ECLI:CZ:US:2018:4.US.3364.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3364/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. července 2018 č. j. 96 Co 137/2018-1695 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 21. června 2018 č. j. 8 Nc 158/2014-1651, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého A. H., v soudním řízení zastoupeného městem Žatec, sídlem náměstí Svobody 1, Žatec, a 2. I. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval porušení základních práv stěžovatele a vedlejšího účastníka 1. (dále též "nezletilý") chráněných čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v důsledku vydání shora uvedených soudních rozhodnutí.
2. Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, na základě kterého by byl otec oprávněn stýkat se s nezletilým o hlavních letních prázdninách v roce 2018 v době od 1. 7. od 18.00 hodin do 4. 7. do 9.00 hodin a od 12. 8. od 18.00 hodin do 15. 8. do 9.00 hodin, případně aby bylo vedlejší účastnici 2. (dále též "matka") umožněno stýkat se s nezletilým o hlavních letních prázdninách v roce 2018 v době od 18. 7. od 9.00 hodin do 20. 7. do 18.00 hodin a od 29. 8. od 9.00 hodin do 31. 8. do 18.00 hodin s tím, že v období výše specifikovaném zvláštní úpravy styku se neuplatní běžná úprava péče.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání otce potvrdil usnesení okresního soudu, přičemž konstatoval, že již byla provedena úprava styku pro dobu prázdnin v běžném režimu (a to na základě rozsudku krajského soudu ze dne 21. 9. 2017 č. j. 13 Co 282/2016-1370), přičemž v současné době je realizována střídavá péče obou rodičů o nezletilého, pročež není dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, aby muselo být nařízeno předběžné opatření. Dále krajský soud podotkl, že se otec měl domáhat úpravy běžným návrhem a nikoliv formou předběžného opatření.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení krajského soudu vykazuje tytéž vady, jako v případě nálezu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), kdy zamítnutí úpravy styku během prázdnin bylo rovněž odůvodněno tím, že nějaká úprava provedena je. Součástí porušení práv stěžovatele je rovněž konstatování soudu, že se stěžovatel měl domáhat úpravy formou řádného návrhu. Stěžovatel tento argument považuje za nepřípadný, neboť stěžovatel se toho již domáhal, ale krajský soud poměry ani na návrh stěžovatele v řízení ve věci samé neupravil a neupravení poměrů na letní prázdniny ani neodůvodnil. Stěžovatel ani nemohl předjímat, že matka nebude ochotna vůbec nijak úpravu na letní prázdniny řešit. Stěžovatel si je vědom toho, že kasační zásah Ústavního soudu nemůže odstranit porušení základních práv ze sféry stěžovatele, ale jsou zde dány relevantní důvody pro vyslovení porušení práv, čehož se stěžovatel svým návrhem domáhá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či jeho nezletilého syna.
11. Nelze přehlédnout, že styk nezletilého s rodiči byl upraven rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 9. 2017 č. j. 13 Co 282/2016-1370, podle kterého je nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů. Je sice pravdou, že tímto rozsudkem nebyl upraven styk nezletilého s rodiči během letních prázdnin odlišně od běžného styku, což však neznamená, že se otec s nezletilým nemohl v průběhu letních prázdnin stýkat - právě naopak, jelikož styk probíhal ve standardním rozsahu (střídavé péče) podle citovaného rozsudku. Není proto důvodný odkaz stěžovatele na nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), kde byla skutková situace zcela odlišná v tom ohledu, že hrozila ztráta kontaktu stěžovatele s nezletilým a ztráta vlivu na jeho výchovu z důvodu tzv. minimalistického modelu styku, což v nyní přezkoumávané věci nepřipadá v úvahu, když nezletilý je svěřen do střídavé péče obou rodičů. Naopak závěr obecných soudů v nyní přezkoumávané věci, že není dána naléhavost zatímní úpravy poměru účastníků, aby muselo být nařízeno předběžné opatření, je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)] a při posouzení argumentace obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
12. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu