ECLI:CZ:US:2018:4.US.2971.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2971/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky O. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2018 č. j. 16 Co 236/2018-624 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. června 2018 č. j. 14 Nc 1063/2017-541, 36 P a Nc 192/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého J. Š. a 2. nezletilého J. Š., obou v soudním řízení zastoupených městskou částí Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, a 3. S. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení ústavně zaručených práv vedlejšího účastníka podle čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení a požádala o přednostní projednání věci.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením vydal podle §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, předběžné opatření, kterým určil, že po dobu hlavních letních prázdnin, tj. od pondělí 2. 7. 2018 do pátku 31. 8. 2018, je vedlejší účastník 3. (dále též "otec") oprávněn stýkat se s vedlejšími účastníky 1. a 2. (dále též "nezletilí") od 20. 7. 2018 od 18.00 hodin do 3. 8. 2018 do 16.00 hodin a od 17. 8. 2018 od 16.00 hodin do 31. 8. 2018 do 16.00 hodin, a to tak že otec nezletilé převezme a po ukončení tohoto styku je předá v místě faktického bydliště matky, která je povinna nezletilé na tento styk řádně připravit. Tím se pro období hlavních prázdnin, tj. pro období od 2. 7. 2018 do 31. 8. 2018, mění usnesení obvodního soudu ze dne 16. 3. 2017 č. j. 14 Nc 1063/2017-25 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 5. 2017 č. j. 16 Co 183/2017-126, kterým byl upraven styk otce s nezletilými (výrok I). Výrokem II napadeného usnesení pak soud nařídil předběžné opatření, kterým určil, že usnesení obvodního soudu ze dne 16. 3. 2017 č. j. 14 Nc 1063/2017-25 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 22. 5. 2017 č. j. 16 Co 183/2017-126 se v bodě I mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v období od 1. 9. každého roku do 30. 6. každého roku každý sudý víkend v kalendářním roce od pátku 16.00 hodin do pondělí lichého týdne do 17.00 hodin. Otec nezletilé převezme a po ukončení styku předá v místě faktického bydliště matky. Matka je povinna nezletilé na tento styk řádně připravit. Výrokem III napadeného usnesení pak bylo rozhodnuto, že toto předběžné opatření bude trvat jen do doby rozhodnutí ve věci samé.
3. Městský soud napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci skutkového stavu uvádí, že shledává zásadní pochybení v řízení před soudy obou stupňů při vydávání touto stížností napadených usnesení v tom, že názor nezletilých, zejména však nezletilého vedlejšího účastníka 1., na to, zda - a případně v jakém rozsahu - si přeje být společně s otcem, přestože mu v době rozhodování bylo 7 a půl roku, nebyl v řízení zjišťován. Ze spisu dle stěžovatelky nevyplývá žádná informace, pro niž by bylo se možno domnívat, že by vedlejší účastník 1. nebyl schopen objektivně svůj názor sdělit. V tomto věku by jistě byl schopen sdělit, zda by chtěl být s otcem po delší dobu, i případně důvod, proč ne, co mu na otci vadí, zda se mu líbí být ve folklorním souboru a proč, zda tam má kamarády, apod. Oba soudy na zjišťování názoru tohoto nezletilého zcela rezignovaly. V řízení jen znalkyně uvedla, že vedlejší účastník 1. na její otázku (položenou mu v době, kdy seděl otci na klíně) odpověděl, že k otci chce (pouze) chodit, tedy nikoliv s ním trávit delší časový úsek. Jinou informaci krom sdělení stěžovatelky o názoru vedlejšího účastníka 1. soudy neměly, na další zjišťování stanoviska vedlejšího účastníka 1. zcela rezignovaly, ačkoliv již v požadavku otce nešlo jen o "návštěvy", ale o souvislý styk dvakrát po dobu 14 dnů a o rozšíření styku víkendového i na pondělí, tedy i na den školní docházky se vším co s tím souvisí, tedy i o faktické vyloučení nezletilého vedlejšího účastníka 1. z účasti ve folklorním souboru.
5. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 a konstatuje, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu a že dítěti musí být zásadně umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Porušení uvedených základních práv vedlejšího účastníka 1. se promítlo samozřejmě do nesprávného rozhodnutí soudů obou stupňů nejen ve vztahu k němu, ale i ve vztahu k vedlejšímu účastníku 2. a také ve vztahu ke stěžovatelce, pročež navrhuje zrušení obou napadených usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky či jejích nezletilých synů a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů.
12. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá fakticky toliko to, že nebyl při vydání napadených usnesení zjišťován názor vedlejšího účastníka 1., tj. jejího syna J., kterému tedy bylo v době vydání napadených unesení cca X let, a odkazuje zejména na nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18. Stěžovatelka však přehlíží, že v nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 (a ostatně i v nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 či v nálezu ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17) se jednalo o skutkově zcela odlišnou situaci, kdy v dané věci sp. zn. IV. ÚS 827/18 měla sedmiletá nezletilá vyjádřit svůj názor na případnou změnu školského zařízení, a to zejména se zdůrazněním toho, zda se jí ve škole líbí, jaké tam má kamarády, jestli má kamarády i ve druhé škole, se kterými se již nyní případně připravuje na výuku, jestli by jí změna vadila, či by se naopak na změnu těšila apod. Jednalo se tedy o zjišťování názoru sedmileté nezletilé nikoliv na situaci, která by se bezprostředně dotýkala jejího vztahu k jednomu či druhému rodiči (stran množství času, který s nimi stráví), ale o zjišťování jejího názoru na školu, kterou bude navštěvovat. Zjednodušeně řečeno: sedmiletá nezletilá v odkazované věci nebyla postavena před "volbu jednoho či druhého rodiče", ale měla toliko sdělit svůj názor na případnou změnu školského zařízení, což je - z hlediska zásahu do psychiky sedmiletého dítěte - diametrálně odlišný případ od nyní posuzované věci.
13. Ostatně Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 jednoznačně uvedl, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých neplatí absolutně. Neumožnění dítěti uplatnit toto právo připadá v úvahu tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu, či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, je příliš útlého věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07, §71) atd.
14. Obvodní soud v bodě 12 napadeného usnesení přesvědčivě uvedl, že "soud znovu konstatuje, že z obsahu spisu má osvědčeno, že matka dlouhodobě nerespektuje to, že oba rodiče mají rodičovskou odpovědnosti, že rodičovskou odpovědnost má tedy i otec a ne pouze matka a že tedy i otec má stejné právo a povinnost podílet se na výchově svých dětí, jako matka. Obsahem spisu má soud osvědčeno, že matka dlouhodobě brání otci v kontaktu s nezletilými dětmi v jiném časovém období, než které je striktně stanoveno soudním rozhodnutím, jinak se snaží otce z života dětí vytěsnit, což je nepřípustné a dochází tedy k porušování práv dítěte. Děti dlouhou dobu žijí pouze se svojí matkou, která se s nimi přestěhovala ke svým rodičům, obsahem spisu má soud za osvědčené, že děti jsou pod vlivem matky a zřejmě i prarodičů ze strany matky, k osobě matky bylo konstatováno znalkyní PhDr. Matulovou, že matka děti nevhodně zatahuje do konfliktu matky s otce a porušuje tedy svoji rodičovskou odpovědnost. Soud tedy dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody pro to, aby vydal nové předběžné opatření a rozhodl tedy o nové úpravě termínů, kdy minimálně se může otec vídat se svými dětmi, pokud matka neumožní otci širší styk, než jak je stanoven na základě rozhodnutí soudu. V zájmu nezletilých je, aby udržovali úzký vztah s otcem, kterému matka vytrvale brání i s ohledem na to, že se jedná o syny. Tvrzení matky o tom, že otec děti týrá, není prokázáno ani osvědčeno, tato tvrzení matky jsou opakovaně vyvrácena.". Městský soud pak v bodě 13 napadeného usnesení k otázce nutnosti zjišťování názoru nezletilých připomněl, že v projednávaném případě je nezletilým X a Y let, což je věk, který je hluboko pod věkovou hranicí domněnky uvedené v §867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledává, že za situace, kdy je nezletilým cca X a Y let, a za situace, kdy je znalkyní konstatováno, že nezletilé děti jsou nevhodně zatahovány do konfliktu rodičů, přičemž je z průběhu řízení před obecnými soudy jednoznačně patrné, že vztah mezi rodiči je problematický, resp. velmi konfliktní, že se tito dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti a používají děti jako nástroj k řešení svého vlastního konfliktu, není zjišťování jejich názoru na vydání předběžného opatření týkající se časového rozvržení styku s rodiči v této konkrétní věci v souladu s jejich nejlepším zájmem dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jelikož za jejich nejlepší zájem je - a to mj. i vzhledem k jejich útlému věku - nutno považovat stabilitu výchovného prostředí, a to, že budou v co nejmenším rozsahu zatahováni do řešení konfliktu mezi rodiči, čemuž by zjišťování jejich názoru na časové rozvržení styku s rodiči ve stresové situaci před soudem bezpochyby neodpovídalo. V procesním postupu obecných soudů, kdy nezjišťovaly přímo názor nezletilých, tedy nelze shledat pochybení s ústavní relevancí. Po přezkumu obou napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry.
16. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to i ve formě předběžných opatření. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
17. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti fakticky bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, ani o jejím návrhu na přednostní projednání věci.
18. Ústavní soud zcela závěrem apeluje na oba rodiče, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých synů (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jelikož (nejen) svým dosavadním procesním postupem v řízení před obecnými soudy, ale zejména svým výchovným působením do budoucna, jim mohou způsobit nenávratné škody na jejich psychice, které si mohou nést v průběhu celého života.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu