ECLI:CZ:US:2018:4.US.2553.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2553/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Cashdirect, a.s., se sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5, zastoupené Mgr. Marošem Tomkem, advokátem se sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017 č. j. 21 ICdo 20/2017-500, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016 č. j. 101 VSPH 283/2016-308 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2015 č. j. 28 ICm 3773/2014-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Požaduje rovněž přednostní projednání návrhu.
II
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením na návrh žalobkyně Všeobecné úvěrové banky, a. s., IČ 31320155, SR (dále jen "žalobkyně") zrušil usnesení tamního soudu ze dne 9. 9. 2014 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-B-29, vydané v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s. IČ: 46711201 (dále jen "dlužník"), neboť dovodil, že v souzené věci byly dne 21. 10. 2013 s ohledem na časově složený nápad věci 26 INS 29346/2013 a 27 INS 29347/2013 (jež se týká dlužníka) nesprávně zařazeny do jednotlivých soudních oddělení, a to v opačném pořadí. Soud poukázal na to, že pro rozhodnutí věci je právně irelevantní, zda důvody spočívaly na základě okolností na straně soudu, softwarového vybavení, či zde eventuálně byly jiné důvody mající za následek nesprávné obsazení soudu ve věci KSCB 27 INS 29347/2013; tzn., že věc byla projednána v rozporu s rozvrhem práce jiným soudním oddělením, než kterým projednána být měla.
Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrdil. Připomněl, že i když je třeba v souzené věci zohlednit a preferovat princip zákonného soudce, který také ve svém rozhodnutí respektoval - neměla by tato skutečnost "vést k žádnému ‚lavinovému efektu' ve smyslu dalších zmatečních žalob", když předmětem řízení je otázka správnosti obsazení soudu prvního stupně ve věci insolvenčního řízení označeného dlužníka. Nelze ani hovořit o žádných mimořádných změnách v řízení v souzené věci, které by jinak byly k tíži účastníků řízení, když samotné insolvenční řízení se "nevrací" nikam jinam než do stádia, kdy je třeba znovu posoudit věc a rozhodnout o dlužníkově návrhu.
V návaznosti na uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 29. 11. 2016 určil, a to ve smyslu §16a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., §7 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, a s využitím rozvrhu práce krajského soudu, že věc projedná jiný soudce.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky s poukazem na §237 a §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl a uvedl, že závěr odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, která dovodila, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Požadavek předvídatelnosti a transparentnosti jako součást základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) je třeba vztahovat i na podobu a obsah rozvrhu práce, tedy i na popis matematických metod (tj. algoritmu) využitých při rozdělování a přidělování soudní agendy a připomněl judikaturu vlastní (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, 21 Cdo 1316/2008, 21 ICdo 82/2014, 21 Cdo 829/2014) a judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10). Není proto dán důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud závěrem konstatoval, že stěžovatelka v části dovolání uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., když nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, a poukazuje na to, že soud měl prověřit správnost přidělování insolvenčních návrhů již od 1. 1.2013.
III
Stěžovatelka v doplňované ústavní stížnosti, ve které se průběžně věnovala skutkovým a právním okolnostem souzené věci, v prvé řadě uvedla, že nezpochybňuje opačné přiřazení věci oddělením 26 INS a 27 INS a závěr o správném obsazení soudu. Návazně však poukázala na to, že krajský i vrchní soud zcela opomněly soudní oddělení 25 INS, navíc si povšimly pouze jedné ze tří chyb a také toho to, že soudní úředníci krajského soudu rozvrh práce přinejmenším od počátku roku 2013 soustavně nedodržovali. Došlo proto k tomu, že dlužníkova věc nebyla přidělena soudnímu oddělení 25 INS. Stěžovatelka konečně s poukazem na to, že žalobkyně se snaží zabránit reorganizaci dlužníka a jeho úpadek vyřešit konkursem, žádá o přednostní projednání věci.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, insolvenčního spisu, údajů z obchodního rejstříku a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Uplatnění jeho kasační pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dílem nesouhlasí se závěry civilních soudů a dílem předkládá vlastní obsáhlá zjištění.
V prvé řadě se jedná o vyjádření nesouhlasu se závěry Nejvyššího soudu a s argumentací Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dovolací soud se sice stručně, avšak důsledně a s odkazem na judikaturu vlastní i Ústavního soudu, vypořádal s právní argumentací stěžovatelky. Ústavní soud uvádí, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní dostatečně známé rozhodovací praxi; nejedná se proto o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním či formalistickém přístupu. Dále konstatuje, že rozhodnutí dovolacího soudu, které spočívá na odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nelze proto považovat za porušení základních práv stěžovatelů, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
Ústavní soud připomíná vlastní judikaturu týkající se přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, I. ÚS 93/99, III. ÚS 182/99, II. ÚS 105/01, III. ÚS 29/01, IV. ÚS 307/03, I. ÚS 722/05, III. ÚS 2853/07, II. ÚS 1191/08, I. ÚS 2769/15, II. ÚS 2430/15 a další. Zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98 a III. ÚS 182/99 se týkají požadavků, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny a nebrání využití výpočetní techniky při rozdělování soudní agendy, jakož i využití matematických metod, jež představují základ algoritmu přidělování věcí.
Ve vztahu k napadeným usnesením krajského soudu a vrchního soudu se stěžovatelka v ústavní stížnosti uchyluje především k polemice s jejich závěry a k celkovému posuzování přidělování věcí v (ne-)souladu s rozvrhem práce krajského soudu (a to přinejmenším od 1. 1. 2013). Ústavní soud však, a to s přihlédnutím k údajům zjištěným z insolvenčního spisu a z obchodního rejstříku (porovnáním časových a identifikačních údajů ke dni 21. 10. 2013), neshledal důvod ke kasačnímu zásahu, neboť závěr obou soudů o tom, že souzená věc (napadlá dne 21. 10. 2013 v 08,55 hod.) měla být správně zařazena do soudního oddělení 26 INS, je přiléhavý, a to dokonce i při zohlednění skutečnosti, že věc napadlá dne 21. 10. 2013 v 08,53 hod. byla přiřazena soudnímu oddělení 25 INS. Na tomto faktu argumentace stěžovatelky nic nemění. Ústavní soud v této souvislosti připomíná věcnou a jasnou argumentaci odvolacího soudu týkající se zdrženlivosti ve vztahu "lavinovému efektu", když v souzené věci otázka řešení správnosti obsazení soudu prvního stupně vede právě jen (a především) do stádia, kdy se bude znovu posuzovat věc a rozhodovat o dlužníkově návrhu.
K námitce stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces Ústavní soud poukazuje na ještě jeden důležitý argument, totiž, že stěžovatelka v (doplnění) svého odvolání (ze dne 13. 1. 2016) výslovně tvrdila, že "je zcela evidentní, že v předmětné věci nebylo porušeno ústavně zaručené právo účastníků řízení na zákonného soudce, neboť je zjevné, že insolvenční návrh na majetek dlužníka nebyl přiřazen soudnímu oddělení 27 v důsledku libovůle či manipulace". Ústavní soud proto konstatuje, že v ústavní stížnosti akcentovanou námitku porušení práva na zákonného soudce mohla/měla stěžovatelka uplatnit již v odvolání proti napadenému usnesením krajského soudu. Podle ustálené judikatury je tato námitka - za uvedené procesní situace - neakceptovatelná. K nedůslednosti stěžovatelčiny argumentace konečně přispívá i to, že v dovolání však již "otázku zákonnosti soudce" uvádí jako základní stavební kámen pro celé řízení a spojuje její osud s jí položenou dovolací otázkou, s níž se však Nejvyšší soud přiléhavě vypořádal.
Ústavní soud dále připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Civilní soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.
Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za přesvědčivou, intenzity porušení stěžovatelkou tvrzených práv nedosahující, a tedy z ústavněprávního hlediska za přijatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Osud ústavní stížnosti sdílí i procesní návrh na její přednostní projednání a Ústavní soud o něm samostatným výrokem nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu