vazbou na posuzovanou dispozici s hotelem, osobu nového majitele hotelu, výpisy z bankovních účtů zájmových osob] ústavněprávně akceptovatelným způsobem dospěly k závěru o vině stěžovatelů, přičemž se nikterak nezpronevěřily zásadě, že skutek kladený obviněnému za vinu musí být prokázán jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)].
37. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
38. Námitky stěžovatele 1), podle nichž soudy nelogicky dovodily, že zástupce poškozené nečetl listiny, které podepsal, a že nesprávně hodnotily odposlechy a záznamy telefonických hovorů a listinné důkazy, z nichž vyplývalo, že Š. S. nedisponoval částkou 5 mil. Kč na nákup hotelu v D. a že na předávacím protokolu ze dne 17. 12. 2010 nebylo uvedeno datum podpisu kupní smlouvy, představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními městského soudu a vrchního soudu.
39. S výhradami stěžovatele 1) ohledně absence výslechu konkretizovaných svědků v hlavním líčení se soudy vypořádaly ústavněprávně konformním způsobem. Stěžovatel 1) v řízení před Ústavním soudem namítá, že městský soud v novém hlavním líčení některé svědky (jmenovitě R. M., T., R. L., J. B. a Š. S.) nevyslechl, nýbrž vycházel pouze ze čtených protokolů o výpovědi. Stěžovatel 1), zastoupený erudovaným obhájcem, si nicméně musel být vědom, že dojde-li ke změně senátu postupem podle §262 tr. řádu (jak se stalo v návaznosti na rozhodnutí vrchního soudu), senát, kterému je věc přidělena, není vázán tím, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy senát předchozí. Zejména k výpovědím svědků R. M., R. L. a Š. S. městský soud v řízení předcházejícímu usnesení vrchního soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 obsahujícímu výrok podle §262 tr. řádu nepřijal jakékoli relevantní hodnotící závěry či se vyjádřil bez logické návaznosti na další zjištění dostupná zejména z odposlechů (tudíž postupoval v rozporu s §2 odst. 6 tr. řádu), což mu odvolací soud vytkl právě v souvislosti s výrokem, kterým mu nařídil, aby tuto věc projednal jiný senát.
40. Bylo tedy předvídatelné, že městský soud v dalším řízení obrátí bližší pozornost k těmto důkazním prostředkům ve zvýšené míře, čemuž stěžovatel 1) mohl přizpůsobit svoji obhajobu již v nalézacím řízení, nikoli až poté, co městský soud vydal rozsudek neodpovídající jeho představě či očekávání, začít namítat údajnou procesní vadu spočívající v absenci výslechu svědků v hlavním líčení. Na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatele 1), že se domníval, že městský soud nepovažuje předmětné výslechy u hlavního líčení za nutné a nepřistoupí k zásadní změně hodnocení výpovědí u svědků, které dosud "osobně" nevyslechl. Stěžovatel 1) nekonkretizoval, jakým způsobem u něj městský soud vyvolal lichou domněnku, že své skutkové závěry nezmění, přestože městskému soudu v přijetí těchto změněných závěrů trestní řád nezamezoval; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 263/06, ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 264/06, ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 370/06, ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 472/06, ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07, ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 434/08 (U 4/49 SbNU 655), ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1857/08 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2461/09].
41. V ústavněprávní rovině neobstojí ani kritika odvíjející se z námitky, že jediný nový důkaz, který byl v opakovaném hlavním líčení proveden městským soudem, představovalo pořízení záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu mezi stěžovatelem 1) a J. B. Udržitelnost případného odlišného výsledku nalézacího řízení navazující na rozhodnutí podle §262 tr. řádu není založena na počtu důkazních prostředků provedených v novém hlavním líčení, nýbrž zejména na tom, zda skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy a zda byly důkazy soudem hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
42. Ústavní soud neshledal diskrepanci ani v otázce významu, který soudy přičítaly odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu; stěžovatel 1) nedoceňuje, že soudy vzaly v potaz zejména též výpověď zástupce poškozené, předávací protokol ze dne 17. 12. 2010, ale i další důkazy (srov. výše). Není důvod upírat validitu konstatování Nejvyššího soudu, že odsuzující rozsudky nejsou založeny jen na pořízených odposleších, ale na komplexním zhodnocení všech provedených důkazů, včetně řádného zhodnocení věrohodnosti slyšených svědků s přihlédnutím k obsahu dalších provedených důkazů.
43. Ústavní soud neshledal exces ani v otázce hodnocení věrohodnosti svědka T., kterou se soudy zabývaly též na podkladě znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Soudy na argumentovaném základě vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů jeho výpověď vyhodnotily jako ve stěžejních otázkách věrohodnou a souladnou se skutečností.
44. Soudy se řádně zabývaly i subjektivní stránkou trestného činu. Soudy akceptovatelným způsobem dospěly k závěru, že přímý úmysl zahrnoval všechny znaky potřebné pro naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty, zatímco stěžovatelé se soustřeďují k opačnému závěru, na jehož podkladě následně formulují další oponenturu soudních rozhodnutí, což však k posunutí jejich věci do ústavněprávní roviny nepostačuje. Vůči stěžovateli 2) soudy vycházely zejména z odposlechů ze dne 15. 10. 2010, ze dne 24. 10. 2010 a ze dne 10. 12. 2010. Z nich dovodily, že rovněž stěžovatel 2) věděl, že v případě prodeje hotelu, který vlastnila poškozená, nebude její zástupce o prodeji informován a nedostane kupní cenu, přesto s tímto jednáním nejen vyslovil opakovaně souhlas, ale i sehnal kupce, bez kterého by podvodný prodej nebylo možno realizovat.
45. Stěžovatelé do petitu ústavní stížnosti zahrnuli rovněž usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládají za protiústavní, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaných stěžovateli coby zjevně neopodstatněných [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
46. Považují-li stěžovatelé přezkum skutkových závěrů vrchního soudu soudem dovolacím za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi námitkami stěžovatele (stěžovatelů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
47. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
48. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
49. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (stran rozsudku městského soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu