ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1489.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1489/2016-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněných J. Z. st. a J. Z. ml., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Z. st., a J. Z. ml. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 byl obviněný J. Z. st., uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a J. Z. ml., zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
„ po předchozí vzájemné dohodě o tom, že bez vědomí Ing. M. T., jediného akcionáře a současně předsedy představenstva společnosti ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, v jejímž majetku byl Horský hotel v D., jehož aktuální hodnota v té době dle znaleckého posudku činila 5 213 830 Kč, tento hotel prodají a peníze ve výši kupní ceny obsažené v budoucí kupní smlouvě mu nepředají a o zisk z trestné činnosti se rozdělí, k čemuž využijí toho, že již dříve byl Ing. M. T. obžalovaný J. Z. starší požádán o pomoc nejen při správě, nýbrž i prodeji této nemovitosti, ovšem za podstatně vyšší částku, než byla později v kupní smlouvě níže uvedené obsažena, nejprve J. Z. st. dne 3. 12. 2010 v P., L., na pobočce České pošty, s.p., využil důvěřivosti a nepozornosti M. T., který v domnění, že podepisuje jiný dokument, podepsal „Plnou moc“, kterou společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, zmocňuje J. Z. st. k prodeji Horského hotelu v D., tj. nemovitosti zapsané na listu vlastnictví v katastrálním území D. v Orlických horách, zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha, poté obžalovaný J. Z. mladší sháněl a sehnal na hotel kupce, kterou byla společnost Galiano Business, s.r.o., se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupená Š. S., s nímž za využití této plné moci bez vědomí a souhlasu skutečného vlastníka nemovitosti J. Z. st. uzavřel dne 10. 12. 2010 v P., S. na pobočce České pošty, s.p., kupní smlouvu, na jejímž základě se výhradním vlastníkem uvedené nemovitosti stala společnost Galiano Business, s.r.o., za částku 5 000 000 Kč, a poté obžalovaný J. Z. st. opět využil nepozornosti Ing. M. T., který opět v domnění, že podepisuje jiný dokument, na žádost jmenovaného obžalovaného dne 17. 12. 2010 na pobočce České pošty, s.p., Č., P., podepsal „Předávací protokol“, v němž jsou sice předepsány údaje o datu uzavření a datu podpisu předmětné kupní smlouvy, ovšem tato data nejsou doplněna, čímž měl Ing. T. potvrdit, že si v uvedený den celou kupní cenu v hotovosti převzal, ačkoli mu obžalovaný J. Z. st. žádné peníze nepředal, přičemž o prodeji této nemovitosti se Ing. M. T. dozvěděl náhodně teprve dne 19. 1. 2011, a tímto jednáním byla společnosti ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, se sídlem Svatoplukova 2517, Prostějov, způsobena škoda ve výši nejméně 5 213 830 Kč.“
Za to byl obviněnému J. Z. st. (dále také „ J. Z. st. “), podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 000 Kč, tj. celkem ve výši 2 000 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě obviněný peněžitý trest nevykonal, mu soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Obviněnému J. Z. ml. (dále také „ J. Z. ml. “), byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, se sídlem Svatoplukova 2517, Prostějov, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je třeba dodat, že Městský soud v Praze v této věci rozhodl v pořadí již čtvrtým rozsudkem. Předchozí tři rozsudky ze dne 5. 8. 2013, 28. 4. 2014 a 15. 4. 2015, kterými vždy došlo ke zproštění obžaloby obou obviněných ve smyslu §226 písm. a) tr. ř., vždy zrušil Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. V posledním (v pořadí třetím) usnesení odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvého stupně poté vrchní soud navíc nalézacímu soudu nařídil projednat věc v jiném složení senátu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 podali oba obvinění v celém rozsahu odvolání, které odůvodnili jejich obhájci, a obviněný J. Z. ml. ke svému odvolání připojil i své vlastnoruční vyjádření. Z tohoto podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016 podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), a písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. Z. st. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a obviněného J. Z. ml. účastenstvím ve formě pomoci na zvlášť závažném zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž opravil dílčí časové nepřesnosti v tzv. skutkové větě následovně:
„ po předchozí vzájemné dohodě …, nejprve J. Z. st. dne 3. 12. 2010 v P., L., na pobočce České pošty, s.p., využil důvěřivosti a nepozornosti ing. M. T., který v domnění, že podepisuje jiný dokument, podepsal „Plnou moc“, kterou společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, zmocňuje J. Z. st. k prodeji Horského hotelu v D., tj. nemovitosti zapsané na listu vlastnictví v katastrálním území D. v Orlických horách, zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha, když předtím obžalovaný J. Z. ml. sháněl a sehnal na hotel kupce, kterou byla společnost Galiano Business, s.r.o., se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupená Š. S., s nímž za využití této plné moci bez vědomí a souhlasu skutečného vlastníka nemovitosti J. Z. st. uzavřel dne 10. 12. 2010 v P., S. na pobočce České pošty, s.p., kupní smlouvu, na jejímž základě se výhradním vlastníkem uvedené nemovitosti stala společnost Galiano Business, s.r.o., za částku 5 000 000 Kč, …“
Za to obviněnému J. Z. st. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu též uložil peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činila 5 000 Kč, tj. celkem ve výši 2 000 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě obviněný peněžitý trest nevykonal, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Obviněnému J. Z. ml. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za tento zvlášť závažný zločin a dále za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 31 T 135/2012, který mu byl doručen dne 4. 1. 2013, jakož i za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 1 T 208/2012, který mu byl doručen dne 12. 11. 2012, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Pro jeho výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to z trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 31 T 135/2012 a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 1 T 208/2012. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost ORLICKÁ HOTELOVÁ, akciová společnost, se sídlem Svatoplukova 2517, Prostějov, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný J. Z. ml. svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V odůvodnění svého dovolání uvedl, že se s poškozeným ( sic ) Ing. T. seznámil v červnu 2010. Obviněný pro něj na jeho žádost vystěhoval nájemníky hotelu v D., a poté měl obviněný vyhledat někoho, kdo by se o hotel staral a následně jej prodal. Za tímto účelem Ing. T. seznámil se svým otcem J. Z. st., jenž s ním podepsal plnou moc s úředně ověřeným podpisem, kterou J. Z. st. zmocnil k prodeji hotelu. Veškerá agenda spojená s prodejem hotelu byla v režii otce obviněného. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť činnost obviněného při prodeji hotelu byla pouze pasivní a omezila se jen na shánění potenciálního kupce.
Obviněný dále namítl, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, není trestným činem. Odvolací soud akceptoval skutková zjištění a právní kvalifikaci skutku soudu prvého stupně v novém složení senátu a přímé důkazy – zápis z ověřovací knihy a znalecký posudek z oboru písmoznalectví – nahradil nelogickým tvrzením poškozeného o zfalšování listin před jejich podpisem. Soudy obou stupňů tak při svých závěrech vycházely toliko z nepřímých důkazů a domněnek poškozeného. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, poškozený v inkriminované době pravděpodobně užíval pervitin. Takový člověk se podle znalce hůř soustřeďuje na obsáhlé dokumenty. Plná moc ze dne 3. 12. 2010 a předávací protokol ze dne 17. 12. 2010 jsou však krátké texty, které byl poškozený s to pochopit. V úvahu tak přichází varianta, kterou připustili znalci, že poškozený kontrakt uzavřel, ale posléze si vše rozmyslel. Závěr soudů o tom, že vlastnoruční podpisy poškozeného na obou listinách byly získány zneužitím důvěřivosti a nepozornosti poškozeného, jsou pouhé ničím nepodložené domněnky. Obviněný dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něj „ je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho vlastních práv a majetkových zájmů “. Podle obviněného se toto usnesení vztahuje na projednávaný případ, neboť Ing. T. nedodržel nezbytnou míru opatrnosti mimo jiné tím, že závazky uzavíral pod vlivem drog.
Obviněný v další části svého dovolání brojil proti postupu odvolacího soudu, který ve svém v pořadí třetím usnesení o zrušení rozsudku nalézacího soudu nařídil, aby věc byla projednána v novém složení senátu. Takový postup je v zásadě odnětí věci zákonnému soudci a tedy v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přidělení věci jinému senátu lze jen ve zcela výjimečných případech, nikoliv jen z důvodu odborné způsobilosti či odlišného právního názoru.
Závěrem obviněný J. Z. ml. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud do doby svého rozhodnutí odložil vykonatelnost tohoto rozsudku. Také sdělil, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Z. st. svůj mimořádný opravný prostředek založil na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. a) a písm. g) tr. ř. Tvrdil, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V první části svého dovolání obviněný namítl porušení práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Obviněný (stejně jako obviněný J. Z. ml.) napadl postup odvolacího soudu, který v pořadí třetím usnesením o zrušení rozsudku soudu prvého stupně odňal věc senátu nalézacího soudu vedeného předsedkyní JUDr. Evou Brázdilovou, načež věc přidělil senátu vedenému předsedkyní JUDr. Veronikou Čeplovou. Obviněný k tomu rozebírá judikaturní východiska pro aplikaci klíčového §262 tr. ř. jako výjimečného institutu k prolomení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98; ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11; ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13; a ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12). Na základě závěrů plynoucích z těchto rozhodnutí obviněný zdůraznil, že pro postup podle §262 tr. ř. musí být dány závažné důvody jako pro obecný postup podle §25 tr. ř. (odnětí a přikázání věci). Tyto důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné. Odvolací soud takto nemůže postupovat pouze za účelem prosazení vlastního hodnocení provedených důkazů. K tomu Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 mimo jiné uvedl, že za výhrady odvolacího soudu spočívající v nelogičnosti a vnitřní rozpornosti hodnocení provedených důkazů nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení vlastního názoru na postup a závěry nalézacího soudu. Výše zmíněné závěry aproboval i Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 11 Tdo 652/2015. V něm akcentoval, že odvolací soud nesmí dávat nižšímu soudu pokyny ke způsobu hodnocení důkazů. Obviněný poté výše uvedené obecné závěry vztáhl na projednávanou věc. Konkrétně namítl, že senát nalézacího soudu v původním složení ve svém v pořadí třetím rozsudku o zproštění obviněných obžaloby odmítl splnit pokyny odvolacího soudu, neboť jej de facto nutily k tomu, aby ustoupil od hodnocení důkazů, které zpochybňovaly vinu obviněných. Odvolací soud vytkl nalézacímu soudu nesprávnou aplikaci zásady in dubio pro reo , kdy nalézací soud měl tuto zásadu aplikovat až poté, co vyhodnotí, která ze dvou skutkových verzí děje byla pravděpodobnější. Takový potup obviněný považoval za návodný a označil jej jako nepřípustnou tzv. metodu dvojfázového hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nemůže být rozděleno do dvou částí – určení pravděpodobnější skutkové verze a až následné hodnocení pochybností v rámci pravděpodobnější verze děje, neboť tyto pochybnosti nelze izolovat od ostatních důkazů. Skutek kladený obviněnému za vinu musí být prokázán jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08).
Obviněný dále rozebíral dokazování v hlavním líčení před nalézacím soudem v novém složení senátu. Uvedl, že znovu provedené dokazování proběhlo ve značně omezeném rozsahu. Nebyli vyslechnuti klíčoví svědci Ing. T., Š. S., R. M., Mgr. L. a J. L. Výslech Ing. T. sice nebyl objektivně možný, přesto senát nalézacího soudu v novém složení jeho výpověď hodnotil zcela odlišně, než senát v původním složení, jenž měl možnost svědka bezprostředně zhodnotit. Ostatní svědci mohli uvést skutečnosti důležité pro trestní řízení, ale nebyli soudem osobně vyslechnuti. Obviněný sice souhlasil se čtením protokolů o jejich výpovědi, ale pouze v domnění, že soud tím, že nepovažuje jejich osobní výslech za nutný, nedojde k zásadní změně hodnocení těchto výpovědí. Jediné nové důkazy v novém hlavním líčení – odposlechy telekomunikačního provozu mezi J. Z. st. a paní B. – byly soudem neadekvátně přeceňovány. Hodnocení důkazů soudem prvého stupně v novém složeném senátu tak vybočilo z rámce objektivního a správného hodnocení důkazů, přičemž nekoresponduje s dřívějším hodnocením důkazů odvolacím soudem ve zrušujících usneseních před vydáním odsuzujícího rozsudku. Ani senát nalézacího soudu v novém složení nesrovnal dvě možné skutkové verze děje a nezmínil pochybnosti, které by zatěžovaly pravděpodobnější verzi, ač to odvolací soud dříve požadoval po předchozím senátu nalézacího soudu.
V dalším bodě svého dovolání obviněný namítl porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konkrétně porušení presumpce neviny a z ní vyplývajícího procesního pravidla in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. Namítl i porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Dále s odkazem na výše uvedené namítl i porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti podle §2 odst. 11 tr. ř. Následkem těchto vad byl podle obviněného extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Napadený rozsudek je podle něj navíc nepřezkoumatelný. Není z něj patrné, jakým způsobem měl obviněný uvést Ing. T. v omyl a z jakých důkazů soudy dovodily, že Ing. T. nečetl listiny, jež podepisoval podpisem, který byl úředně ověřen. Tím došlo k porušení §125 odst. 1 tr. ř.
Porušení zásady in dubio pro reo obviněný spatřoval v tom, že soudy nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech, přičemž dostatečně nepřihlížely k těm ve prospěch obviněného. K otázce věrohodnosti svědka Ing. T. poukázal na rozpory v jeho výpovědích a prokazatelně nepravdivé skutečnosti, které v nich uváděl. Zároveň připomněl závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, jakož i z klinické psychologie, které svědkovu věrohodnost označily za sníženou kvůli tzv. organickému psychosyndromu, užívání drog a několika lehčím mozkovým příhodám. Svědek podle obviněného například nebyl schopen vysvětlit, proč je na plné moci ze dne 27. 8. 2010 uveden podpis obviněného J. Z. mladšího, nikoliv staršího, popř. nebyl schopen vysvětlit své tvrzení, že obviněný věděl o tom, že mu vypověděl původní plnou moc ze dne 23. 8. 2010. Navíc to byl právě Ing. T., kdo po obviněném požadoval, aby peníze byly složeny na soukromý účet obviněného, a teprve po nesouhlasu obviněného navrhl, ať mu je předá v hotovosti. I v jiných případech si svědek nechával převést peníze na účty třetích osob. Obviněný dále v souvislosti s uzavření plné moci uvedl, že svědek v minulosti podepsal několik plných mocí s vnitřní výhradou, kdy tyto s časovým odstupem vždy odvolal. Obviněný k úplnosti dodal, že Ing. T. podal řadu trestních oznámení na osoby ve svém okolí, načež většinu z nich policejní orgán odložil.
Obviněný dále brojil i proti hodnocení záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu. Podle něj tyto důkazní prostředky soudy přecenily, neboť řada z nich je nesrozumitelná, zmatečná a nevytváří ucelený obraz o skutkovém ději. Také nepochází z rozhodného období a nezachycují komunikaci mezi relevantními osobami, kdy hlavním podezřelým byl v té době R. M.
K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku obviněný uvedl, že soudy vytvořily domněnku, že obviněný Ing. T. před podpisem předávacího protokolu zřejmě podstrčil kopii jiného dokumentu. Taková skutková zjištění však nemají oporu v provedeném dokazování. Plná moc ze dne 3. 12. 2010 i předávací protokol ze dne 17. 12. 2010 jsou krátké a srozumitelné texty. Z výpovědi znalce z odvětví psychiatrie vyplynulo, že Ing. T. byl schopen udržet pozornost a pochopit krátké texty, právě jako onu plnou moc a předávací protokol. Tyto dokumenty byly opatřeny ověřenými podpisy z jeho iniciativy, což svědčí o jeho opatrnosti. Znalci osobu Ing. T. popsali jako hůře ovlivnitelnou, těžko předvídatelnou a náladovou. Osoba, která by s ním chtěla manipulovat, by musela mít vysokou sociální inteligenci a být svědkovi sympatická a příjemná. Soudy vůbec nezkoumaly kvalitu vztahu mezi obviněným a svědkem, tedy otázku, zda svědek mohl obviněnému takto důvěřovat a nechat se jím manipulovat.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 9 To 10/2016, rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012, jakož i usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. do doby svého rozhodnutí odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Také souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání obviněných ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Za situaci, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11, ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16) i odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obou obviněných.
Obviněný J. Z. st. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr ř. ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 a zároveň podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle obviněného tímto postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny, přičemž touto vadou je zatížené celé následující řízení. Dovolatel zároveň poukazuje na nálezy Ústavního soudu, které tuto problematiku řeší, konkrétně na nálezy I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011, II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013, I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016. Podle těchto citovaných nálezů představuje postup podle §262 tr. ř. svou povahou odnětí a přikázání věci, kdy pro tento postup musí být splněny důležité důvody jako v případě postupu podle §25 tr. ř. Obviněný namítá, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle §262 tr. ř., přičemž velmi podrobně rozvádí rozsah dokazování, které provedl soud prvního stupně před rozhodnutí podle §262 tr. ř. Zdůrazňuje, že původní soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 (toto rozhodnutí bylo následně zrušeno, a rozhodnuto o postupu podle §262 tr. ř.) dospěl k závěru, že ho soud druhého stupně nutí, aby odstoupil od svého hodnocení důkazů, důkazy přehodnotil, což odmítl respektovat jako nezákonné pokyny. Obviněný konstatuje, že předchozí soud prvního stupně vyhověl všem požadavkům soudu druhého stupně, vyjma těch, které oprávněně považoval za nezákonné a které jej nutily k přehodnocení důkazů v jeho neprospěch. Za dané situace považuje postup soudu druhého stupně, který rozhodl podle §262 tr. ř. za protiústavní, a porušení práva na zákonného soudce. Zároveň obviněný podrobně rozvádí jaké důkazy poté, co bylo rozhodnuto podle §262 tr. ř., soud prvního stupně provedl, kdy se domnívá, že hodnocení důkazů provedené tímto soudem vybočuje z rámce objektivního a správného hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného založen tím, že v řízení došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti zakotvené v §2 odst. 11 tr. ř. Porušení těchto zásad zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozsudek soudu prvního stupně je i nepřezkoumatelný, když není jasné jakým způsobem měl poškozeného uvést v omyl. Dále namítá porušení zásady in dubio pro reo stanovené v §40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru zdůrazňuje, že soudy nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, neboť zejména nepřihlížely k důkazům, které svědčily v jeho prospěch. Současně vyjadřuje přesvědčení, že soudy přeceňují obsah pořízených odposlechů. Závěry soudů považuje obviněný za nepodloženou spekulaci.
Obviněný J. Z. ml., naplnění tohoto dovolacího důvodů dovozuje ze skutečnosti, že u něho nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, když pomoc musí směřovat k spáchání tohoto zvlášť závažného zločinu. Proto vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Domnívá se, že ani po formální stránce nevytvářel žádné podmínky pro spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že veškerou agendu spojenou s prodejem předmětného hotelu realizoval jeho otec, on sám do prodeje nezasahoval, takže nemohl nikoho uvést v omyl. Soudy nesprávně dospěly k závěru, že listiny s podpisem poškozeného jsou podvrženy, což je ovšem prakticky vyloučeno. Dále zdůrazňuje, že byl předchozími třemi rozsudku vždy obžaloby zproštěn, kdy následně soud druhého stupně podle §262 odst. 2 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. V tomto směru poukazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že takový postup je v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnětí věci a přikázání jinému senátu lze připustit pouze výjimečně. Dále upozorňuje na skutečnost, že poškozený užíval v předmětné době pervitin a na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vztahující se k osobě poškozeného. Obviněný odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného J. Z. st.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek obviněného J. Z. st., bylo shledáno, že obviněný uplatnil dovolací námitky částečně relevantním způsobem. Jedná se o argumentaci vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jenž spočívá v tom, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému rozhodnutí a projednání tomuto soudu, přičemž podle §262 tr. ř. bylo nařízeno, aby tuto věc projednal senát v jiném složení.
Obecně k naznačené problematice je zapotřebí uvést, že podle ustanovení §262 věty první tr. ř., rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z judikatury obecných soudů, ale i trestněprávní teorie vyplývá, že pokud se soud druhého stupně neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž toliko může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje soud druhého stupně rozsah dokazování za úplný, avšak provedené důkazy sám hodnotí jinak, než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí vždy zvažovat, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomoci odvolacího soudu. Jestliže shledá, že se o takový případ jedná, musí odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně přitom pak může soud prvního stupně jen upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006 ze dne 15. 11. 2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 45/2006 ze dne 20. 9. 2006). „Vady rozsudku nemůže odvolací soud shledat a vytknout tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem“ (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2013, s. 3063 a judikatura tam uvedená).
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Jestliže je příslušnost soudu a soudce určována zákonem, je zřejmé, že i výjimka stanovená v ustanovení §262 věta první tr. ř., tzn. výjimka stanovená zákonem, určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. Ustanovení §262 věta první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit její projednání v jiném složení senátu. Použití a účel této výjimky je nutno posuzovat i s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení §262 věta první tr. ř. je možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a snahou vyhnout se tak bezúčelnému protahování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.
Ústavní soud se již dříve vyslovil k tomu, že postup odvolacího soudu podle §262 tr. ř. by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1992/09, nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 3 Tz 282/2001). Nikoli běžnou je však i situace nyní posuzovaná, kdy soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení rozsudek soudu prvního stupně vícekrát zrušil. Teprve ve svém třetím zrušujícím usnesení aplikoval postup podle ustanovení §262 věta první tr. ř. Lze mít za to, že je nepochybné, že soud druhého stupně nenařídil soudu prvního stupně rozhodnout věc v jiném složení senátu účelově, veden snahou o prosazení vlastního skutkového či právního názoru, že jednal s ohledem na průběh předcházejícího řízení a s ohledem na výjimečný charakter takového postupu – toliko subsidiárně, po vyčerpání předchozích možností. V dané souvislosti lze konstatovat, že pouze svévolné, z mezí ustanovení §1 a §2 tr. ř. vybočující nařizování změn ve složení senátu soudu prvního stupně, lze považovat za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. V opačném případě by každá, byť odůvodněná změna ve složení senátu soudu prvního stupně, musela vést ke zrušení rozhodnutí obecných soudů a soud vyšší instance by neměl v ruce nástroj, jak zjednat nápravu v postupu soudu nižšího stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2000 sp. zn. II. ÚS 170/99, a nález ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09).
Obecně je v souvislosti s naznačeným problémem nutno konstatovat, že koncepce trestního soudnictví v České republice je založena na principu dvojinstančnosti. Soud druhého stupně je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§264 odst. 1 tr. ř. a též §149 odst. 6 tr. ř.). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů soudu druhého stupně za situace, kdy tento soud nemůže rozhodnout sám s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 311/09).
Vzhledem ke shora naznačeným východiskům považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. V dané věci obžaloba na obviněné napadla dne 14. 12. 2012, kdy byla přidělena do senátu 46 T pod sp. zn. 46 T 9/2012. Soud prvního stupně ve věci vyhlásil první rozsudek dne 5. 8. 2013, kdy obvinění byli podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěni a poškozená společnost byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (viz č. l. 921-949) . Následně byl tento citovaný rozsudek zrušen rozhodnutím soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 9 To 73/2013 na základě podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání poškozené společnosti pak bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto. Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla skutečnost, že skutková zjištění byla nejasná, spojena s důvodnými pochybnosti o jejich správnosti, kdy soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro jeho rozhodnutí, přičemž i důkazní řízení zůstalo neúplné a při hodnocení důkazů nebylo postupováno podle §2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně považoval především za potřebné za situace, kdy existují dvě verze události, doplnit dokazování o další v úvahu připadající důkazy (např. hodnocení osoby poškozeného, zhodnocení osoby obviněných, provedení konfrontace mezi obviněnými a poškozeným, opatření bankovních výpisů ohledně převodu peněz) a věnovat náležitou pozornost všem provedeným důkazů (např. záznam o odposlechu telekomunikačního provozu) a tomu jaké skutečností z nich vyplývají. Uložil soudu prvního stupně se zabývat všemi zjištěnými skutečnostmi včetně posouzení toho, zda poškozený při podpisu dokumentu ze dne 3. 12. 2010 a 17. 12. 2010 mohl jednat v omylu, kdy zdůrazňuje, že i vlastnoručně podepsané listiny jsou zpochybnitelné z hlediska projevu vůle (blíže str. 6-10 rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 9 To 73/2013). Lze tedy mít za to, že důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byly především nedostatky v rozsahu provedeného dokazování, nehodnocení a pominutí některých skutečností, které vyplývají z provedených důkazů a požadavek hodnocení důkazů v souladu §2 odst. 6. tr. ř. Soud druhého stupně tedy v tomto rozhodnutí nenutil soud prvního stupně k určitému konkrétnímu hodnocení provedených důkazů a nevyslovil závazný právní názor.
Následně soud prvního stupně vyhlásil dne 28. 4. 2014 sp. zn. 46 T 9/2012 nový rozsudek (č. l. 1127-1156), kterým obviněné opětovně obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil a poškozenou společnost podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. I tento rozsudek byl napaden odvoláním státní zástupkyně podaným v neprospěch obviněných a směřujícím do zprošťujícího výroku a odvoláním poškozené společnosti. O podaných odvoláních rozhodl soud druhého stupně rozhodnutím ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 9 To 42/2014, kterým z podnětu podaného odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. b, c) tr. ř. v celém rozsahu a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž odvolání poškozené společnosti bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto (viz č. l. 1237-1248). Ve svém rozhodnutí soud druhého stupně výslovně uvedl, že soud prvního stupně porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když přes výslovný pokyn neprovedl vzhledem ke dvěma skutkovým verzím odpovědné zhodnocení všech provedených důkazů, kdy především zdůrazňuje, že nezaujal žádné vyčerpávající a srozumitelné stanovisko týkající se zhodnocení věrohodnosti poškozeného ve vztahu k jeho tvrzení, že plnou moc ze dne 3. 12. 2010 a předávací protokol ze dne 17. 12. 2010 nepodepsal vědomě, a že nevěděl o prodeji hotelu, neobdržel kupní cenu, přičemž v tomto směru velmi podrobně rozváděl, čím se soud měl zabývat (viz str. 8 rozhodnutí). Dále se podle soudu druhého stupně důsledně nezabýval záznamy telekomunikačního provozu, pouze tyto záznamy citoval, nehodnotil, jak mu bylo uloženo, časovou linií, nehodnotit zda následný převod hotelu podle verze poškozeného odpovídá scénáři, který vyplývá z provedených odposlechů, včetně chybějící úvahy na základě jakého podnětu a proč obvinění ustoupili od původně plánovaného podvodného prodeje hotelu a provedli převod poctivý. Současně poukazoval na výklad zásady in dubio pro reo a na skutečnost, že soud prvního stupně učinil velmi zjednodušený výklad této zásady (blíže viz str. 8-10 rozhodnutí). Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (blíže viz str. 10 rozhodnutí), požaduje doplnit dokazování o další důkazy (např. trestní spis týkající se obviněného J. Z. ml., provést důkazy k posouzení věrohodnosti svědků S.,B., vyžádat si daňová přiznání společnosti Galiano Business, s. r. o., výpisy z účtu této společnosti) a nahrazení spekulativních závěrů soudu prvního stupně důkazy (např. spekulaci ohledně existence jiných zdrojů k úhradě kupní ceny) a následně hodnocení provedených důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně tedy ani v tomto svém druhém rozhodnutí nenutil soud prvního stupně k určitému konkrétnímu hodnocení provedených důkazů a nevyslovil závazný právní názor.
Poté ve věci opětovně rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 46 T 9/2012 (č. l. 1490-1524), přičemž obviněné podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil a poškozenou společnost podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obou obviněných. Odvolání podala i poškozená společnost. O podaných odvoláních rozhodl soud druhého stupně rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolání poškozené společnosti bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
Ve svém rozhodnutí soud druhého stupně (viz č. l. 1546-1559) vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že ho zavázal svým závazným právním názorem a že ho nutí přehodnotit jeho pochybnosti do jiného závěru. Zdůrazňuje, že nikdy ve svých rozhodnutích žádné konkrétní či závažné hodnotící postupy nevyjádřil, vždy pouze upozorňoval na skutečnosti, které soud prvního stupně nehodnotil vůbec či nelogicky, osamoceně nebo dokonce neobjektivně, tedy v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Konstatuje, že smyslem jeho pokynů bylo, aby soud prvního stupně na základě odpovědného rozboru všech důkazů, jejich zhodnocením, s přihlédnutím ke všem skutkovým souvislostem srovnal obě skutkové verze (tj. zda jsou stejné či rozdílné, pravděpodobné), když jedna z nich je nepochybně skutečná a následně odůvodnit, kterou považuje za pravděpodobnější, což soud prvního soudu nedokázal učinit (blíže viz rozhodnutí 7-8 rozhodnutí soudu druhého stupně). Následně velmi podrobně poukazuje na skutečnosti, které uložil soudu prvního stupně prověřit a hodnotit, což neučinil (např. sice hodnotil obhajobu obviněných týkající se obsahu pořízených odposlechů jako účelovou, aniž by provedl nějaké úvahy v tom směru, proč následně obvinění změnili svůj plán o podvodném prodeji hotelu, nebo dospěl k závěru, že peníze na hotel mohli svědci S. a B. získat z provozování herny, aniž by to ovšem jakýkoliv svědek tvrdil, nehodnotil výpovědi těchto svědků z hlediska jejich věrohodnosti, nehodnotil, zda obstojí tvrzení poškozeného ohledně podpisů na předmětných listinách apod.), přičemž velmi podrobně poukazuje na vadné postupy soudu prvního stupně týkající se skutečností, které nijak nehodnotí či opomíjí nebo k nim přistupuje zjednodušené (blíže viz rozhodnutí 8-13 rozhodnutí soudu druhého stupně). Poté soud druhého stupně dospívá k závěru, že vzhledem k postoji soudu prvního stupně, který přestože byl opakovaně upozorněn obecně na vadné postupy týkající se hodnocení důkazů, ze svého trvale aplikovatelného hodnotícího postupu neustoupil, lze mít za to, že není schopen požadovaný hodnotící postup podle §2 odst. 6 tr. ř. za daného stavu provést, když to dokonce odmítl. Proto přistoupil k zcela výjimečnému postupu podle §262 tr. ř. (blíže viz str. 13 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z rozhodnutí soudu druhého stupně, které učinil před zvolením postupu podle §262 tr. ř. nevyplývá, že by soud prvního stupně nutil k jinému hodnocení provedených důkazů a k tomu, aby tento akceptoval skutkovou verzi děje prezentovanou poškozeným. Naopak je zřejmé, že soud druhého stupně k výjimečnému postupu podle §262 tr. ř., přikročil až poté, co soud prvního stupně opakovaně ignoroval jeho pokyny směřující k řádnému zjištění skutkového stavu, které se ovšem vztahovaly k nutnosti hodnotit všechny provedené důkazy a zjištěné skutečnosti. Současně opakovaně tomuto soudu uložil, aby napravil vytýkané nedostatky, tedy ve věci řádně provedené důkazy hodnotil tak, jak mu to ukládá trestní řád, tedy nejen jednotlivě, ale ve vzájemných souvislostech. Za porušení práva na spravedlivý proces tudíž nelze považovat, jestliže soud druhého stupně odmítl opakovaně akceptovat vadný postup soudu prvního stupně. Z odůvodnění všech rozhodnutí soudu druhého stupně, které učinil před zvolením postupu podle §262 tr. ř. nevyplývá, že by hodnotil otázku viny obou obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou, a že by v tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto rozhodl. Soud druhého stupně soudu prvního stupně neukládal, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, pouze mu opakovaně připomínal a zdůrazňoval, že musí všechny provedené důkazy vzít v úvahu. Předchozí skutkové závěry soudu prvního stupně, jež vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly postaveny na zjednodušeném hodnocení provedených důkazů a pomíjení některých důkazů či skutečností, takže snahou soudu druhého stupně toliko bylo, aby soud prvního stupně provedl hodnocení všech provedených důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Z obsahu zrušujících rozhodnutích nelze dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných ze strany soudu druhého stupně, kterou by soud druhého stupně presumoval dříve, než o ní rozhodoval soud prvního stupně. Naopak z těchto rozhodnutí je zcela zřejmá snaha docílit toho, aniž by soud druhého stupně dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, aby soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy k náležitému objasnění věci, tak aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, aby řádně hodnotil všechny zjištěné skutečností a důkazy a vyvaroval se ryze spekulativních závěrů, které nemají oporu v provedených důkazech. Lze proto konstatovat, že rozhodnutí soudu druhého stupně učiněná před postupem podle §262 tr. ř. rozhodně nebyla nezákonná a nebyla provedena v rozporu s trestním řádem a ústavními nálezy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06, a ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09).
Ohledně postupu podle §262 tr. ř. lze uvést následující. I Ústavní soud připouští možnost postupu podle §262 tr. ř., kdy takový krok je odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl soud druhého soud aprobovat. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů soudu druhého stupně. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí soudu druhého stupně vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně, jak např. stanoví nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016 sp. zn. 6 Tdo 168/16, podle kterého „ n aplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu není, jestliže odvolací soud aplikoval ustanovení §262 tr. řádu, pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že tomuto odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu; důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nebyl ten, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétního důkazu a následně toto požadoval respektovat jiným senátem nalézacího soudu, ale ten, že dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není schopen věc rozhodnout zákonu odpovídajícím způsobem.“
Přes shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že pokud obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že aplikace zásady in dubio pro reo přichází v úvahu až po vyhodnocení, která ze skutkových verzí je pravděpodobnější a posouzení toho zda zjištěné pochybnosti a nejasnosti, které ji předchází, lze překlenout v rámci hodnocení důkazů, je možno konstatovat, že takto formulovaná námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Samotná skutečnost, že existují dvě verze určité skutkové události nemůže sama o sobě vést k závěru, že je na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Takový závěr by měl za následek, že pokud existují dvě verze skutkového děje, nelze obviněného nikdy uznat vinným. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že existence více verzí skutkového děje je v praxi obvyklá, neboť jednu verzi předkládá obviněný a druhou poškozený s výjimkou případu, kdy obviněný spáchání trestné činnosti doznává. Je pak zcela obvyklé, že v případě dvou verzí skutkového děje soud na podkladě provedeného dokazování, formuluje na základě provedených důkazů závěr, kterou verzi považuje za pravděpodobnější, kdy pokud ohledně této verze existují určité pochybnosti a nejasnosti a tyto se v rámci hodnocení důkazy nepodaří odstranit, postupuje v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jinak řečeno, skutečnost, že jednu verzi skutkového děje považuje na základě provedených důkazů soud za pravděpodobnější, nelze interpretovat tak, že nelze následně použit zásadu in dubio pro reo, pokud se v případě této pravděpodobnější verze nepodaří odstranit pochybnosti o vině obviněného dalším provedeným dokazováním. V tomto směru je také třeba upozornit na skutečnost, že z rozhodnutí soudu druhého stupně, které učinil před postupem podle §262 tr. ř., je zřejmé, že tento opakovaně uvedl, že pokud se poté, co soud prvního stupně řádně odůvodní, kterou verzi skutkového děje považuje za pravděpodobnější, a na základě kterých důkazů, nepodaří odstranit pochybnosti o vině obviněných, je na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo (viz např. str. 9 rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 9 To 73/2013, viz str. 7 rozhodnutí ze dne 15. 11. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015).
Další námitky týkající se rozsahu dokazování soudem prvního stupně, poté, co bylo rozhodnuto o postupu podle §262 tr. ř., rovněž nenaplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto směru lze konstatovat, že obviněný v podstatě totožnou argumentaci uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud se jí bude podrobněji zabývat při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u obviněného J. Z. st., lze uvést následující. Námitky, které uplatnil obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, nelze rovněž pod zvolený dovolací důvod podřadit. V tomto směru je třeba zdůraznit, jak již bylo dříve naznačeno, že pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou rozhodující v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé.
Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že podle jeho názoru v řízení byly porušeny zásady ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v §2 odst. 11, odst. 12 tr. ř. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně provedl dokazování ve značně omezeném rozsahu, když v hlavním líčení nevyslechnul osobně poškozeného a svědky R. M., R. L., Š. S. a J. L., neboť výpovědi poškozeného a uvedených svědků u hlavního líčení přečetl. Takto formulovaná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když směřuje do způsobu provádění důkazů, který je upraven procesními předpisy.
Bez ohledu na shora naznačený závěr přesto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Skutečnost, že soud prvního stupně u hlavního líčení osobně nevyslechnul některé svědky, sama o sobě neznamená, že tyto důkazy nebyly provedeny a nelze z nich v řízení vycházet a hodnotit je v rámci hodnocení všech provedených důkazů. Obecně je třeba uvést, že řízení před soudem je založeno na zásadách ústnosti a bezprostřednosti, které jsou vyjádřeny v §2 odst. 11, 12 tr. ř., které stanoví, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají a že soud při rozhodování v hlavním líčení smí přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zákon připouští ve vztahu k zásadě ústnosti, že svědci a obviněný nemusí být vždy osobně slyšení před soudem. Tento závěr lze dovodit z toho, že zákon říká, že výslechy svědků a obviněných se zpravidla provádí tak, že jsou provedeny před soudem. Výjimky ze zásady bezprostřednosti a ústnosti stanoví §211 tr. ř., kdy při uplatňování této výjimky nelze pominout zaručená práva obviněného na obhajobu, podle kterého právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby mohl obviněný vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání těchto svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (viz Šamal P. a kol., Trestní řád,: Komentář, 7. vydání, Praha: C. H: Beck, 2013, str. 2636). Podle §211 odst. 1 tr. ř., lze místo výslechu svědka v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Takto soud prvního stupně postupoval v případě svědků R. M., Š. S. a R. L. Současně platí, že jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předpokladem postupu podle §211 odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že soud nepovažuje osobní výslech svědka za nutný a státní zástupce a obviněný s tím souhlasí nebo souhlas obviněného není nutný z důvodů uvedených ve větě druhé tohoto ustanovení. Při zvažování skutečnosti, zda osobní výslech svědka je nutný, musí soud přihlédnout ke všem okolnostem případu, k celkové důkazní situaci a povaze a významu jednotlivých shromážděných důkazů, včetně obsahu a významu výpovědi tohoto svědka, jehož výpověď má být přečtena. Pokud dojde k přečtení výpovědi svědka v rámci hlavního líčení postupem podle §211 odst. 1 tr. ř., byl obsah této svědecké výpovědi proveden jako důkaz a v dalším řízení k této svědecké výpovědi soud jako k důkazu přihlíží a hodnotí ji v kontextu dalších provedených důkazů. Je tedy zachována zásada bezprostřednosti.
Ze spisového materiálu je nepochybné, že obvinění i státní zástupce výslovně udělili souhlas se čtením těchto výpovědí, což nakonec ani obviněný J. Z. st., nezpochybňuje. V případě poškozeného a zároveň svědka ing. T., je třeba ještě uvést, že všechny jeho výpovědi, které učinil v dané věci, a které jsou procesně použitelné, byly před soudem prvního stupně přečteny postupem podle §211 odst. 1 tr. ř., tedy za souhlasu stran. V dané věci je ovšem třeba konstatovat, že u tohoto svědka souhlas se čtením jeho výpovědi nebyl nutný, když i pokud by strany neudělily souhlas se čtením výpovědí tohoto svědka, bylo by nutno jeho výpověď číst postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. O takový případ se v předmětné věci jednalo, když ze zprávy ošetřujícího lékaře vyplývá, že svědek není schopen účelné účasti před soudem z důvodu závažné duševní choroby, která je trvalého charakteru (viz č. l. 1694). Tedy i v případě, že by nebyl ze strany obviněných a státního zástupce udělen souhlas se čtením jeho výpovědi, musel by soud jeho výpověď přečíst podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Pokud se týká otázky, zda byl osobní výslech těchto svědků nutný či nikoliv, nelze pominout, že tito svědci byli ve věci vyslechnuti nejen v rámci přípravného řízení, ale i u hlavního líčení a někteří opakovaně (Š. S.). Obvinění tedy měli opakovaně možnost se účastnit výslechů těchto svědků, byla jim dána možnost vyjádřit se k výpovědím těchto svědků, případně mohli vyjádřit pochybnosti o jejich věrohodnosti nebo důkazní síle jejich výpovědi a navrhnout k tomu jiné důkazy. Tato možnost byla dána i tehdejším obhájcům obviněných. V dané věci nepochybně bylo zachováno právo na spravedlivý proces (srov. R 18/1999-II, a ÚS 74/1999-n), a proto přečtením výpovědí těchto svědků nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněných. Pokud za takové situace nepovažoval soud prvního stupně osobní výslech těchto svědků za nutný, nelze mít za to, že by v dané věci došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti z pohledu práva na spravedlivý proces.
Jestliže obviněný namítá, že nevěděl, že soudy budou výpovědi těchto svědků hodnotit odlišně než předchozí senát, lze k jeho argumentaci uvést následující. Pokud se týká výpovědi svědka R. M., je třeba zdůraznit, že soudy vždy přistupovaly k výpovědi tohoto svědka opatrně, když i předchozí senát soudu prvního stupně rozhodující ve věci ohledně výpovědi tohoto svědka uvedl, že jeho výpověď zpochybňují záznamy odposlechu telefonických hovorů, když bližší zhodnocení jeho výpovědi neprovedl (viz str. 29 rozsudku ze dne 15. 4. 2015). Výpověď svědka R. L. nehodnotil v podstatě nijak, což mu bylo i soudem druhého stupně vytknuto (viz str. 13 rozhodnutí ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015). V případě svědka Š. S. opakovaně soud druhého stupně poukazoval na jistou nelogičnost při hodnocení výpovědi tohoto svědka, když zejména odkázal na provedené odposlechy a požadoval doplnit i dokazování ohledně věrohodnosti výpovědi tohoto svědka (viz např. str. 9 rozhodnutí ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015). Obviněný si byl těchto skutečností vědom a pokud souhlasil se čtením výpovědí svědků, musel být srozuměn s tím, že právě těmito skutečnostmi, které vyplývají z výpovědi těchto svědků, a které předchozí soud pominul či nijak nehodnotil, se musí soud prvního stupně při hodnocení důkazů vypořádat. Obecně je třeba konstatovat, že jestliže dojde ke změně senátu postupem podle §262 tr. ř., tak senát, kterému je věc přidělena, není vázán tím, jakým způsobem hodnotil provedené důkazy předchozí senát. Pokud soud prvního stupně po změně senátu nově provedl jednotlivé důkazy v hlavním líčení, kdy měl možnost je v souladu se zásadou bezprostřednosti zhodnotit podle vlastního přesvědčení (§2 odst. 12 tr. ř.), tak skutečnosti, že tyto důkazy zhodnotil s jiným výsledkem než předchozí senát, neodůvodňuje porušení práva na spravedlivý proces. Smyslem výjimečného postupu podle §262 tr. ř. je právě skutečnost, aby senát, kterému byla věc nově přidělena, měl možnost znovu provést všechny důkazy, který byly provedeny v předchozím řízení, popř. nové, a tyto zhodnotit podle vlastního přesvědčení v souladu se zásadou bezprostřednosti.
K námitce obviněného, že soudy neprovedly výslech svědkyně L. je možno konstatovat, že tato námitka rovněž nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozsah dokazování je upraven procesními předpisy. Obecně lze ohledně otázky dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci soud prvního stupně neprovedl výslech svědkyně L., což je matka svědka Š. S. V tomto směru je třeba podotknout, že soud prvního stupně tuto svědkyni opakovaně předvolával k hlavnímu líčení, tato se nikdy nedostavila, kdy se různě omlouvala zdravotními problémy, takže soud nakonec upustil od jejího výslechu, přičemž ani obvinění nakonec netrvali na jejím výslechu. Byť to soud prvního stupně ve svém rozhodnutí explicitně neuvádí, je nepochybné, že dospěl k závěru, že doplnění dokazování o výslech této svědkyně považuje za nadbytečné, když skutečnost, která měla být objasněna výslechem této svědkyně, objasnil na základě jiných důkazů. Jednalo se o otázku, zda mohla tato svědkyně poskytnout svědkovi S. určitou finanční částku (blíže str. 27-28 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak s rozsahem dokazování plně ztotožnil. Za této situace má i Nejvyšší soud za to, že se nejednalo o opomenutý důkazy ve smyslu judikatury ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Ohledně argumentace obviněného, jenž naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo stanovenou v čl. 40 odst. 1 Listiny a v §2 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §2 odst. 6 tr. ř. (bod 44 dovolání) je nutno uvést následující. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněný porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudem nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje.
Nad rámec shora uvedeného je možno uvést následující. Obviněný v podstatě porušení zásady in dubio pro reo dovozuje z nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, když podle jeho názoru nebylo postupováno důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný následně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozeného jako věrohodné, namítá rozpory v jeho výpovědi, poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, kdy namítá, že soudy přecenily význam pořízených odposlechů, výpovědi svědka R. L., a listinných důkazů, které mají prokazovat, že svědek Š. S. neměl k dispozici částku 5.000.000 Kč na koupi hotelu (viz body 44-59 dovolání). Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněný v podstatě opakovaně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména se způsobem hodnocení výpovědi poškozeného ing. T., svědka R. L. a odposlechů telekomunikačního provozu. Jedná se tedy v podstatě o námitky, které mají procesní charakter. Obviněný tedy neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů (že uvěřily výpovědi poškozeného) a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pouze na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Ze spisového materiálu je zřejmé, že prováděl důkazy, jak navržené obžalobou, tak i důkazy, jejichž provedení požadovala obhajoba , takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud následně podrobně hodnotil všechny provedené důkazy, rozvedl na základě kterých důkazů má za prokázaný skutkový stav, který je uveden v popisu skutku (č. l. 8-28 rozsudku). Soud prvního stupně bere v úvahu skutečnost, že obvinění spáchání trestné činnosti popírají, když obviněný J. Z. st., se hájí tím, že převod hotelu proběhl řádně, měl řádně udělenou plnou moc k prodeji hotelu od poškozeného a že peníze poškozenému předal, a obviněný J. Z. ml., se hájí tím, že jen seznámil poškozeného se svým otcem a že s poškozeným komunikoval jen do listopadu 2010, takže s celou záležitostí nemá nic společného. Uvedený soud odůvodňuje na základě kterých důkazů má obhajobu obviněných za vyvracenou. Poukazuje na výpověď poškozeného, kterou přečetl, když jeho zdravotní stav znemožňuje jeho výslech, přičemž se zabývá i rozpory v jeho výpovědi (sporná plná moc ze dne 27. 8. 2010 ˗ viz č. l. 16-17 rozsudku), záznamy odposlechu telekomunikačního provozu, včetně těch, které byly pořízeny v řízení před soudem, výpověď svědka R. L., ale zejména listinné důkazy, kdy i velmi podrobně odůvodňuje na základě kterých důkazů dospívá k závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědků Š. S. a B. a jaké závěry z jejich výpovědí a dalších provedených důkazů vyplývají (že svědek Š. S. nemohl mít k dispozici finanční částku odpovídající kupní ceně). Poukazuje i na dopis, který předložil svědek Š. S., ze kterého je zřejmé, že obviněný J. Z. st., zasílá i fotokopii předávacího protokolu ze dne 17. 12. 2010, na kterém se nachází ověřovací doložka, přičemž v tomto předávacím protokole není vypsáno datum předání kupní ceny a ani kupní cena. Na základě tohoto důkazu pak dospívá k závěru, že tento dokument poškozený při ověřování vůbec nečetl a z tohoto pohledu pak hodnotí závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (viz č. l. 15-16 rozsudku).
Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, přičemž i rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, a jenž jsou v podstatě z převážné části totožné s argumenty uplatněnými v podaném dovolání (str. l. 10-20) rozhodnutí soudu druhého stupně). Soud druhého stupně pouze považoval za potřebné provést opravu jisté formulační nepřesnosti ve výroku o vině, a proto zrušil napadený rozsudek a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl (viz str. 20 rozhodnutí). Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., a proto lze mít za to, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném k rozhodnutí (§2 odst. 5, 6 tr.ř.). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že závěry o nevěrohodnosti svědka Š. S. nejsou založeny pouze na provedených odposleších, ale i na listinných důkazech (zejména účetní doklady), když soud prvního stupně zaměřil své dokazování na objasnění toho, zda uvedený svědek mohl mít skutečně v hotovosti částku 5.000.000 Kč na koupi hotelu, kdy je přihlíženo i k výpovědi svědkyně J. B. (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru také poukazuje na odposlechy, které byly provedeny v řízení před soudem (str. 27-28 rozsudku), ze kterých vyplývá, že obviněný J. Z. st., byl v telefonickém kontaktu se svědkyni J. B., což před soudem oba popírali, když i poukazuje na obsah návodné SMS zprávy, kterou tento obviněný zaslal uvedené svědkyni. Námitka obviněného, že soud druhého stupně ve svých zrušujících rozhodnutích vyslovil, že samotný obsah pořízených odposlechů sám o sobě vinu obviněných dostatečně neprokazuje, takže se od svého vlastního hodnocení odchýlil, když v rámci svého rozhodnutí uvedl, že odposlechy samy o sobě dostatečně prokazují vinu obviněných, není odpovídající. Zde je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který výslovně uvádí klíčový důkaz představující odposlechy, kdy ovšem konstatuje další důkazy, které obviněné usvědčují, a to výpověď poškozeného, výpověď svědka R. L. a listinné důkazy. Tedy soud druhého stupně nedospívá k závěru, že obvinění jsou usvědčováni toliko odposlechy telekomunikačního provozu, ale poukazuje a rozvádí další důkazy, které podle jeho závěru obviněné usvědčují, přičemž své závěry podrobně rozvádí. Navíc je třeba konstatovat, že soud druhého stupně se zcela ztotožnil s rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který dospěl k závěru, že obviněné usvědčují nejen odposlechy telekomunikačního provozu, ale i výpověď poškozeného, předávací protokol ze dne 17. 12. 2010, ale i další listinné důkazy. Jinak řečeno, odsuzující rozsudek není založen jen na pořízených odposleších, ale na komplexním zhodnocení všech provedených důkazů, včetně řádného zhodnocení věrohodnosti slyšených svědků s přihlédnutím k obsahu dalších provedených důkazů. Soud druhého stupně se i zabývá otázkou trestních oznámení, které podával poškozený z hlediska posouzení jeho věrohodnosti (viz str. 19-20 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž zdůrazňuje že jednání poškozeného odpovídá znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, když trestní oznámení byla podávána převážně v době, kdy se jeho zdravotní stav zhoršoval. Poukazuje také na výpověď svědka Š., který vypověděl, že již v době, kdy s poškozeným jednal o prodeji hotelu působil tento dojmem nemocného člověka, což svědčí o tom, že poškozený jednal pod vlivem nepříznivých okolností, které se projevovaly různou intenzitou, avšak i v tomto období jevil o hotel zájem a měl snahu své zájmy ochránit. Soud druhého stupně se i zabýval otázkou vzájemných vztahů mezi poškozeným a obviněnými (viz str. 18 rozhodnutí), takže ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou, byť nenaplňuje zvolený dovolací důvod.
Další námitka spočívá v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Ani tato nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba uvést, že rozhodnutí soudu prvního stupně je velmi pečlivě odůvodněno, tento soud hodnotí všechny provedené důkazy, nepomíjí ani rozpory ve výpovědi poškozeného, tyto hodnotí, kdy na rozdíl od předchozích rozhodnutí všechny provedené důkazy hodnotí v jejich vzájemných souvislostech, na rozdíl od předchozího soudu, který některé důkazy nehodnotil vůbec nebo zjednodušené či některé skutečnosti zcela pomíjel. Pokud obviněný poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, které se vztahují k tomu, že poškozený byl schopen přečíst a rozumět krátkým textům, což texty ze 3. 12. 2010 a 17. 12. 2010 nepochybně byly, je třeba uvést, že se opětovně jedná o námitku směřující do hodnocení důkazů. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že soud prvního stupně dospívá k závěru, že poškozený jednal v domnění, že podepisuje jiný dokument (viz str. 6 rozsudku), kdy s takovým omylem poškozených se soudy běžně setkávají, přičemž soud prvního stupně v tomto směru i poukazuje na předávací protokol ze dne 17. 12. 2010, který zaslal obviněný J. Z. st., svědkovi Š. S., a na kterém je ověřovací doložka s podpisem poškozeného, ačkoliv tam není vyplněno datum předání a částka, což jsou nepochybně podstatné náležitosti. Z tohoto dokumentu tedy podle soudu vyplývá, že poškozený ho v době, kdy ho podepsal a ověřoval, nečetl, takže uvěřil tvrzení poškozeného, že dokumenty ze dne 3. 12. 2010 a 17. 12. 2010 mu byly podstrčeny, že tedy při podpisu podepisoval něco jiného, než původně četl, tedy že došlo při ověřování k podstrčení jiných dokumentů, než které měl v úmyslu ověřit (viz str. 27 rozsudku soudu prvního stupně). V dané věci tedy nejde o to, že by poškozený nerozuměl textu, který přečetl, ale o to, že poškozenému byly podstrčeny listiny z jinými texty poté, co si původní správné texty poškozený přečetl a mělo dojít k jejich ověření. Za této situace tvrzení znalců, že poškozený byl schopen přečíst krátký text a tomuto rozumět je zcela bez významu. V dané souvislosti je třeba uvést, že poškozený byl nepochybně osobou určitým způsobem znevýhodněnou (jeho zdravotní stav, užívání drog), kdy právě tyto jeho problémy nepochybně usnadnily podvodné podstrčení předmětných listin poškozenému. S tímto závěrem se plně ztotožnil i soud druhého stupně (viz str. 13 jeho rozhodnutí). Obdobně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů i hodnotily otázku plné moci ze dne 27. 8. 2010, kterou předložil poškozený (viz č. l. 16-17 rozsudku soudu prvního stupně, str. 17-18 rozsudku soudu druhého stupně), takže oba soudy dostály své povinnosti zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Odůvodnění jejich rozhodnutí pak zcela odpovídá ustanovení §125 tr. ř.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nutno konstatovat následující. Vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémnímu rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný J. Z. st., uplatnil dovolací námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. právně relevantním způsobem, když se ovšem jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Námitky, které se týkaly naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit.
Ohledně obviněného J. Z. ml., je třeba uvést, že pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitky týkající se subjektivní stránky žalovaného trestného činu a dále s jistou dávkou tolerance námitky vztahující se k naplnění objektivní stránky pomoci k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Ohledně dalších námitek, které se vztahují ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně je třeba uvést, že tyto zvolený dovolací důvod nemohou naplňovat. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně (posouzení věrohodnosti poškozeného, hodnocení závěru znalců), vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu pomoci k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný tedy neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů (že uvěřily výpovědi poškozeného) a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Bez ohledu na shora naznačený závěr lze uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozeného řádně zabývaly (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 13 rozsudku soudu druhého stupně), když je třeba zdůraznit, že závěry o vině nestojí toliko na výpovědi poškozeného. Soudy závěr o vině obviněných opírají i o další provedené důkazy a to zejména odposlechy telekomunikačního provozu, výpověď svědka R. L., posouzení věrohodnosti všech slyšených svědků a zejména listinné důkazy (např. předávací protokol ze dne 17. 12. 2010). Oba soudy se zabývají i určitými rozpory ve výpovědi poškozeného, které hodnotí z pohledu všech provedených důkazů. Odůvodnění obou rozhodnutí, jak již bylo naznačeno v předchozí části tohoto rozhodnutí, odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Obdobná je situace ohledně námitky obviněného, která spočívá v tom, že předchozími rozsudky soudu prvního stupně byl třikrát obžaloby zproštěn, kdy rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 9 To 56/2015 kromě zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto o postupu podle §262 odst. 2 písm. a) tr. ř. (správně podle §262 tr. ř.), kterým bylo uloženo, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, což představuje v zásadě odnětí zákonnému soudci, což je v rozporu s Listinou. Takto formulovanou námitku nelze pod dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřadit, když tato je primárně určena k nápravě právních vad vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo v jiných skutečností podle norem hmotného práva. K nápravě vady spočívající v nezákonném obsazení soudů je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Přestože uplatněnou argumentaci nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své úvahy týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ohledně obviněného J. Z. st., který tuto argumentaci uplatnil právně relevantním způsobem.
Jak již bylo naznačeno pod uplatněný dovolací důvod lze vztáhnout námitky týkající se naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jedná se o námitku, která směřuje do právního posouzení skutku, když se jedná o řešení otázky zda skutek je trestným činem z hlediska zavinění. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění jako vnitřní psychicky stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16).
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Objektem ochrany je zde cizí majetek.
Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy se ovšem nevyžaduje úmysl přímý (§15 písm. a) tr. zákoníku), postačí i úmysl nepřímý (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). K naplnění kvalifikovaných skutkových podstat postačí nedbalost.
V souvislosti s posuzováním subjektivní stránky, tedy zavinění, je třeba zdůraznit, že závěr o zavinění, musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin, jak již bylo naznačeno, se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I., Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Byť to přímo z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, je zřejmé, že dospěl k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 28 rozsudku). Soud druhého stupně pak tuto jistou nepřesnost napravil, když ve svém rozhodnutí přímo výslovně uvádí, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 21 jeho rozhodnutí).
Nejvyšší soud ještě považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti, zda obviněný měl v úmyslu pomoci spoluobviněnému uvést poškozeného v omyl, není možno vycházet jen z výpovědi obviněného a tuto bezvýhradně akceptovat. Je nezbytné výpověď obviněného hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností, což soudy nižších stupňů učinily.
Ohledně otázky úmyslu obviněného pomoci spoluobviněnému při spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je třeba poukázat na skutečnost, že z provedených důkazů je nepochybné, že to byl právě obviněný, který seznámil spoluobviněného s poškozeným, který chtěl prodat hotel, který vlastnila jeho společnost. V tomto směru se v podstatě výpovědi všech zúčastněných shodují (viz výpovědi obviněných, poškozeného, svědků R. L., R. M., V. Z.), takže není pochyb o tom, že poškozený měl v úmyslu hotel prodat. Z dalších provedených důkazů je pak nepochybné, že obvinění následně pojali úmysl hotel prodat za částku nižší, než požadoval poškozený s tím, že peníze poškozenému nepředají a o peníze se rozdělí. Tyto skutečnosti vyplývají z pořízených odposlechů telekomunikačního provozu, které byly pořízeny v jiné trestní věci obviněného. Jedná se o odposlechy ze dne 15. 10. 2010, 10. 12. 2010. Z těchto odposlechů je zřejmé, že oba obvinění mají v úmyslu hotel prodat za každou cenu, tak aby se o tom poškozený nedověděl, kdy se domlouvají, že to musí přepsat a že pak v klidu mohou hledat kupce, kdy úkolem obviněného bylo sehnat právě kupce, což obviněný učinil. Z odposlechu je zřejmé, že hledají někoho, komu se dá věřit (např. odposlechy ze dne 17. 10. 2010), kdy z následujících hovorů vyplývá, že to byl právě obviněný, který kontaktoval svědka Š. S., kterému nabízí hotel k prodeji, když i mluví o tom, že to má nějaký háček na straně kupujícího (viz odposlech ze dne 22. 10. 2010). V následujícím hovoru pak oba obvinění hovoří o tom, že chtějí hotel rychle prodat, domlouvají se, že napíšou kupní smlouvu na nějakého kamaráda (odposlech ze dne 24. 10. 2010), obvinění mluví i o problémech s tím, že se bude muset chodit na výslechy, k soudu, kdy právě obviněný J. Z. ml. vyjadřuje obavu, že poškozený tam chce jet a dát tam nějakou zástavu, a proto se obvinění domlouvají, že si pohraje s autem, aby nemohl nikam jet. Z navazujících hovorů je zřejmé, že obviněný sděluje spoluobviněnému, že jsou tam jisté problémy s plnou mocí (odposlech ze dne 26. 10. 2010). Z dalších provedených důkazů je nepochybné, že to byl právě obviněný, který sehnal svědka Š. S. jako kupujícího, což připouští jak oba obvinění, tak i svědek Š. S. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že svědek Š. S. reálně nemohl mít kupní cenu, kterou zaplatil údajně v hotovosti, k dispozici. Z těchto důkazů je tedy nepochybné, že obviněný věděl, že poškozený neví o tom, že prodej hotelu má být realizován, tzv. za jeho zády, kdy i sám obviněný připouští v telefonickém hovoru, že z toho bude mít peníze (viz telefonický hovor s matkou dne 24. 10. 2010), kdy se při vědomosti toho, že poškozený o prodeji hotelu neví a že mu nebude vyplacena kupní cena, aktivně zapojil do shánění kupujícího, přičemž nakonec zajistil jako kupujícího svědka Š. S. Z provedených důkazů je tedy nepochybné, že obviněný věděl, že v případě prodeje hotelu, který vlastnila firma poškozeného, nebude poškozený o prodeji vědět a nedostane kupní cenu a přesto s tímto jednáním nejen vyslovil opakovaně souhlas, ale i sehnal kupce, bez kterého by podvodný prodej nebylo možno realizovat. Obviněný tedy jednal v úmyslu přímém, když chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně ochranu cizího majetku, když se podílel na uvedení poškozeného v omyl a chtěl tak způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, když měl představu o ceně nemovitosti, o kterou byl poškozený podvodně připraven, přičemž jeho podíl na spáchané trestné činnosti spočíval v pomoci k tomuto trestnému činu. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná, byť byla uplatněna právně relevantním způsobem.
Pokud se týká argumentace obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění objektivní stránky pomocí k zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, lze tuto námitku s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť převážná část námitek směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když obviněný vyjadřuje v podstatě nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů, když obviněný uvádí, že jeho činnost byla pasivní, že pouze sehnal kupce a zcela pomíjí skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně existence předchozí vzájemné dohody o prodeji hotelu bez vědomí poškozené společnosti, konkrétně svědka ing. T., který byl jediným akcionářem této společnosti.
Přestože tedy tyto námitky v podstatě směřují do způsobu hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující.
Účastníkem ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.
Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzují stejně, jako je tomu u pachatele trestného činu, k němuž účastenství směřovalo, není však vyloučeno, že bude posouzeno odchylně, protože pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Tyto úvahy je přitom nutné vždy utvářet na základě výsledků dokazování, z nichž musí logicky vyplynout, a je možné je dovozovat i nepřímo z okolností objektivní povahy na základě zásad logického myšlení, a přitom usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V dané věci na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že obviněný věděl o úmyslu hlavního pachatele prodat předmětný hotel bez vědomí poškozené společnosti a peníze si ponechat (viz předchozí úvahy). Tím, že obviněný aktivně při vědomí těchto podstatných skutečnosti, které tvoří znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zajišťoval kupce na hotel, což se mu nakonec podařilo, přičemž bez osoby, která by hotel koupila, by nebylo možno podvodné jednání spáchat, pomáhal hlavnímu pachateli předmětný trestný čin spáchat, kdy jeho úloha tím skončila. Konkrétně pomoc obviněného spočívala v odstranění překážek, které bránily spáchaní trestné činnosti. V dané souvislosti je třeba uvést, že není rozhodné, že poté již obviněný do průběhu skutkového děje nezasahoval, tedy nepodílel se na dokonání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Pro pomoc je naopak charakteristické, že jednání pomocníka zpravidla má jen jistou podružnou roli v průběhu celého skutkového děje, jenž tvoří skutkovou podstatu určitého trestného činu.
Ohledně odkazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010 lze uvést následující. Citované rozhodnutí na danou věc nelze aplikovat, když se jednalo o skutkově odlišnou věc. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 byla řešena situace, kdy poškození v podstatě cizímu člověku zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitosti, kdy se v době předání peněz nijak nezajímali o žádné právní vztahy týkající se nemovitosti, které měly být předmětem následné smlouvy o prodeji, ačkoliv si sami mohli zažádat či požádat obviněného o předložení výpisu z katastru nemovitostí. Tedy v této věci měli poškození jednat zjevně neopatrně z pohledu ustanovení §43 občanského zákoníku č. 64/1964 Sb. Podle tohoto rozhodnutí se vyžaduje od účastníků soukromoprávních vztahů, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky.
V dané věci při posuzování skutečnosti, zda poškozený projevil alespoň minimální obezřetnost nelze pominout, že poškozený obviněné znal několik měsíců, tito pro něj nebyli zcela neznámými osobami, jednalo se o osoby, které mu jednak pomáhaly se záležitostmi týkající se předmětného hotelu, jednak mu slibovaly, že seženou kupce na hotel, který poškozený skutečně chtěl prodat. Z tohoto pohledu je třeba posuzovat potřebnou míru obezřetnosti. Při posuzování skutečnosti, zda poškozený projevil alespoň minimální míru obezřetnosti nelze také přehlédnout, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vyplývá, že poškozený je osobou emočně nevyváženou, nezdrženlivou, efektivněji dráždivější, s impulzivní reakcí v zátěži a trpí organickým psychosyndromem a anxiózně-depresivním syndromem, což nepochybně mělo negativní vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti a na požadavek patřičné míry obezřetnosti. Navíc není možno pominout, že i svědci hovoří o určitých zvláštních projevech chování poškozeného, takže této skutečnosti si museli být vědomi i obvinění a využili ji při jednání s poškozeným v jeho neprospěch. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že poškozený dodržel podrobnou minimální míru obezřetnosti, kterou po něm bylo možno vzhledem ke všem okolnostem případu a jeho zdravotnímu stavu požadovat.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného J. Z. ml. bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud obvinění požádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu, který jim byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněných nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová